důrazně. Nedostal však odpověď, protože Libianites vyšel z budovy a zamířil ke skupině mužů, kteří právě prošli hlavní branou. Knihovník pohledem sledoval sekretářova záda. Naneštěstí jeho malé oči unavené četbou a vytrvalým opisováním rukopisů nebyly schopny rozeznat vyslancovu tvář. Jen přepychové šaty, běloskvoucí klobouk a dlouhá hůl zářily v ranním světle. Leon stanul uprostřed zahrady obklopen Fotiem, Fasganem, Petronou a několika vojáky se zdviženými kopími. Pozoroval se zájmem dobře udržovaný dvoupatrový dům a jeho zrak spočinul na vysokém mnichovi, který se k němu rozvážně a beze spěchu blížil. Libianites sklonil hlavu a zdvořile pozdravil. „Děkuji ti, bratře Ioanne, za tvé milé přivítání,“ odvětil Leon. „Upřímně mě těší, že mám příležitost navštívit sídlo Basileia Velikého a poznat arcibiskupa Petra. Cítí se jeho svatost dobře?“ „Nakolik mu dovolí Bůh. Očekává tě ve svých komnatách, pane,“ odvětil Libianites prostě. „Nemáš-li nic proti, můžeme jít,“ pokračoval a vykročil, aby vyslanci ukázal cestu. Došli k vnějšímu schodišti budovy a Leon si přečetl nápis, který zdobil horní část brány: Provolejte slávu Pánu v Jeho jméně, pokloňte se Pánu na Jeho svatých nádvořích Než však stihli projít branou, ocitli se před sakellariem a třemi mnichy. „Buď vítán v Kaisareii, protospatharie,“ pronesl Hilarion a uklonil se, ale Leon mu neodpověděl. Jeho pohled spočinul na bratru Artemiovi. Mnich stál jako zkamenělý a zděšeně hleděl na vyslance. Na okamžik jeho obličej mrtvolně zbledl. „Chartularie* Alexandře, jsi to ty?“ zeptal se ohromeně Leon. Libianites nepohnutě stál a Hilarion zmateně hleděl na oba muže. Za Leonovými zády se na Fasganově tváři rozprostřel ironický úsměv. „Nevím, s kým sis mě to spletl, protospatharie,“ odpověděl mnich, který jakž takž získal zpět sebekontrolu. „Před tebou stojí mnich Artemios Studijský, knihovník kláštera svatého Mamanta. Společně s bratry Zosimou a Eusebiem jsem přišel projednat s arcibiskupem jisté záležitosti týkající se našeho kláštera a právě se chystáme k odchodu.“ ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233672
„Odpusť mi, bratře,“ řekl Leon bezbarvě. „Spletl jsem si tě s někým, koho jsem viděl naposled před mnoha lety.“ „Pojďme, pane,“ skoro mu skočil do řeči Libianites. „Co se týká žádosti kláštera,“ pokračoval směrem k Artemiovi, „doufám, že vás s Boží pomocí přijme stratég. A nyní jděte, bratři.“ Tři mniši se uklonili a společně se sakellariem vyšli ze dvora. Sekretář arcibiskupa zamířil na vnitřní nádvoří paláce a vyslanec s doprovodem jej následovali. „Zajímavá příhoda, protospatharie,“ zašeptal Fasganos do Leonova ucha. „Co to mělo být?“ „Nechme to na později, spatharie,“ odpověděl Leon a začal stoupat po schodech do prvního patra. Z řady malých oken mířících na sever bylo vidět hradby, opuštěné části města a chudinské čtvrti. Prošli několika chodbami a dorazili do arcibiskupových komnat. Petronas nařídil vojákům počkat na chodbě. Sekretář na okamžik zmizel za závěsem u dveří. Vzápětí se těžká látka roztáhla a odhalila malou předsíň. „Prosím, pánové,“ pozval je Libianites dál. Čtyři muži vešli dovnitř a dva mladí ministranti od nich vzali klobouky a Leonovu hůl. Jen Fotios stále držel dřevěnou truhlu, kterou nesl od začátku. Vstoupili do komnaty. Byla prostorná a světlá. Na levé straně blízko u dveří stál zlatem zdobený ikonostas, tak velký, že vypadal skoro jako kaplička. V jeho prostředním výklenku byla velká ikona apoštola Jana, nad níž hořela lampa a kadidelnice. Vůně kadidla zaplnila místnost, jako by byla nedílnou součástí prostoru, nábytku a látek v něm. Naproti ikonostasu stála postel s baldachýnem a vedle ní stůl s několika židlemi. Vzadu v místnosti pod mozaikou s větvemi a květinami stál ještě jeden stůl. Před ním seděla na veliké židli s vysokým opěradlem strnulá postava zavinutá v tenké přikrývce. Stařičký arcibiskup s běloskvoucím vousem, huňatým obočím a rozpuštěnými dlouhými vlasy vypadal jako sám biblický patriarcha Abraham přijímající duše spravedlivých v ráji. Libianites se postavil vedle něj a sehnul se k němu. „Svatý otče,“ řekl, „přišel vyslanec našeho nejjasnějšího císaře.“ Křehký stařec pomalu zvedl hlavu a zakalenýma zarudlýma očima chvíli beze slova hleděl na čtyři muže. Leon udělal tři kroky dopředu a sklonil hlavu. „Tvoje svatosti arcibiskupe kaisarejský, klaním se ti s úctou v duši a radostí ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233672
v srdci. Jsem protospatharios Leon, druhorozený syn nebožtíka Christofora, soudce a eparchy Města.“ Poklekl a pokračoval: „Prosím tě o požehnání, svatý otče.“ Arcibiskup vysunul pravou ruku zpod přikrývky a napřáhl ji k vyslanci. Když ji Leon líbal, všiml si artritidou pokroucených prstů. Stařec nad jeho skloněnou hlavou učinil znamení kříže a pak znovu ukryl ruku do přikrývky. Leon povstal a vytáhl z levého rukávu pergamenový svitek ovázaný koženým páskem a opatřený pečetí. „Společně s vřelými pozdravy ti ekumenický patriarcha Antonios posílá i tento dopis,“ řekl a chtěl svitek podat arcibiskupovi. Libianites se však nahnul dopředu a vzal dopis do ruky. „Jeho svatosti se svitky těžko rozvinují a čtení složitých tvarů moderního písma je pro jeho oči příliš namáhavé,“ pronesl odtažitý sekretář rychle, když si všiml vyslancova nechápavého pohledu. „Bratr Ioannes mi přečte patriarchův dopis později, protospatharie,“ řekl stařec a jako by při těchto prvních slovech v jeho hlase zavanul nádech melancholie. „Jsem si jistý,“ pokračoval, „že jeho sladká slova budou pro mé uši jako zvuk okřídlených hlasatelů jara a osvítí můj potemnělý mozek jasem svých myšlenek.“ Chytrá a vybraná slova na takto starého člověka, pomyslel si Leon. Že by se za těma melancholickýma očima něco skrývalo? „Blahoslavený arcibiskupe,“ řekl a pokynul Fotiovi, ať jde blíž, „patriarcha mě požádal, abych ti společně s dopisem předal na důkaz bratrské lásky také skromný dárek. Přijmi jej z rukou silentiaria Fotia.“ Fotios poklekl před arcibiskupa a otevřel dřevěnou truhlu, kterou držel v rukou. Na modré látce zářil kříž zdobený emailem, smaragdy a perlami zasazenými ve zlatě. „Kéž ti požehná svatý Jan Evangelista, mladíku,“ zamumlal bez zájmu stařec. „Svatý otče,“ řekl Fotios, aniž vstal, „pozdravy ti posílají také můj strýc synkellos Ioannes Grammatikos a můj otec spatharios Sergios, synovec velkého Tarasia.“ „Co to říkáš, chlapče? Ty jsi Tarasiův prasynovec?“ opáčil překvapeně arcibiskup. „Ach, jaké vzpomínky v mé zesláblé mysli přivádíš k životu! Už to bude víc než padesát let, co jsem poznal Tarasia a co mě ustavil primiceriem patriarchátu. Jak ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233672