100
Connie Willisová
7. kapitola „Přijde vždycky, když ho zavoláš?“ zeptala se skoro šeptem. „No ba, přijde.“ – Frances Hodgson Burnettová, Tajná zahrada Co tady děláš, Schwartzi? prskla Briddey a pevně sevřela opěrky křesla. Jeho vzhled byl o něco víc ucházející než předchozího večera, ale ne o moc. Oholil se, ale na hlavě měl kšiltovku s nápisem Londýnské metro, vybledlé hnědé tričko a proužkovaná košile na něm plandaly. Tkaničky pracovních bot měl rozvázané. Zachraňuju ti prdel, odpověděl, když se zvolna přišoural. „Je připravená k odvozu?“ zeptal se sestry. Ne, odsekla Briddey a měla sto chutí zabít ho pohledem, nebýt přítomné sestry. Myslela jsem, že se nemocnicím vyhýbáš! To jo. Tak odsud pojďme vypadnout. „Mám s tím autem přijet blíž?“ tázal se sestry. „Ne,“ odmítla důrazně Briddey a sestra musela její vehemenci mylně pokládat za projev sebedůvěry, že do auta dojde, protože zabrzdila křeslo, přiklekla ke stupačkám a odklopila je, aby Briddey mohla vstát. Briddey využila chvilky, kdy se sestra zabývala stupačkami, a vrhla na Schwartze vzteklý pohled. Nejsem připravená odjet, oznámila mu. A ty jsi mi pořád ještě neřekl, co tu děláš. Volala jsi a říkala, že potřebuješ odvézt. Nevolala jsem tebe. Volala jsem Trenta. Jo, je zjevné, že tě ani tentokrát neslyšel. A těžko říct, kdy se dostane z té schůze a přečte si tvou textovku. Schwartz se natáhl pro tašku na jejím klíně. Napadlo mě, že když přijedu já, je to lepší než nic. Teda pokud nechceš zavolat své sestře. Nebo Suki.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234134
SLYŠÍM TĚ VŠUDE
101
Určitě by pro tebe moc ráda přijela – jakmile to dá na svůj blog. A odešle pár tvítů. Měl pravdu. A navíc, ona si myslí, že jsem tvůj snoubenec, kývl bradou k sestře, která se mezitím zase postavila. Ty jsi jí řekl, že jsi můj snoubenec? zhrozila se Briddey. Ne, ale ona si to tak vyložila. Tak jak jí teď chceš vysvětlit, že se mnou nechceš odjet? Navíc po tom, co jsi tu vyváděla včera večer? Dej si bacha, aby si tě tu nenechali na pozorování. Sestra si je zvědavě prohlížela. „Je vám dobře?“ zeptala se Briddey. „Ano,“ odpověděla Briddey vesele. „Jen nemůžu vstát, když mám na klíně ty věci.“ „Promiň, zlato,“ omlouval se Schwartz, vzal jí tašku a fialky a pak i nádobu na zvratky a Trentovu kytici růží a všechno uložil na zadní sedadlo. Pak se vrátil a chytil ji, aby jí pomohl vstát. „Jsi připravena, miláčku?“ Nejsem žádný tvůj miláček, odsekla a hrozně ráda by se mu vyškubla, jenže sestra stála hned vedle. Je to jako únos, pomyslela si. Člověk chce zoufale volat o pomoc, ale nemůže, protože cítí jak mu únosce tiskne hlaveň pistole k boku. Smím ti připomenout, že sis tam tu zbraň přitiskla sama? připomněl Schwartz. To ty ses rozhodla podstoupit EED. A teď se tvař, že se už nemůžeš dočkat, až tě odvezu domů, jinak tě odtud nepustí. Chceš přece odjet, nebo ne? Ano. Potřebovala se dostat do Commspanu, aby se mohla spojit s Trentem. No vidíš. Tak bych ti doporučoval, abys předstírala, jak jsi ráda. „Jsem tak ráda, že už jedu domů,“ obrátila se Briddey k sestře a přidala zářivý úsměv. „Děkuju vám za všechno.“ No vidíš, pochválil ji Schwartz a otevřel dvířka hondy. Jeho auto bylo v podobném stavu jako jeho vlasy. Sedadla i podlaha byly pokryté odhozenými papírky, sáčky od hamburgerů a obalů od nějakého jídla z rychlého občerstvení. „Promiň, neměl jsem čas to tu uklidit,“ rychle všechno shrnul na hromadu a nacpal na zadní sedadlo. Šoupnul Briddey na sedadlo spolujezdce, zabouchl dvířka a nastoupil. Nastartoval a pomalu zamířil po příjezdové
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234134
102
Connie Willisová
cestě k východu. A nejsem rád, když mě někdo osočuje z únosu, dodal a čekal, než se bude moct zařadit do proudu aut. Jen se snažím pomoct. „Dobrá,“ přikývla a vyndala z tašky klíčky od svého auta. „Tak mě zavez k Marriottu. Mám tam zaparkované auto. Je to jen pár bloků odsud. Odboč doleva.“ Promiň, odpověděl Schwartz. To nemůžu. Sestra říkala, že nemáš osmačtyřicet hodin řídit. „Ne, to neříkala,“ zalhala Briddey a uvědomila si, že jí Schwartz dokáže číst myšlenky. „Vždyť víš, jak jsou doktoři přehnaně opatrní. Přece vidíš, že jsem naprosto v pořádku –“ Vidím jen to, podotkl, nebo spíš slyším, že už teď došlo k jednomu nezamýšlenému následku tvé operace. Kdoví, jaké další se ještě vyskytnou? Ztráta vědomí? Nějaký záchvat? Na bulváru Unie ti může zničehonic upadnout hlava. Něco takového si nemůžu vzít na svědomí. „Fajn,“ odtušila a pomyslela si: Nechám se odvézt do Commspanu a odtamtud si zavolám taxi a zajedu si pro auto sama, a pak se lekla, že to možná taky slyšel. Ale určitě to neslyšel, protože řekl: Skvěle. Tak jedeme, a naklonil se dopředu, aby lépe viděl, až bude moct vyjet do ulice. „Ne, počkej,“ zarazila ho Briddey. „Musíš mi nejdřív slíbit, že se mnou budeš mluvit nahlas.“ Proč? Protože si myslíš, že naše mluvení v duchu „posiluje tvou nervovou dráhu“? Ale takhle to nefunguje. „Jak to víš?“ Dělal jsem si na internetu další průzkum. A co jsi –? začala nedočkavě, pak si to uvědomila a zeptala se nahlas: „A co jsi zjistil?“ Řeknu ti to cestou. „Ne. Tak nikam nejedeme,“ prohlásila, odepnula si bezpečnostní pás a natáhla se dozadu pro tašku. „Zastav. Buďto budeme mluvit nahlas, nebo tady vystoupím a zavolám si taxíka.“ Ty si fakt myslíš, že nějaký taxikář naloží osobu, která stojí u chodníku, má na ruce nemocniční identifikační náramek a drží misku na zvratky? „Tak půjdu pěšky.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234134