Jádro touhy
svíček a všeho možného, co jim přijde pod ruku. Jakási šílená panika zachvátí naše okolí. Kdyby si lidé byli schopni logicky promyslet, kolik toho mohou spotřebovat za dva týdny sněhové kalamity (což je ta delší varianta izolace při nepřízni počasí, jaká se dá očekávat), potřebovali by tak polovinu toho, co nakupují. Nakupují ale proto, že je ovládá něco jiného. Myslím, že jsou ovládáni strachem z potřebnosti. Strach, že se zkrátka o sebe nebudou moci postarat. A tento vzorec se opakuje všude po celém světě, nejenom když jde o sněhovou kalamitu, ale v každé oblasti našeho života. Vidíte, že potřeba být nezávislý je téměř naší prvotní potřebou, tak je v nás hluboko uložená. Způsobuje, že lžeme sobě i druhým (jen si pomyslete, kolik z té fasády, kterou si nasazujeme před druhými, má ukazovat, jak jsme úspěšní a jak máme svůj osud pod kontrolou). Způsobuje, že předstíráme, že „nic nepotřebujeme“. To je vrcholným projevem úspěšnosti. Osoba, která má všecko, co by kdy mohla potřebovat nebo chtít. Tugwell obzvlášť důrazně prohlašuje, že i velké tabu, naše sexuální potřeby, manifestují potřebu Boha. Dokonce jde ještě dál a tvrdí, že to Bůh do nás tyto potřeby vložil. Potřeba je, jinak řečeno, obrovským a mocným darem Božím. Vložil ji do nás proto, abychom časem pochopili, že jsme závislí. Doufá, že pochopíme, že si nestačíme sami. A říká něco, co je dosti překvapivé, ale přesto se domnívám, že to asi bude pravda. Říká, že když se kajeme z hříchu, často trávíme více času tím, že litujeme 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233675
Rónán Johnston / CESTA CHVÁLY A UCTÍVÁNÍ
touhy, která nás k hříchu vedla, než lítostí nad hříchem samotným. Nezní vám to povědomě? Když se kajete, neříkáte: „Hospodine, proč jsem to jen chtěl?“ Dovolte, abych připomenul, že touha samotná není hříchem. Vlastně jsem před chvílí říkal, že touha je Božím darem, který nás má k Němu vést. Takže nemusíme litovat touhy. My to ale vidíme jinak. Kdybych jen nepotřeboval tolik sebepotvrzení, nevyspal bych se s tolika ženami. Kdybych nebyla tak unavená, nenajela bych autem do zdi. Kdybych jen neměl takový hlad, ten třetí talíř zákusků bych nesnědl. Svádíme vinu na svoji touhu, místo na skutečného pachatele – na sebe! Já jsem smilnil, já jsem naboural auto, já jsem se přejedl. Tam spočívá vina. A tak litovat svojí touhy je totéž, jako říkat: „Pane, lituju, že jsi mne stvořil potřebného a závislého.“ To tedy není opravdová kajícnost, nebo ano? Říkat Bohu, že mně špatně stvořil, ze mne stěží sejme odpovědnost za to, jak jsem se od Něho vzdálil. Jsme tedy často více znechuceni potřebou, která nás vedla ke spáchání hříchu, než hříchem samým, ačkoli touha není sama o sobě nijak hříšná. Proč? Protože nám připomíná, že jsme neúplní, že jsme potřební. A když tyto naše potřeby nebudou nějak naplněny, rozdrolíme se a rozpadneme. Vlastně svoji potřebnost cítíme jako něco vskutku ostudného. Není to naše svědomí, co je zraněné, když hřešíme. Je to naše pýcha. Jednoduše nám vadí, že ani po takové době nejsme nezávislí. „Touha je nám vždycky připomínkou, že nejsme soběstační. I když chceme jenom zmrzlinu, narušuje to 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233675
Jádro touhy
náš svět a připomíná celý ten zápas kolem prvotního hříchu. Je tedy v zájmu naší ješitnosti snažit se ji eliminovat nebo alespoň ošetřit,“ říká Tugwell. Takže své potřeby potlačujeme a snažíme se, aby byly zvládnutelné. Freud říká, že nechceme Boha, že to, co skutečně chceme, je sex. Podobným způsobem jako jídlo, televizi, zábavu a ve větším měřítku nové auto, dům nebo zaměstnání. Všecky tyto věci jsou nějakým způsobem dosažitelné, bez toho, abychom museli ke svému úděsu uznat svou potřebu Boha, před níž nelze uniknout. Zamilovanost často spadá do kategorie zvládnutelných potřeb. A dokonce nám navíc poskytne intimitu a vztah, takže může být velmi atraktivním kompromisem. Často narazíte na nevyléčitelné romantiky, nebo jak se dnes říká „závislé na romantice“, kteří se zamilovali do zamilovanosti, střídají známosti a touží se znovu zamilovávat, milují přechodný pocit opuštění sebe pro druhého, v němž se nakrátko rozpustí ego (abychom to opět freudizovali) a zamilovaný cítí strhující potřebu být s druhým. To může člověka načas skutečně úplně pohltit, s tělem i duší. Ale, bohužel, je to jen načas (a jak by nám řekli odborníci, vrcholná fáze zamilovanosti má spíše co do činění s nadbytkem hormonů prolaktinu, oxytocinu a serotoninu, kterými je mozek zaléván), takže jedna zamilovanost musí být brzy vystřídána další. Žádný vztah není s to být trvale na takové úrovni intenzity, takže když dojde k poklesu, je třeba se přesunout k dalšímu objektu intenzivní touhy. A to všecko proto, abychom nemuseli uznat nevyhnutelnou pravdu: JSME ZÁVISLÍ! A budeme-li ještě upřímnější: Jsme závislí na Bohu. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233675