nevšímala těch malých, bledě žlutých kytiček. Můj nový způsob života mi připravuje jedno překvapení za druhým a s potěšením objevuji spoustu nových věcí. Na Naději se nám žilo moc dobře, ale byly jsme jako v bavlnce, až příliš chráněné. Nyní se učím poznávat všechny druhy lidí, nejen vzdělané a bohaté, ale také ty nejchudší. A je jich tolik, kteří jsou odvážní, obdivuhodní a tak příjemní! Jistě, někteří jsou odporní, jako všude. Každý den také poznávám o trochu víc přírodu, která mě obklopuje. Mám pouze své vlastní nohy, abych se mohla dostávat z místa na místo, a tak mám spoustu času k pozorování zvířat, střídání ročních dob, prodlužování dnů... Opatrujte se! Charlotte
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234018
Kapitola XX
Emílie se převaluje v posteli. Nedokáže usnout. Ví, že na druhé straně za zdí prožívá její matka totéž. Z četby článku v „Lyonském republikánu“ ji při večeři zamrazilo. Před spaním Emílie několikrát zkontrolovala vstupní dveře a každé okno v přijímacím pokoji. Stejně tak učinila, když vyšla po schodech do svého pokoje, a teprve pak zatáhla těžké modré závěsy. Otevřenýma očima se ve tmě dívá na strop. „Novináři píší o zločinech, které začaly před měsícem,“ snaží se uklidnit přemýšlením. „Tatínek zemřel před více než dvěma měsíci, což bylo ještě před tím, než začal řádit »Zabiják vdov«. Maminka se tedy nemá čeho obávat.“ Úder na sklo ji vyburcoval z přemýšlení. Emílie zadržuje dech, uši nastražené. „Pro každý zvuk existuje vysvětlení,“ učíval ji její otec, když ještě jako malá měla strach ze tmy. Trpělivě jí vysvětloval, jak rozpoznat zvuk uhlíku, který právě dohořel v krbu, praskání v prknech podlahy, jež se teplem roztahují, bušení špatně zavřené okenice, šramot myši v podkroví... „Z ničeho nesmíš mít strach,“ nabádal ji. „Pro všechno se najde vysvětlení.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234018
Díky němu se Emílie naučila usínat, aniž by se zaobírala zvuky v domě. Ale dnes večer je všechno jiné. Úder na okno se zopakoval. Emílie se soustředí. „Zavři oči,“ radíval jí tatínek. „Snaž se, abys neslyšela nic jiného než ten určitý zvuk. Pak se ti podaří jej identifikovat.“ Emílie zavírá oči a ani nedýchá. Veškerou svou pozornost upíná na zvuk, který právě slyšela. Brzy se jí stává povědomým: moucha! Je to moucha, která naráží na sklo! Dívka začíná dýchat klidněji. „Ale co když si ten vrah schovává staré noviny?“ ptá se sama sebe se znepokojením. „A co jestli narazil na oznámení o tatínkově smrti?“ Emílie jen stěží odolává panice. Další zvuk, tentokrát na střeše, ji znovu vyburcoval. Emílie vmžiku vyskočila z postele, otvírá dveře a utíká až k pokoji své matky. „Maminko!“ vyráží, když vpadne bez klepání do místnosti. Paní Décochetová sedí na posteli a ani zdaleka nevypadá překvapeně z příchodu své dcery. Trochu se v posteli odsunula, aby jí udělala místo, a vyzývá ji, aby si k ní vlezla. „Já také nemohu usnout,“ svěřuje se. Emílie vklouzla do postele vedle maminky. V její přítomnosti se přece jen cítí bezpečněji. Ruce skládá na přikrývku, zavírá oči a snaží se usnout. Ještě se jí vybavuje jedna věta z Charlottina dopisu: „Bůh mi dal tyto ruce, abych se mohla stále modlit. Mám deset prstů, jako je korálků v jednom desátku růžence!“ Emílie se ještě nikdy nemodlila růženec. Stěží si vzpomíná na modlitby, které ji jako dítě učila její první domácí učitelka. Emíliin otec ji poslal pryč, když se dozvěděl, že jeho dceru učila se modlit. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234018