o utopickém městě, o Paříži jako hlavním městě Evropy: „Předtím, než by měla svůj lid, má Evropa své město. Tento lid, který ještě neexistuje, už má své hlavní město. Zdá se to jako zázrak, je to ale zákon.“193 Jedná se o velkolepé vyznání utopisty – vytvořit prostor, který umožní zrození lidu, který ještě neexistuje. Urbanismus haussmannovského typu, symbol zrození urbanismu v průmyslovém věku, se nehlásí k utopii, protože je založen na jiném zákoně: na zákoně primátu cirkulace. „Prostor cirkulace vlastní průmyslovému věku se objevuje současně s novou disciplínou, kterou Cerdà nazval ‚urbanismus‘. Úroveň dopravních sítí a pozemků tedy prochází proměnou, ke které dochází kvůli změnám technických a ekonomických modalit jejich produkce novými činiteli. Město je myšleno v pojmech systémů a vzájemně propojených sítí, na které se napojuje mimoměstský prostor, jenž zatím není zahrnut do teritoria.“194 Realizace prefekta Haussmanna a inženýra Le Corbusiera, dvou postav, které symbolizují roli vědy a roli státu, zdaleka nepředstavují rozchod s pojetím urbanismu, které dominovalo dříve, ale naopak přispívají k radikalizaci projektu. „Centrum, které se stalo nedýchatelným, zbavil Haussmann hustoty. Dal přednost živoucímu tělesnému celku před nakupením uzlů. Projevil tak snahu ke spojování-provzdušnění-cirkulaci. Díky tomu měla být Paříž osvobozena od středověku a klasického věku, aby se rozhodně otevřela moderní době a všem jejím excesům.“195 První konkrétní projevy paradigmatu pravidla a modelu se objevují od konce 18. století, dlouho před Haussmannem, Cerdou a Le Corbusierem. Françoise Choayová upozorňuje na „ortopedickou“ povahu projektů, souvisejících s medicínou, jako byl například Tenonův „léčící stroj“, ale šlo také o školy, jesle, sirotčince a manufaktury. Paralelně s tímto „ortopedickým“ urbanismem se rozvíjí urbanismus vysloveně utopický: Cabet a Owen navrhují prostory, které umožňují sladit soukromý život, volný čas, práci a sexuální svobodu. Mezi tako193 194
195
Victor Hugo, Paris (1867). Françoise Choay, „Six thèses en guise de contribution à une réflexion sur les échelles d’aménagement et le destin des villes“, in: La Maîtrise de la ville, Paris, Éditions de l’École des hautes études en sciences sociales 1994. Bernard Comment, „Partitions et liaisons...“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234258
vé projekty patří také Fourierovy falanstéry, Cabetova Ikarie, která stojí například u vzniku ikarských kolonií ve Spojených státech, Guisova Familistéra, postavená roku 1888 Jean-Baptistem Godinem a uzavřená v roce 1970.196 Během druhé poloviny 19. století se snaží „regulační“ urbanismus pomocí svých utopických realizací nalézt řešení neblahých důsledků dělnické práce a postupného rozchodu se světem venkova. „Konstrukční“ paradigma, které spojuje pravidlo a model, regulaci a utopii, pak nachází své vyústění v kontextu industrializace a urbanizace. Není tedy náhodou, že neologismus urbanismus vzniká právě v té době. Spojitost mezi teorií a praxí, ať už se jedná o „obrozující urbanismus“ (Haussmann) nebo o „urbanismus nového počátku“ (Le Corbusier), se stává obecným jevem několik let po uveřejnění Cerdovy Obecné teorie. „Nové zakládající paradigma vytvořené Cerdou je poznamenáno utopií: po jeho Obecné teorii urbanismu (Teoria Genéral de la urbanizacion, 1867) se následující urbanistické teorie více (Le Corbusier zejména v Zářícím městě / La Ville radieuse, 1933) či méně (Sitte, Stavba měst / Der Städtebau, 1889)197 blíží kanonické podobě utopie, ze které se většinou vypouští celkový sociální projekt (i přes výjimku E. Howarda v Zahradních městech budoucnosti / The Garden Cities of To-morrow, 1898), ale vždy se drží modelování, které má terapeutickou hodnotu, a kritiky, která ho plodí.“198 Postupná proměna klasického města se vyznačuje následujícími etapami: lineární město (Ciudad lineal), nekonečně prodloužitelná ulice navržená Arturem Soriou de Mata v roce 1882 pro Madrid, převzatá sovětskými stoupenci desurbanizace, program CIAM z roku 1928, Bauhaus (Gropius, Mies Van der Rohe) a zahradní město, navazující na předprůmyslové město a ruralitu středověkého města, které mělo „zachránit město pomocí venkova“. Tyto příklady, urbanismus desurbanistů, novorurál-
196
197
198
Marc Bédarida a Thierry Paquot, Habiter l’utopie: le familistère Godin à Guise, Paris, Éditions de la Villette 1982, 1998, 2001. Česky jako Camillo Sitte, Stavba měst podle uměleckých zásad, Praha, ABF 1995. (Pozn. překl.) Françoise Choay, heslo „Utopie“, in: Françoise Choay a Pierre Merlin (ed.), Dictionnaire de l’urbanisme et de l’aménagement.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234258
ní urbanismus Ebenezera Howarda a urbanismus CIAM jsou všechny stejnou měrou utopickými scénáři. Architekt a svobodné stroje neboli umělecká iluze
Nejenže moderní hnutí a ideologie CIAM vytvářejí mezi architekty a urbanisty zmatení, ale vzniká také propast mezi produkcí urbanistů a realizacemi architektů. Zatímco urbanisté uvažují o zbudovaném celku, architekti navrhují estetické objekty považované za „celibátnické stroje“ (machines célibataires). „Celibátnický stroj“ je výraz Marcela Duchampa, který poukazuje na to, že tyto osamocené objekty, jako například dům navrhovaný architekty, nejsou nutně ve vztahu s jinými prvky. Setkáváme se zde tedy s protikladem Poetiky a Plánu, umělce (zde architekta) a inženýra. Propast mezi estetickými úspěchy architektů, těmito skvělými „celibátnickými stroji“, a betonovými krabicemi, které sloužily jako sociální bydlení během „druhé rekonstrukce“ let 1955-1970 ve Francii, je zcela zjevná. Ze strany architektů a umělců tato situace vyústila ve vytvoření kultu krásného objektu, ornamentu, v estetizaci budovy. V roce 1907 tak někteří němečtí architekti vytvořili program (Werkbund), který připisuje hodnotu ornamentu a solitérnímu uměleckému dílu, proti čemuž se postaví Adolf Loos.199 Hlavním kritériem Werkbundu je idealizace „spojení hmoty a tvaru v uměleckém díle“. Jednalo se tedy o idealizaci estetické kvality ve vztahu ke zpracování hmoty i zpracování tvaru. Architektonické dílo nemělo být „pouze stavbou vhodně přizpůsobenou vlastnostem materiálu“, ale musí mít „významný dosah a umělecký význam“.200
199
200
Loos se domnívá, že v moderním světě je třeba výskyt vnějšího ornamentu omezit na hrobky a pomníky. Proto staví domy bez vnějších ornamentů (viz dům Tristana Tzary v Paříži, domy Scheu a Steiner ve Vídni), dekorace a ornament pak mají svoji hodnotu v interiéru. Architektonická tvorba se přesouvá z exteriéru do interiéru. Umění se stává záležitostí interiéru a z architekta se tedy stává umělec interiéru: „Ať je dům nenápadný co do exteriéru,“ požaduje Loos, „aby se veškeré jeho bohatství představilo v interiéru.“in: August Sarnitz, Loos, Taschen, Kolín, 2003, s. 15. K Loosově teorii primitivismu viz Joseph Rykwert, La Maison d’Adam au Paradis, s. 23–26. Citace z Urbanisme, č. 309.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234258