KAREL VOROVKA / KÁRI VALSSON (1911–1992)
Téměř ve všech českých cestopisech z Islandu, vydaných u nás po válce, se objevuje o tomto muži alespoň pár slov. Nejméně se o něm zmiňuje Zdeněk Němeček, když popisuje návštěvu samoty v Húsafellu: Po dobu života této staré ženy sem tedy nezavítal nikdo z mé vlasti, ačko li jeden náš krajan, hodný a tichý člověk, jménem Vorovka, obcházel far my a sbíral stará islandská čtyřverší. (Zdeněk Němeček: Islandské dopisy, 1948, str. 46) Nejvíce se dovídám od Emila Hadače, Karel Vorovka je dokonce uveden jako spoluautor dvou kapitol jeho knihy. Je v ní také nástin Vorovkova životopisu: Jeho otec, již dávno zemřelý docent Karlovy university, byl rázovitý idea listický filosof, který ostře polemisoval s Masarykem a Rádlem. Karel studoval jazykovědu, hlavně germanistiku. Aby mohl řádně porozumět nejstarším literárním památkám severu, vydal se do země, kde ještě žije jazyk ság, na Island. Pracoval jako dělník na jakémsi dvorci ve Skaga fjordu na severu ostrova a brzy se naučil dokonale islandsky. Později do stal stipendium do Dánska a Švédska, nějakou dobu žil také na Faerských ostrovech, a tak zná prakticky všecky severské jazyky. Faersky se naučil tak rychle a dokonale, že mu tamější odborníci na znamení sympatie vě
96
K A R E L V O R O V K A / K Á R I VA L S S O N
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233701
novali všechny dosud ve faerštině vydané knihy, kterých ostatně není mnoho. Válka zastihla Karla na Islandě. Studoval právě zajímavý problém: ryt mus prózy. Chodil po ostrově a zapisoval si rytmus mluvené řeči – a to bylo jeho neštěstí. Přišla anglická okupace, jako cizinec byl zatčen, byly u něho nalezeny tajemné zápisky a okamžitě bylo jasné, že je to špion. Poslali ho k výslechu do Anglie. Zápisky a veškeré jeho rukopisy, mimo jiné hotový pečlivý překlad Ságy o Gíslovi, šly za ním druhou lodí. Karel sice šťastně dojel, ale jeho rukopisy a poznámky, výsledky mnohaleté prá ce, leží kdesi na dně Atlantiku… (…) Po válce se vrátil na Island a vedl dílnu na opravy pneumatik… Při svém zaměstnání pokračoval Karel ve svých studiích jazykových – a zají mal se ovšem také o všecko, co se na ostrově dělo. (Emil Hadač: V zemi sopek a ledovců, 1957, str. 143) Vorovka prý dojížděl s poštou za Hadačovou výpravou do pustiny pravidelně každou sobotu – padesát kilometrů autobusem a pak pět až šest hodin pěšky přes lávové pole. Přespal několik hodin, chvíli u nás pobyl, pověděl nám leccos o Islan ďanech a islandských ságách – a potom šel zase stejnou cestou zpět. Když sopka Hekla v roce 1947 soptila, vypravil se zvídavý Karel Vorovka k vulkánu. Velkou část ze vzdálenosti 120 kilometrů musel jít pěšky, pro tože jiný dopravní prostředek k Hekle neexistuje, a nějakou dobu u sopky pobyl, aby viděl, jak taková sopka pracuje. Dokonce měl s sebou nějaký pokusný materiál, který mu svěřil Áskell, neboť byl zvědav, bude-li mít záření vycházející z kráteru vliv na dědičnost některých organismů. O nocleh strach neměl. Vyhledal si již trochu vychladlou lávu, přitulil se k lávovému proudu a zima mu nebylo. Jednou to ovšem poněkud přehnal, a tak mu zůstala na zádech pláště propálená díra velká jako dlaň… (Emil Hadač: V zemi sopek a ledovců, 1957, str. 144) Počátkem osmdesátých let navštívila našeho muže i Zuzana Kočová. To už bydlel na ostrově Hrísey a stal se důstojným „sérou“, luteránKAREL VOROVKA / KÁ RI VA L S S O N
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233701
ským duchovním. Mluvili spolu o skřítcích, o Þórbergu Þórðarsonovi a poutnice Zuzana popsala důstojného pána Káriho Valssona, neboť přijal islandské jméno, s něhou a obdivem. Výtisk Chvály putování ho zastihl přesně na Štědrý den roku 1984 a zhruba o měsíc později autorce odepsal: Sedím nad psacím strojem rozchechtaný tím, jak jste kosmeticky upravi la můj vzhled, aby s tím mé vzdálené příbuzné mohly být spokojené. Dědek s infarktem a Alzheimerovým syndromem (za ten termín neberu zodpovědnost, jeden ze symptomů je verbální zapomnětlivost) …má „ovládané pohyby hrdého stáří“. Z dánského slovníku se stane překlad z dánštiny, jeden regál s českými knihami se stane stěnou „vyhrazenou jen české literatuře“ a o bezedném bordelu na psacím stole se eufemistic ky předpokládá, že se v něm hrdina vyprávění „zcela jistě vyzná jenom sám“. Kéž by to tak bylo! (z dopisu Káriho Valssona Zuzaně Kočové, 1984) V lednu 1988 ještě na stejnou adresu posílá k Novému roku kalendář a na jeho rubu poznamenává: Mám stenosu krční arterie, která mi občas vyčaruje mrak před levým okem. Asi mi také „zamračuje“ mozejček, čehož si důsledkem toho ne mohu všimnout. To mi je vítanou výmluvou, že se nezmohu na to oplatit sympatické pozdravy všem, kteří si zasluhují. V knize Jiřího Havla Islandská setkání je kapitola nazvaná Knihovna u Káriho. Také on navštívil Káriho Valssona na Hrísey a přirovnává ho k „jiným světoběžníkům“, jako byli Jan Welzl nebo Čeněk Paclt. Ale každý je úplně jiný… Především neměl ani Eskymo Welzl, ani „zpíva jící digger“ tolik knih, kolik jich má séra Kári Valsson. (Jiří Havel: Islandská setkání, 1989, str. 152)
98
K A R E L V O R O V K A / K Á R I VA L S S O N
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233701