PƎíēina celého pƎíbĢhu zaēala hned po revoluci, kdy byl státní koncern Škoda PlzeŸ rozdĢlen na jednotlivé státní podniky. Jedním z nich byl i nástupnický podnik Škoda koncern, PlzeŸ. V kvĢtnu 1990 se jeho Ǝeditelem stal Lubomír Soudek. V prosinci téhož roku byl koncern pƎeveden na akciovou spoleēnost téhož názvu. Na poēátku roku 1991 byl Soudek odvolán z funkce Ǝeditele nové spoleēnosti [188]. V Ǝíjnu 1992 byla vyhlášena veƎejná soutĢž na odkoupení dvaatƎiceti procent akcií plzeŸské Škody, jejímž vítĢzem se stala Soudkova firma NERo, Komerēní banka a Investiēní banka (pozdĢji Investiēní a poštovní banka) [188]. V listopadu 1992 byl Lubomír Soudek zvolen pƎedsedou pƎedstavenstva a generálním Ǝeditelem plzeŸské Škody, naēež následoval zaēátek rozsáhlé restrukturalizace [188]. V létĢ roku 1993 vláda rozhodla o rozdĢlení akcií mezi vítĢze veƎejné soutĢže: 20 % NERo (vlastnĢná Soudkem), 10 % Komerēní banka, 7 % Investiēní banka (zakrátko Investiēní a poštovní banka) [188]. PƎibližnĢ 8 % akcií zƽstalo v držení Fondu národního majetku, zbytek akcií byl privatizován prostƎednictvím kupónové privatizace [187]. Za Soudkova vedení následoval prudký rƽst tržeb a nekontrolovatelné rozšiƎování a expanze výrobních aktivit plzeŸské Škody – bez ohledu na jiné ekonomické ukazatele. Soudkovým náboženstvím se staly údaje o tržbách, kterými ohromoval jak veƎejnost, tak i tehdejší politické špiēky [187]. S politiky udržoval vƎelé vztahy, byl ēastým hostem politických dýchánkƽ, v roce 1994 „jeho“ plzeŸská Škoda darovala KlausovĢ ODS jeden milion korun, v roce 1995 byl Soudek zvolen Manažerem roku, stal se pro politiky jakousi výkladní skƎíní prƽmyslu [189], [192]. To vše do doby, než se zaēaly objevovat problémy vzniklé z nekontrolovatelné expanze [190]. Situace Soudkova podniku by se dala pƎirovnat k situaci Hitlerova nacistického NĢmecka na podzim roku 1941, kdy NĢmecko obsadilo celou Evropu od severu po jih a od západu po východ a bojovalo na ētyƎech frontách. Tehdejší situace NĢmecka byla velkolepá a… beznadĢjná. StejnĢ jako ta Soudkova. Tehdy Soudek obrátil, zaēal veƎejnĢ kritizovat hospodáƎskou politiku Klausovy vlády a požadoval politickou podporu a ochranu pro ēeské podnikatele. Na jaƎe 1997 na Klausovu adresu napƎ. Ǝekl: „ZbyteēnĢ jsme kvƽli neteēnosti vlády k našim výzvám pƎišli o spoustu zakázek. Trvalo dlouho, než si vláda uvĢdomila, že nikde neexistuje žádný liberalismus, že každá zemĢ domácí podnikatele podporuje a svƽj trh chrání.“ [191]. Problémy firmy byly znaēné: zatímco základní jmĢní ēinilo 9,4 miliardy korun, dluhy (bankovní úvĢry a dlouhodobé závazky) narostly v roce 1997 na 17,6 miliardy korun [187]. Kolem Soudka navíc zaēala kroužit policie v souvislosti s podezƎením, že skrze jakousi spoleēnost, v níž byl Soudek jedním z podílníkƽ, mohlo docházet k tunelování dceƎiné firmy plzeŸského gigantu [193], [194]. Dozorēí rada plzeŸské Škody, v níž mĢli vĢtšinu zástupci Komerēní banky (KB), Investiēní a poštovní banky (IPB) a Fondu národního majetku (FNM), se Soudka pokusila z vedení spoleēnosti odvolat v srpnu a v prosinci 1998 [187]. NeúspĢšnĢ. Na prosincové valné hromadĢ se ale podaƎilo omezit Soudkovy pravomoci coby generálního Ǝeditele a pƎedsedy pƎedstavenstva [187]. V té dobĢ vlastnila Soudkova firma NERo ve ŠkodĢ pƎibližnĢ 22,71 procenta akcií a vzhledem k tomu, že další dva akcionáƎi jednali ve shodĢ, ovládal Soudek pƎes 27 procent plzeŸské Škody. Dalších necelých 27 procent drželi jacísi zahraniēní akcionáƎi, zbytek pƎipadl FNM, KB, IPB a eské pojišƛovnĢ [195]. Odvolat Soudka z funkce pƎedsedy pƎedstavenstva se dozorēí radĢ podaƎilo nedlouho poté – v únoru 1999. Dozorēí rada zároveŸ navrhla, aby Soudek opustil i funkci generálního Ǝeditele. Soudek návrh akceptoval a ukonēil svou ēinnost v plzeŸské ŠkodĢ. Sbalil si vĢci a z podniku definitivnĢ – po sedmi letech – odešel. Vedením podniku byl povĢƎen jeho tehdejší námĢstek JiƎí Hlavica, který zastupoval IPB [197]. ObĢ tuzemské banky KB a IPB patƎily k významným akcionáƎƽm a souēasnĢ k významným vĢƎitelƽm zadlužené Škody (dluh vƽēi KB ēinil pƎibližnĢ 1,4 miliardy, vƽēi IPB pak pƎibližnĢ jednu 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234040
miliardu; celkové zadlužení Škody podle Soudkova vyjádƎení z prosince 1998 pƎesahovalo 8 miliard korun) [196]. Iniciativy se následnĢ chopily tuzemské banky KB a IPB, které skrze ustavený výbor vĢƎitelƽ, do nĢhož patƎily – vedle tehdejší státní Konsolidaēní banky – i zahraniēní bankovní domy, po ēase pƎišly s návrhem Ǝešení problematické situace Škody. A právĢ zde by mohl zaēít pƎíbĢh, který posléze skonēil ovládnutím celého gigantu „za hubiēku“ v rukách onĢch mladých dravcƽ – za vydatné pomoci úƎedníkƽ a politikƽ a… lobbistƽ. V prosinci 1999 akcionáƎi plzeŸské Škody vyhovĢli vĢƎitelským bankám (z nichž nĢkteré byly souēasnĢ i akcionáƎi) a na mimoƎádné valné hromadĢ odhlasovali úēetnickoͲfinanēní restrukturalizaci hospodaƎení podniku [199]. Další – a teprve faktické – kroky k záchranĢ podniku mĢly následovat. Generální Ǝeditel JiƎí Hlavica situaci Škody okomentoval slovy: „Škodovka v pƎíštím roce a v budoucnosti urēitĢ nebude stejná Škodovka, jak ji vytváƎel pan Škoda, nebo jak jsme znali Škodu v 70. nebo v 80. letech, kdy byla skuteēnĢ na výsluní.“ [198]. S tím nelze než souhlasit. SouēasnĢ došlo ke schválení výmĢny nĢkterých lidí ve vedení podniku. Do pƎedstavenstva byl zvolen tehdejší úspĢšný manažer Janky Radotín (strojírenský podnik vyrábĢjící vzduchotechniku) tehdy tƎicetiletý Martin Roman. K jeho jmenování generálním Ǝeditelem a pƎedsedou pƎedstavenstva mĢlo dojít za nĢkolik dní. Na Romanovi se svornĢ shodly KB s IPB. Roman to okomentoval slovy: „Komerēní banka si najala specializovanou firmu, ta mĢ vybrala a pak jsem byl prezentován dalším akcionáƎƽm a vĢƎitelƽm. To bylo na jaƎe. PƽvodnĢ jsem mĢl jít do Škody již v ēervnu, ale protože mi smlouva v Jance Radotín vyprší až nyní, zdrželo se to.“ [200]. Romanovi nepochybnĢ pomohlo, že v dozorēí radĢ KB sedĢl Karel Kopp, který s Romanem pƽsobil v pƎedstavenstvu Janky Radotín. To ostatnĢ pƎiznal i Roman: „Znal moji práci v Jance a urēitĢ mĢ podpoƎil.“ [177]. A nebyl to jen Kopp, kdo mohl mít na jeho postup vliv. lenem dozorēí rady KB byl také Romanƽv spolužák Radek Pokorný – právník a lobbista a pƎítel Bohuslava Sobotky v jedné osobĢ [177]. A dalším ēlenem dozorēí rady KB byl v té dobĢ i Antonín Koláēek, který právĢ v létĢ roku 1999 – coby jeden z manažerƽ Mostecké uhelné spoleēnosti – definitivnĢ ovládl skrze skupinu Appian Group uhelné doly, kterým šéfoval. OstatnĢ, pozdĢji (nejpozdĢji od ledna 2003) Sobotkƽv pƎítel advokát Pokorný zastupoval i „Koláēkovu“ skupinu Appian Group [139], [270]. To hlavní ale mĢlo teprve pƎijít. Nový šéf plzeŸské Škody Martin Roman pƎedstavil plán na ozdravení podniku. Podnik se mĢl zbavit neperspektivních oborƽ nebo do nich pustit strategické partnery a naopak si podržet perspektivní výroby. V bƎeznu 2000 valná hromada rozhodla o vzniku nové spoleēnosti Škoda Holding, pod kterou byly pƎevedeny perspektivní výroby pƽvodní plzeŸské Škody. Naopak, napƎ. nemovitosti a neperspektivní výroby pƎešly pod spoleēnost Škoda a.s. [204]. Pƽvodní vedení posléze pƎešlo do vedení perspektivní spoleēnosti Škoda Holding, která byla založena onou neperspektivní Škodou a.s., státní Revitalizaēní agenturou a vĢƎiteli [203], [202]. Roman také pƎedstavil „ěábelský plán“ na úhradu kolosálních dluhƽ vƽēi vĢƎitelƽm [201]. Ten spoēíval – vedle Ǝady úēetnickoͲfinanēních „kouzel“ – také v úēasti státu, a to prostƎednictvím státní Konsolidaēní banky [201]. Vláda Miloše Zemana skuteēnĢ v prosinci 2000 schválila pomoc zadlužené spoleēnosti Škoda a.s., která držela ve ŠkodĢ Holding 51 procent akcií [205]. ProstƎednictvím státní Konsolidaēní banky mĢlo dojít k faktickému odpuštĢní dluhu spoleēnosti vƽēi bance ve výši témĢƎ 900 milionƽ korun, za což banka mĢla od mateƎské spoleēnosti Škoda a.s. získat dalších 18 procent akcií dceƎiné spoleēnosti Škoda Holding – a stát se tak dvoutƎetinovým akcionáƎem Holdingu [205]. Vše smĢƎovalo k zestátnĢní Holdingu a k jeho následné opĢtovné privatizaci [206]. K tomu ale díky podivnému otálení ze strany Konsolidaēní banky a její nástupkynĢ eské konsolidaēní agentury nedošlo. Ale nepƎedbíhejme.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234040
V dobĢ, kdy Zemanova vláda schválila zmínĢnou pomoc, média též informovala o pƎedbĢžné dohodĢ mezi Holdingem a ruským ministerstvem dopravních spojƽ na opravu ēeskoslovenských lokomotiv, jezdících v Rusku. MĢlo jít o zakázku v hodnotĢ jedné miliardy amerických dolarƽ. Šéf Holdingu Martin Roman o ní hovoƎil jako o nejvĢtší exportní zakázce v historii eské republiky [206]. To byla skvĢlá zpráva! Jednalo se o desetiletý program oprav a výroby lokomotiv ve spoleēném podniku v ruské Jaroslavli. V lednu 2001 média informovala, že kromĢ již zmínĢné rámcové smlouvy podepsala spoleēnost Škoda Holding s ruskou stranou i první kontrakt za 10 milionƽ dolarƽ (tehdy skoro 400 milionƽ korun) [207]. V zemích bývalého SovĢtského svazu v té dobĢ jezdilo na 3600 lokomotiv vyrobených v nĢkdejší plzeŸské ŠkodĢ, z toho jen na území Ruské federace zhruba 2500 [207]. Podle slov šéfa Holdingu Romana bylo „nadefinováno, co všechno bude pocházet z eska“, pƎiēemž spoleēný podnik mĢli v Rusku vést ēeští manažeƎi a po roce 2003 se v nĢm mĢly zaēít vyrábĢt i nové lokomotivy podle škodovácké dokumentace [207], [209]. S obdobným projektem na opravu lokomotiv se mĢlo poēítat i na UkrajinĢ [209]. V roce 2000 se Holdingu podaƎilo získat i další obrovskou zakázku související se stavbou elektrárny v Turecku [208]. Holding skonēil po letech v zisku [208]. Nedlouho poté Roman v médiích vysvĢtlil, že v pƎípadĢ Ruska se jedná o „neuvĢƎitelnĢ bohatý stát se vzdĢlanými lidmi, kde ale nefungují instituce“ [208]. Martin Roman slavil úspĢchy. Holding mĢl pƎed sebou skvĢlou dlouhodobou perspektivu. Vidina, že tato perspektiva mĢla být zestátnĢna, patrnĢ pƎivedla nĢkteré osoby na velmi konkrétní myšlenku… V záƎí 2001 Krajský soud v Plzni vyhlásil konkurs na zbytkovou spoleēnost Škoda, a.s. Tato neperspektivní ēást pƽvodní plzeŸské Škody v té dobĢ vlastnila pƎes 51 procent perspektivní Škody Holding. Druhým významným akcionáƎem byla eská konsolidaēní agentura (vlastnila pƎes 48 % akcií Holdingu) [204]. Dƽsledkem konkursu byly rostoucí problémy s financováním Holdingu vĢƎitelskými bankami a výroba se omezovala [211]. V médiích se psalo o „existenēním ohrožení“ [210]. V prosinci 2001 bylo možné si v ēasopise Euro pƎeēíst pƎímo prorocký komentáƎ: „Jedinou schƽdnou variantou je momentálnĢ spoleēná nabídka konkursního správce akciové spoleēnosti a eské konsolidaēní agentury na prodej celého holdingu. Zájem by patrnĢ projevilo nĢkolik finanēních investorƽ schopných rozprodat dceƎiné spoleēnosti a dosáhnout pƎitom slušného zisku. Výsledkem by bylo zachování tisícƽ pracovních míst a znaēky Škoda. Jenže konkursní Ǝízení postupuje pomalu. Schƽze vĢƎitelƽ se sejde teprve ētyƎi mĢsíce po vyhlášení konkursu. Na ní bude zvolen vĢƎitelský výbor a teprve ten mƽže rozhodnout o tom, co bude moci správce akciovky dĢlat s majoritním podílem v holdingu. Jenže složitý schvalovací proces probĢhne i na stranĢ státu, souhlas musí vyslovit dozorēí rada KA složená z poslancƽ, jejichž zájmy nemusí být v souladu s ekonomickou výhodností navržených Ǝešení. Dalším schvalovacím stupnĢm je vláda, jejíž ēlenové budou mít v té dobĢ plné ruce práce s volební kampaní. Zda se do pƎijetí racionálního rozhodnutí výrobní podniky nezhroutí vinou nedostatku provozního kapitálu, není vƽbec jasné.“ [210]. Nad tím, že Konsolidaēní banka, resp. nástupnická eská konsolidaēní agentura ( KA) nenaplnila vládní usnesení z prosince 2000, které smĢƎovalo k zestátnĢní Holdingu, se tehdy pozastavil nejeden komentátor [211]. KA se navíc s konkursem ztotožnila, protože se proti nĢmu neodvolala [211]. PƎedsedou dozorēí rady KA byl tehdy poslanec za ODS Vlastimil Tlustý. S ohledem na to, co následovalo, mohlo vše dávat dobrý smysl. V dubnu 2002 si KA na „svízelnou“ situaci najala poradce – americkou investiēní banku JP Morgan [212]. Ta mĢla pomoci s prodejem akcií Holdingu a pohledávek, držených ze strany KA. Podle informací médií to byla dozorēí rada, složená pƎevážnĢ z poslancƽ SSD a ODS, která doporuēila 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234040