98 Ruční zbraně jednotek speciálních sil
1903, .30-06 M1 Garand a konečně o 7,62×51 mm M14. Ráže 5,56×45 mm tedy představovala velmi výraznou změnu. Snad jediným historickým předchůdcem byl náboj ráže .30 používaný za druhé světové války do karabin M1 a M2. Brzy poté, co byla M16 s možností volby režimu střelby zavedena do výzbroje ve větším množství, se objevil vážný problém. V polních podmínkách zbraně velmi často selhávaly, což v bojových jednotkách přímo zapříčinilo ztráty na životech. Často se stávalo, že po výstřelu se lem vytahované nábojnice zdeformoval nebo úplně odtrhl a její zbytek bylo nutné vyrazit z nábojové komory vytěrákem, který však mnozí vojáci s sebou do akce nenosili. Příčinou zasekávání byl nový střelný prach v nábojích, který byl zaveden až poté, co se M16 rozšířila jako standardní armádní zbraň. Proto se závady u původně testovaných AR-15 a XM16E1 neprojevily. Nový střelný prach znečišťoval funkční části zbraně mnohem větším množstvím usazených spalin, čímž při činnosti do cházelo k jejich přetěžování. Tento problém se do jisté míry objevuje u všech zbraní, které se vyznačují velkou rychlostí střelby. Spolu se spornými pokyny, které vojáci zprvu obdrželi stran údržby (včetně neblaze proslulého absurdního tvrzení, že zbraň je „samočistící“ a není třeba se o ni nijak starat), bylo na světě neštěstí, které na pověsti M16 už navždy ulpí jako temná skvrna. Brzy byla zavedena vylepšená verze M16A1 s chromovanou nábojovou komorou, v níž se při střelbě v automatickém režimu neusazovalo takové množství spalin, a s možností ručně dorazit závěr do přední krajní polohy, pokud kvůli znečištění spalinami do této polohy nedolehl sám. Do nábojů se začal používat vhodnější střelný prach a vojáci prošli intenzivním proškolením v tom, jak o zbraň správně pečovat. Na základě zkušeností Zelených baretů z Vietnamu vyvinula firma Colt první verze karabin, z nichž se posléze vyvinuly M4 a M4A1. Karabina M4 Colt Comando nebo také CAR15 (jejíž oficiální označení pro službu v ozbrojených silách Spojených států bylo XM177E2) představovala zkrácenou verzi standardní M16A1 s předpažbím tvarovaným do kruhového průřezu, s výsuvnou pažbou a prodlouženým tlumičem plamene. Hlaveň byla oproti běžným 20 palcům (50,8 cm) zkrácena na 11,5 palce (29,2 cm), což výrazně zkrátilo celou zbraň. Dal se pod ni rovněž upevnit experimentální granátomet XM148 ráže 40 mm, což byl předchůdce typů M203 a M320. Puška M16A1 i karabina M4 Comando byly ve Vietnamu rovněž ve výzbroji australských SASR (spolu s modifikovanou L1A1), včetně verzí se zkrácenými hlavněmi a granátomety XM148. Americké vojenské letectvo zakoupilo XM177E1 pro své speciální taktické týmy a zbraň označilo jako GAU-5/A. Měla velmi krátkou desetipalcovou hlaveň (25,4 cm) a dorážeč závěru jako M16A1. O řadu let později byla GAU-5/A opatřena delší hlavní 14,5 palce (36,83 cm) jako karabina M4 a přizpůsobena ke střelbě novou municí M885 ráže 5,56×45 mm. Tato verze, označená jako GUU-5/P, zůstala ve výzbroji speciálních taktických týmů až do počátku operace Trvalá svoboda v Afghánistánu, a teprve poté začala být
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234235
Útočné pušky a karabiny 99
Operátor SEAL v Kuvajtu v roce 1998 nastřeluje karabinu M4A1 ráže 5,56×45 mm, vybavenou optikou Trijicon ACOG a podvěsným granátometem M203 ráže 40 mm. (JO2 Charles Neff, US Navy)
postupně nahrazována modernějšími M4A1 a FN MK 16/17 SCAR. Za války ve Vietnamu se také zrodila jiná speciální úprava M16, tentokrát pro jednotku Navy SEAL. Varianta Mk4 Mod0 s tlumičem byla navržena s odtokovými kanálky, které ji zbavily vody poté, co se voják při přechodu z vody na souš vynořil z moře. Jednalo o první prakticky použitelnou variantu útočné pušky určenou pro obojživelné výsadkové operace. Určitý počet pušek M16 a jejich předchůdkyň AR15 byl britskou armádou odzkoušen již o několik let dříve, než byla M16 přijata do výzbroje armády Spojených států. V bojích v džungli na Borneu ji v tzv. indonéské válce testovali britští SAS a australští SASR. V 70. letech, kdy se SAS tajně zapojily do války proti komunistickým partyzánům v Jemenu, byl pluk vyzbrojen směsicí M16 a L1A1 ráže 7,62×51 mm. Kombinace těchto zbraní umožnila průzkumníkům těžit z palebné síly M16 při střelbě jednotlivými ranami ve chvílích, kdy se odpoutávali od nepřítele, a zároveň díky L1A1 umožnila na delší vzdálenost získat palebnou převahu nad partyzány vyzbrojenými AK47 a SKS. Za války o Falklandy byli operátoři SAS opět vyzbrojeni směsicí M16A1, L1A1 a CAR15, které v taktických situacích kombinovali obdobně. V bojích se jasně ukázala nedostatečnost ráže 5,56×45 mm při palbě na delší vzdálenost, na kterou se tam boj běžně vedl. I jiné britské speciální jednotky kombinovaly ve výzbroji M16A1 a L1A1. Operátoři jednotky Royal Marine Mountain & Arctic Warfare Cadre po známé prudké přestřelce o falklandský statek Top Malo vyjadřovali silné rozčarování z malé balistické účinnosti střel ráže 5,56 mm. Ta byla ovšem způsobena spíše tvarem britských střel L2A1 než zbraněmi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234235
100 Ruční zbraně jednotek speciálních sil
Klasický snímek operátorů jednotky Navy SEAL z 80. let (všichni mají v dané době předpisové kníry!), kteří vystupují z vody vyzbrojení směsicí karabin CAR15, pušek M16 (s podvěsným granátometem M203) ráže 5,56×45 mm a samopalem MP5 Navy ráže 9×19 mm. Podobně různorodou výzbroj měli SEALs na Grenadě i v Panamě. (archiv US Navy)
M16 a CAR15. Jak ještě zmíníme později, britská standardní armádní střela byla překvapivě navržena tak, aby nedocházelo k její fragmentaci a převracení, takže způsobovala jen čisté průstřely, což k zastavení protivníka často nedostačovalo. Rozmach mezinárodního terorismu, jenž přinesl slávu samopalu MP5, vedl také k mnohem většímu rozšíření karabin a útočných pušek se zkrácenou hlavní ráže 5,56×45 mm. Jak jsme již uvedli v předcházející kapitole, protiteroristické jednotky začaly být konfrontovány s nepřítelem, který se chránil lehčími typy balistických vest. Jednotky jako Delta se dostávaly do situací, v nichž potřebovaly jak zbraň pro boj na krátkou vzdálenost v městské zástavbě, tak i pro boj na delší vzdálenost, pokud se přestřelka přesunula mimo budovy. Delta byla jednou z prvních jednotek, která si tuto skutečnost uvědomila a začala se poohlížet po karabině, která by oba požadavky splňovala. Delta byla také první jednotkou, která plně rozpoznala potenciál, který přinášela montáž kolimátoru firmy Aimpoint na karabiny. Průkopníky osazení karabin kolimátory však byly Zelené barety, které je vyzkoušely během známé operace na osvobození válečných zajatců ze severovietnamské věznice Son Tay. Při neblaze proslulé operaci známé pod názvem Černý jestřáb sestřelen se potenciál spojení karabiny a kolimátoru projevil plně a jasně. Operátoři jednotky Delta byli tehdy naštěstí vyzbrojeni upravenými karabinami Colt
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234235