by se tam doopravdy skrývat něco nového a významného? Tomu se zdráhal uvěřit, stejně jako úkolu, o němž věděl od začátku — totiž o plánu dát Lisbeth k adopci v co nejútlejším věku, kdy její otec pravidelně surově znásilňoval její matku Agnetu. Už brzy bude mít ve všem jasno. Lulu k němu docházela čtyřikrát týdně a vždycky přišla přesně v devět; a právě dnes byl jeden z jejich společných večerů. Moc se na ni těšil. Lulu ho uloží do postele, nalepí mu morfinovou náplast, postará se o něj a pomůže mu vyndat tu složku ze spodního šuplíku skříňky v obývacím pokoji, kam ji po návštěvě Maj-Britt Torellové uložila. Holger se zapřísahal, že si celý dokument co nejdůkladněji pročte. Možná se mu dostane té cti ještě naposledy Lisbeth pomoci. Zasténal, jak se mu do třísel znovu zakously hrozné bolesti; ani jednou za celých čtyřiadvacet hodin mu nebylo tak zle jako teď. Starý pán prsty zdravé ruky bubnoval do pokrývky a modlil se: „Má drahá, úžasná Lulu, potřebuju tě. Přijď!“ A skutečně netrvalo ani pět nebo deset minut, než se na schodech v hale ozvaly kroky. Holger se nadzvedl a zdálo se mu, že je poznává. Dveře se otevřely. Že by Lulu přišla o dvacet minut dřív? To by bylo báječné! Jen ho zarazilo, že na prahu neslyší obvyklý veselý pozdrav, žádné „Dobrý večer, staroušku“, jen nohy plížící se bytem směrem k ložnici. Holger dostal strach, což se mu vůbec nepodobalo. Byla to jedna z výhod jeho věku. Už neměl mnoho co ztratit. Nyní se ho však zmocnil neklid, ale možná to bylo jen kvůli té složce. Chtěl si všechny ty papíry přečíst a pomoct Lisbeth. Najednou měl opět důvod žít. „Haló!“ zvolal starý pán. „Haló?“ „Jejda, vy jste vzhůru? Doufala jsem, že spíte.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233987
„Když máš přijít ty, Lulu, tak nikdy nespím,“ řekl Holger a pocítil značnou úlevu. „Copak vy si vůbec neuvědomujete, jak jste byl v posledních dnech unavený a vyřízený? Chvíli jsem si myslela, že ta návštěva věznice bude váš konec,“ odpověděla Lulu, když se zjevila ve dveřích. Měla nalíčené oči i rty a byla vyparáděná v pestrobarevném africkém oděvu. „Copak to se mnou bylo tak zlé?“ „Vždyť jste nemohl skoro ani promluvit.“ „Promiň, teď už to bude lepší.“ „Mám vás ze všech nejradši, to přece víte, a vaše jediná chyba je, že se pořád omlouváte.“ „Promiň.“ „Tak vidíte.“ „Co je to s tebou, Lulu? Dnes ti to nějak mimořádně sluší.“ „Jeden švédský pán z Västerhaninge. Představte si, pozval mě na skleničku. Je to inženýr, má vlastní dům a volvo.“ „Takže se mu líbíš, viď?“ „Doufám,“ řekla dívka a upravila Holgerovi nohy. Pěkně mu načechrala polštář a zvedla rošt do sedací polohy. Zatímco se bublavě napouštěla vana, mladá žena švitořila o onom chlapíkovi z Västerhaninge, který se jmenoval Robert nebo možná Rolf. Holger ji neslyšel a Lulu mu položila ruku na čelo. „Hlupáčku, jste celý zpocený. Měla jsem vás osprchovat.“ Nikdo nedokázal použít slovo „hlupáčku“ s takovou něhou jako Lulu a Holger si s ní obyčejně rád poklábosil. Teď však byl příšerně netrpělivý a díval se dolů na svou ochrnutou levačku. Připadala mu vrásčitější než kdy dřív. „Promiň, Lulu. Nemohla bys pro mě napřed něco udělat?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233987
„Vždy k vašim službám.“ „To já jsem ti vždy k službám,“ opravil ji starý pán. „Pamatuješ si na tu složku papírů, cos ji minule dávala do šuplíku? Mohla bys mi ji prosím vyndat a přinést? Potřeboval bych si ji ještě jednou pročíst.“ „Vždyť je to příšerné čtení, ne?“ „Ano, je to příšerné. Ale přesto se na to potřebuju podívat.“ „Jistě, jistě, hned pro ni jdu.“ Lulu odešla, a když se vrátila, nesla mnohem objemnější svazek, než na jaký si pamatoval. Možná navíc vzala ještě část nějakého dalšího dokumentu. Holger opět znervózněl, znepokojovaly ho obě možnosti: to, že papíry budou naprosto bezcenné, ale i to, že v nich skutečně je něco důležitého, což by ovšem znamenalo, že se Lisbeth dopustí spousty dalších šíleností. „Dnes vypadáte lépe, Holgere, ale úplně v pořádku nejste, že? Už zase myslíte na tu Salanderovou?“ zeptala se Lulu a položila svazek papírů na noční stolek vedle krabiček s léky a knížek. „Ta návštěva mi dala zabrat. Bylo strašné vidět ji v tom vězení.“ „To věřím.“ „Mohla bys mi prosím přinést kartáček na zuby, nalepit morfinovou náplast a potom mi podat ten fascikl a posunout nohy trošku nalevo? Celou spodní část těla mám jako…“ „…jako plnou nožů,“ doplnila dívka. „Přesně tak, nožů. To říkám pořád, co?“ „Skoro pořád.“ „Tak vidíš, už začínám být senilní. Ale pak si chci přečíst tyhle papíry a ty klidně můžeš jít za tím svým Rogerem.“ „Rolfem,“ opravila ho Lulu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233987