„Narodil jsem se v Itálii,“ vyprávěl. „Moji rodiče jsou Gegové, ale v mládí jsem žil v Itálii a tam jsem byl také vysvěcen na kněze. Jednou před lety jsem se tam vrátil na návštěvu. Tehdy jsem si oholil knír, ani nevím proč. Vlastně vím – protože se mi lidé smáli. Když jsem se pak vrátil sem do hor, neodvážil jsem se vystrčit nos. Nemít vousy je pro muže ostuda. Seděl jsem ve Skadaru zavřený v pokoji, dokud mi zase nenarostly.“ „Takže teď jdeme do Skadaru?“ zeptala se. „Ano, sídlí tam biskup. Pošle do vesnice zprávu, že jsem udělal správně, když jsem vás odvedl, přestože jsme odešli potají. Zdejší lidé jsou barbaři. Klidně ke mně přijdou uprostřed mše, tahají mě za rukáv a chtějí, abych za ně napsal dopis. Viděla jste, co dávají na hroby? Ty kříže? Vyřežou kříž ve tvaru velice hubeného muže, který drží v rukou napříč pušku. Vy jste to neviděla?“ Zasmál se, potřásl hlavou a dodal: „Nevím si s nimi rady. Jinak jsou ale hodní – a nikdy člověka nezradí.“ „Přesto si myslíte, že by mě navzdory přísaze prodali.“ „Prodejem ženy chtějí získat peníze. Jsou velice chudí.“ Začalo jí docházet, že ve Skadaru bude ve zcela nezvyklé situaci – nebude tak bezmocná. Až tam dorazí, může mu utéct. Může najít někoho, kdo bude umět anglicky, najde britský konzulát. Nebo aspoň francouzský. Noc byla velmi chladná a k ránu bylo na trávě plno rosy. Pak ale vyšlo slunce, Lottar se přestala třást a během hodiny jí bylo horko. Šli dál celý den. Snědli zbytek chleba a napili se z potoka, když na nějaký narazili a tekla v něm voda. Vyschlou řeku a hory nechali daleko za sebou. Lottar se ohlédla a viděla hradbu rozeklaných úbočí a dole u jejich paty trochu zeleně. To zelené byly lesy a louky, o kterých si myslela, že jsou až nahoře. Šli po cestách mezi rozpálenými poli, nikdy se nevzdálili z doslechu štěkajících psů. Občas potkali lidi. Zpočátku ji kněz varoval: „Hlavně s nikým nemluvte – budou se divit, kdo jste.“ Sám ale musel odpovídat, když ho lidé zdravili.
99
verejnatajemstvi_sazba_3.indd 99
09.05.17 16:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233670
„Vede tahle cesta do Skadaru? Jdeme do Skadaru do biskupova domu. Tohle je moje služebná, která přišla z hor.“ Vysvětlil jí, že se nad tím nikdo nepozastaví, protože v tom hle oblečení opravdu jako služebná vypadá. „Ale nesmíte mluvit,“ dodal. „Kdybyste promluvila, bylo by jim to podezřelé.“ Nechala jsem si knihkupectví vymalovat jasně světle žlutou barvou. Žlutá značí zvídavost ducha. Nevím už, kdo mi tohle řekl. Knihkupectví jsem si otevřela v březnu 1964. Ve Victorii, v Britské Kolumbii. Seděla jsem za stolem a za sebou měla vystavené všechny své poklady. Obchodní zástupci z různých nakladatelství mi doporučovali zásobit se publikacemi o chovu koní a psů, o plachtění a zahradničení, o místním ptactvu a květeně – nic jiného prý ve Victorii neprodám. Nedbala jsem na jejich rady a nabízela romány i poezii, pojednání o súfismu, relativitě i mykénském lineárním písmu. Jakmile tyto knihy přišly, srovnala jsem je tak, aby politika plynule navazovala na filosofii a filosofie na náboženství, aby básníci spolu ladili stylem své poezie a úprava polic pokud možno odpovídala – podle mého názoru – přirozenému sklonu lidské mysli neustále nacházet nové a znovu objevovat staré zapomenuté poklady. Tolik jsem si na tom dala záležet, a co teď? Připadala jsem si jako dívka, která se vystrojí na chystaný večírek, možná si dokonce vyzvedne ze zastavárny nebo rodinného sejfu šperky, aby nakonec zjistila, že přišlo jen pár sousedů na partičku karet. Na talíři jenom sekaná a bramborová kaše a k tomu střik z červeného vína. Často jsem bývala v knihkupectví i několik hodin sama, a když pak přece jen někdo přišel, většinou chtěl nějakou knihu, kterou si pamatoval z nedělní školy nebo babiččiny knihovny, nebo ji před dvaceti lety zapomněl v hotelu. Obvykle nevěděl, jak se jmenovala, ale vyprávěl mi, o čem je. Je to o holčičce, která odjede s tatínkem do Austrálie, protože tam zdědili zlatý důl. O ženě, které se kdesi na samotě na Aljašce narodí dítě.
100
verejnatajemstvi_sazba_3.indd 100
09.05.17 16:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233670
O závodech plachetnic s první parolodí, které se odehrály někdy ve čtyřicátých letech devatenáctého století. Hm, co naplat. Za zeptání člověk nic nedá. Zákazníci odešli, aniž věnovali jediný pohled bohaté nabídce na policích kolem. Občas projevilo pár lidí nadšení, že právě tohle městu chybělo. Pak půl hodiny nebo hodinu bloumali mezi regály, než utratili pětasedmdesát centů. Chce to trpělivost. Nastěhovala jsem se do malinké garsonky ve starém rohovém domě ve čtvrti Dardanelles. Ve dne se postel sklápěla ke zdi, ale tím jsem se většinou nezdržovala, protože ke mně nechodily žádné návštěvy. Navíc hák, na kterém držela, nepůsobil příliš důvěryhodně. Bála jsem se, že se na mě postel zřítí, zrovna když budu večeřet pečené brambory nebo polévku z konzervy, a zabije mě. Taky jsem v jednom kuse větrala, protože jsem měla pocit, že je v bytě cítit plyn, přestože oba hořáky i trouba byly zavřené. V bytě s oknem dokořán a v knihkupectví s otevřenými dveřmi, abych přilákala zákazníky, jsem se krčila zachumlaná v černém vlněném svetru nebo červeném sametovém županu (kterým jsem kdysi obarvila narůžovo všechny kapesníky a spodky svého bývalého manžela). Nerada jsem se s těmi oblíbenými kusy oděvu loučila třeba jen proto, abych je mohla vyprat. Taky se mi pořád chtělo spát, měla jsem hlad a třesavku. Ale nebyla jsem na nikom závislá. Dokázala jsem udělat ve svém životě zásadní změnu a navzdory různým nepříjemnostem, s nimiž jsem se musela denně potýkat, jsem byla na sebe pyšná. Jako bych se znovu narodila ve své skutečné, pravdivé podobě. Seděla jsem za stolem s uvařenou kávou nebo řídkou rajskou polévkou, hodinu ji usrkávala a svírala v rukou hrnek, dokud byl aspoň trochu teplý. Většinou jsem si četla, bez vážnějšího záměru nebo zájmu. Četla jsem náhodné věty z knih, které jsem si vždycky chtěla přečíst. Občas mi připadaly tak
101
verejnatajemstvi_sazba_3.indd 101
09.05.17 16:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233670