Když jsem byla sama, hrávala jsem si ve stínu těch obřích stromů, hrabala jsem klacíkem kolem jejich kořenů, jestli nenajdu nějaké svlečené kůže cikád, šťouchala jsem do ztuhlé zlaté mízy, která vytekla z kmenů stromů, pozorovala jsem armády mravenců běhajících po kmenech vzhůru k vysokým větvím. Sloupávala jsem pláty kůry a stavěla domečky pro svinky a hlemýždě. Když byli doma bratr se sestrou, chodila jsem s nimi do buše a běhala jsem za psem. Považovala jsem ho za člověka, jako jsem já, myslela jsem si, že má stejné pocity. Byl mezi námi jediný rozdíl: já jsem cítila zimu a potřebovala jsem oblečení. Fascinovalo mě, že má oči jako já, stejnou barvu jazyka a na nohách vykrojené prsty. Ráda jsem se dívala, jak se mu ve spánku zvedá a klesá hrudník. Ráda jsem se dívala, jak pojídá mršiny, honí ptáky a kadí v lese. Dokonce jsem taky začala kadit v lese, protože poté, co jsem ho viděla, mi to nepřipadalo divné. Člověk, zvíře – zdálo se mi to stejné. Tehdy jsem své tělo vůbec nepovažovala za oddělené od těla psa, ledňáka, scinka nebo kočky, která jednoho dne v sestřině šuplíku na ponožky nějak vyplodila další těla, maličké verze sebe samé. A rozhodně jsem své tělo nepovažovala za oddělené od svého nového vědomí. Byly jedno a totéž, vědomí bylo tělesný počitek, stejně jako zrakové, hmatové nebo sluchové vjemy. Takže když jsem vědomí měla já, muselo je mít i všechno ostatní. Věděla jsem to – nikoli na základě úvah, ale protože to bylo zjevné. Když hlemýžď ucítil můj dotek, stáhl se. Když pták uviděl, že se blížím, odlétl. Když jsem obrátila na záda 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233679
sestřinu želvičku, otočila se a šinula se dál. Všechno tohle mi připadalo jako fungující vědomí. Těšila jsem se ze svého těla stejně, jako se ze svého těla těší zvířata. Ráda jsem se vyhřívala na slunci jako pes. Líbilo se mi, jak matka pečuje o mou kůži stejně pečlivě, jako kočka myje koťátka. Ráda jsem se nechala krmit, stejně jako sestřin kůň. Středem domu pro mě byla kuchyně. Jídlo, které v ní matka vařila, bylo největší slastí mého života, zvláště pak koláče – chuť těsta na mém prstu, vůně čerstvě upečených koláčů, horká sladkost prvního sousta. Nebo když jsem byla nemocná a nemohla jsem jíst obvyklá jídla, matka mi nosila vajíčko naměkko s topinkami nakrájenými na tenké proužky a ta slaná máslová chuť mě dostávala do epicentra slasti. Stále jsem si ještě tak trochu myslela, že matčino tělo bylo stvořeno jen a jen k tomuto účelu: aby mě zásobovalo výživou, abych kypěla zdravím. A skutečně jsem byla zdravá jako řípa. Běhala jsem, skákala, plavala v moři, naučila jsem se jezdit na kole a drandit po cestě u domu. A spala jsem hlubokým spánkem zdravých lidí, nerušily mě předtuchy či pochybnosti. Být naživu bylo blaho. Moje dětství bylo pozoruhodně bezproblémové. Nikdy mi nepřipadalo divné, že se tolik stěhujeme. Prostě to tak bylo. A nikdy jsem kvůli tomu nepozbyla radost ze života ani železné zdraví. Navíc jsem měla štěstí, že mi matka nikdy nezavdala příčinu k pochybnostem o své lásce. To na otce jsem si musela dávat pozor, ale často býval pryč. A i když byl doma, musela jsem se potýkat spíš s jeho nezájmem než s otevřeným nepřátelstvím. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233679
Hovořím o době, kdy si na mně ještě nevybíjel zlost. Tehdy své útoky směroval převážně na mou sestru a samozřejmě na matku, která vždycky nejvíc odnášela jeho nespokojenost. „Zasněné“ je slovo, které nejlépe vystihuje, jaké jsem byla dítě. Moje raná jistota, že jsem součástí zvířecí říše, měla za následek stav okouzlení, který mě léta neopouštěl. Bezpochyby to byl částečně obranný mechanismus, způsob, jak se izolovat od otcovy stále obtížnější povahy, ale měl i jiné výhody. Znamenal, že jsem dlouho prožívala svět jako odvíjející se řadu báječných objevů, jako by v něm všechno existovalo pouze pro mou potěchu. Byla jsem opojená vjemy, zamilovaná do nevysvětlitelné hojnosti a rozmanitosti věcí. Představte si mou radost, když jsem se náhle ocitla na Fidži, v místě oplývajícím tak bujnou a nevšední krásou, že se mi z toho točila hlava. Pro dítě s mým epikurejským založením byly ostrovy Fidži téměř jako ráj na zemi. Teplé, smyslné, plné vůní a barev a nesmírně silných vjemů. Bylo tam tak čisté světlo, že s nebývalou intenzitou prosycovalo každý předmět, takže květina nebyla pouze červená nebo stéblo trávy pouze zelené, aby se na ně člověk jen letmo podíval a potom už je přehlížel. Květiny, tráva, listí, nebe, moře a písek přitahovaly můj pohled a musela jsem na ně zírat tak dlouho, dokud mě také neprostoupila červeň, zeleň, běl a modř, takže celé moje tělo bylo prosycené jasem. Pár týdnů jsem žila v tomto stavu omámeného osvícení, světlu a barvám jsem věnovala tolik pozornosti, že jsem se s nimi propojila stejně jako s bytostmi psa, kočky a zahradních hlemýžďů. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233679