„Jó, to má ještě pokračování?“ „Jistě. Nemohli ji najít.“ „Páni!“ „Nakonec ji objevil kameraman. Ukázal na ni kamerou. Krčila se mezi nohou stolu a tébichem. Nebyla skoro vidět. Jen hlavičku zvedala a sledovala cvrkot.“ „Řek jim to?“ „Ne. Viděli jsme to na obrazovce. Ti tři ve studiu ji neviděli.“ „To je teda situace.“ „Modelka ječela, že dá nohy dolů, teprve až ji chytnou.“ „Jak říkám, vždycky o všechno přijdu.“ „Chlápek najednou vykřiknul jako tur. Ta jeho kolegyně taky. Užovka vlezla tomu uváděcímu chlápkovi na botu.“ „Teda, je to strašně napínavý…“ „To teda jo. Pak si ji vzal chovatel do ruky. Ta uvaděčka se ho ptala, jestli může člověk po zmijím uštknutí umřít.“ „Co říkal?“ „Prý jen někdo s nemocným srdcem.“ „To není moc k smíchu.“ „To ne, ale to, co ti teď řeknu, bylo k smíchu na pěkně dlouho.“ „Povídej.“ „No vidíš. Teď jsi řekl, povídej. Vím, co se po mně chce.“ „Hm…“ „Představ si, že po té přednášce, jak jsou užovky škrtiči a zmije jedovaté, najednou řekl chovatel: „Užovka má dost jedu, aby zabila člověka, ale zdravému by to ublížit nemělo.“ „Co je na tom legračního?“ „Nevíš?“ „Ne.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234154
„Nejdřív celou dobu říká, jak jsou užovky bez jedu a nakonec řekl, že užovka má dost jedu, aby zabila člověka.“ „Páni, jak to teda je?“ „No jak. To je právě ten fór. Chovatel byl tak vyvedenej z míry, když sebou užovka flákla na zem, že si pak splet zmiji a užovku. Měl říct, že zmije má dost jedu na zabití člověka, ale řekl to o užovce.“ „To je ale blbost.“ „Proč blbost?“ „Protože blbne náš národ.“ „Jo. Máš pravdu.“ „Ale, kde je ten fór?“ „Už ani nevím.“ „Nejdřív mě navnadíš. Pak pointu zapomeneš.“ „Nemluv nesmysly. Nic jsem nezapomněla. Tobě to jen nepřišlo legrační.“ „A tobě jó?“ „Když ti to vypravuju, tak už taky ne.“ „No vidíš. Příště mi řekni něco legračního. Víš, jak se rád směju,“ řekl vyčítavě. „Legrace mě teď moc nenapadá. Nemáš dojem, že tady poslední dobou nějak moc umírají lidi?“ „Jo, to mám. Jen aby nás to nečaplo taky,“ obává se Rudla. „Ještě pořád nevíme, co se vlastně stalo.“ „To se nikdy nedovíme.“ „Myslíš, že to nedokážou vyšetřit?“ „Možná jo, ale neřeknou nám to.“ „Proč?“ „Všechno je tajný. Máme sice právo na informace, ale jenom někdo a na některé,“ překvapivě vypadlo z Rudly. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234154
Pochůzky „Musím k doktorovi pro recepty, pak do lékárny,“ říkám manželovi po snídani. „Docházejí mi léky, stavím se v bance. Vrátím se asi za dvě hodiny. Za hodinku si vezmi jogurt nebo pomeranč. Potřebuješ svačinu. Až se vrátím, ohřeju polívku. Zatím se měj hezky,“ loučím se. „Mám príma mužskýho,“ říkám si. Z bytu spisovatelky slyším nějaký šramot. Nedá mi to, zastavím se u dveří a naslouchám. Mám dojem, že se tam odkrylo kukátko. Hned pospíchám pryč. Nemůžu se zbavit divného pocitu, že mě někdo pronásleduje. Ohlížím se nenápadně za sebe. Nikoho nevidím. Znovu se náhle otočím. Mám silný dojem, že se někdo rychle schoval za roh. „Je to pravda, nebo se mi to jen zdá?“ nedokážu se rozhodnout. Přijíždí tramvaj. Jdu rychle dozadu. Dívám se na ulici. Nikdo se mi podezřelý nezdá. Sednu si a ulehčeně vydechnu. Vystoupím v centru. Zase ten divný pocit, že mám někoho v zádech. Jak by se tak rychle přemístil? Další tramvaj zatím nepřijela. Ledaže…“ napadá mě, ani to nechci domyslet. „Jel se mnou tramvají,“ najednou vyskočila myšlenka v plné síle. „Co si jen počnu? Kam se schovám?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234154