Nouze Hned po ránu tu byl litinový hrnec plný brambor. Neobjednala si je a nepamatovala si, že by je kupovala v obchodě. Nebyla z těch, co pečou brambory. Nejspíš někdo přišel a doručil je omylem k ní. Jednou se taky probudila a našla louku slunečnicových kytic ve skleněných vázách po celém domě a ukázalo se, že jsou pro ženu odvedle. Možná měla žena odvedle nového nápadníka, který spatřoval něco romantického v kořenové zelenině. Naše žena prošla svůj malý dům, ale ten byl prázdný jako vždy. Zeptala se sousedky, té, co měla okna pořád pokrytá květinami, ale ta si otřela ruce do kostkované utěrky a řekla ne, pro ni nejsou, ani ona si neobjednala brambory z obchodu, protože pěstuje vlastní. Když se vrátila domů, brambory voněly normálně a vypadaly normálně, ale žena je tam nechtěla mít, tak je vyhodila do koše a pokračovala jako obvykle. Zametala, rovnala věci, trhala plevel na zahradě. Došla do obchodu a koupila mléko. Byla tichý člověk a za to odpoledne řekla jen pár slov, Díky, Na shledanou, S dovolením. Když se dalšího rána probudila, brambory byly zpět. Sedm brambor urovnaných na hromádce v litinovém hrnci na plotně. Podívala se do koše a ten vypadal stejně jako předtím — krabice od mléka a pár obálek. Akorát bez brambor. Všech sedm / 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233855
znovu sebrala, odnesla na druhou stranu ulice a po jedné je naházela do popelnice a poslouchala, jak duní o dno. Odpoledne prošla řadami prázdných chatiček do domu svého milence. Byl v ložnici, spal. Vlezla si k němu do postele a tiskla své tělo na jeho, dokud se neprobudil, rozespalý, a nepomiloval se s ní. Zírala do zdi a v břiše se jí touhou hromadily těžké cihly, pak se přes něj přehnala jak krátký déšť v období sucha. Pak šla domů a on se připravoval na noční směnu, kde nosil zboží do náklaďáků a z náklaďáků. Ona se cestou domů zastavila na hřbitově za svou matkou, svým otcem, svým bratrem. Ahoj matko, ahoj otče, ahoj bratře. Už půjdu. Dalšího rána se brambory vrátily. Tentokrát je poznala podle umístění klíčků a oček a teď už viděla, že to není sedm nových brambor, ale těch samých sedm brambor, co předchozího dne naházela do popelnice. Těch samých sedm brambor, co den předtím hodila do malého koše doma. Vypadaly trochu namyšleně. Zavázala je všechny pevně do igelitového pytle a nechala je před dveřmi slunečnicové ženy odvedle. Pak přesadila květiny. Po zbytek dne na ně zapomněla, ale dalšího rána hned kontrolovala litinový hrnec. A jak jinak. Toho dne jako by i trochu povyrostly, byly zahnuté jako velké šedé fazole. Teď už jí vadily. Ale i tak měla nepatrnou radost, že jí daly přednost před slunečnicovou sousedkou. „Tak dobře,“ řekla do hrnce. „Tak jo.“ Trouba. Zapnout. Pečené brambory jí nechutnaly, a tak je hotové odnesla na silnici a všech sedm křupavých balíčků položila do řady doprostřed. Letní slunce bíle hořelo. Asi ve tři, kdy městem projíždělo těch pár aut a náklaďáků a kol, si pobrukovala doprovod ke zvuku měkkých nárazů a té noci spala tak tvrdě, že ztratila / 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233855
svou obvyklou vyrovnanost a nevzbudila se s rozbřeskem, jako vždy, ale až několik hodin po něm. Pod dveřmi byl strčený vzkaz od jejího milence, který přišel po práci na návštěvu. Před podpis zapomněl napsat „S láskou“. Místo toho napsal „S pozdravem“. Když si chystala mléko a chléb k snídani, nahlédla skoro mimoděk do hrnce. Určitě nemohly přežít troubu i pneumatiky i silnici. Ale. Všech sedm — syrových, šedých, rostoucích. Vyschlo jí v ústech a po zbytek dne je horlivě ignorovala, zatímco nabodávala hlínu lopatkou, aby osela dům kolem dokola semínky potočnice. Později toho dne je zatloukla do bedny a odtáhla je na poštu a poslala je do Irska, kam brambory patří. Nenapsala adresu odesílatele. Když byly dalšího rána zpátky v hrnci, namočila je do petroleje, zapálila je a vykopla je z domu. Když se ráno vrátily, odnesla je dvě míle v batohu a přehodila je přes hranici do vedlejšího okresu. Ale ráno byly zpět, a znovu, a znovu a znovu, a dvacátého dne byly ještě zkroucenější a narostly jim obrysy rukou a nohou. V srdci se jí rozhrnula opona, když se dívala na jednotlivé brambory pod žárovkou bez stínítka a prohlížela si známky krku, náznak trupu, malý zadeček. Na všech sedmi bylo deset maličkých vroubků jako prsty na nohou a deset drobných špiček prstů na rukou. Nechala brambory v hrnci a roztřesená vyběhla z domu, jak nejrychleji mohla. V myšlence na svého milence s pozdravem nenacházela žádnou útěchu, tak šla do místní hospody a dala si pivo. Barman jí vyprávěl dlouhý příběh o tom, jak jeho zesnulá manželka odmítala doma říkat slovo „láska“, protože se obávala, že v životě má jen omezený počet možností říct „láska“ nebo „milovat“, a nechtěla si je vyplýtvat. „A tak mi každý den říkala, že mě má ráda, pořád dokola.“ Leštil sklenici na víno špi/ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233855