znova zalepili smolou. Čas od času si ovšem popletli dutiny stromů, kvůli čemuž vzniklo mnoho hloupých nedorozumění, a to už vůbec nemluvíme o tom, že se objevily i úmyslné nájezdy na cizí dutiny, které čas od času podnikali ti opravdoví alkoholici. Pokud byly tyto loupeživé výpravy úspěšné, dávali pak právoplatní majitelé zcela volný průchod svému ušlechtilému hněvu. Obrovský počet opilců se objevil už poté, co byl učiněn ten ohromující objev, že šťáva ze zkvašených bezinek, která do té doby byla v království známa pouze jako inkoust, funguje rovněž jako nápoj pro obveselení. Jak už víme, tento objev učinil dvorní Básník. Při práci na verších jednou ukousl horní část brku plameňáka, kterým verše zapisoval, a dutinkou v peru bezmyšlenkovitě do úst nasál pár kapek bezinkové šťávy. Vzápětí zjistil, že žízeň hasící hořká chuť bezinek má jaksi blahodárný vliv na jeho tvůrčí mysl. Nakonec usoudil, že tvůrčí mysl k tomu, aby se mohla projevit na papíře ve formě veršů, potřebuje nejdříve bezinky zpracovat vnitřně. Možná v těle dochází k nějakému tajemnému zápisu, říkal si, když už bez ostychu namáčel duté pero do inkoustu a sál a zároveň naslouchal svému vnitřnímu hlasu. A tak si žil a svou tvůrčí metodu ani příliš neskrýval, ani se s ní mnoho nechlubil. Jeho manželka chodila každé ráno do Královského skladu a vedle jiných produktů pravidelně žádala bambusovou nádobku s inkoustem. Zásoby inkoustu v Královských skladech byly takřka nevyčerpatelné, Královský Pokladník se proto Básníkovy ženy nevyptával, čím to, že Básník teď spotřebovává inkoust tak rychle. A možná se dokonce i vyptával a možná mu i odpovídala po pravdě, nicméně v souladu s učením společenství králíků tehdy nepotřebovalo vědět víc, a proto její odpovědi nikdo nepřikládal význam. Ale právě v tomto období králíci přímo dychtili po její odpovědi a taky ji, přirozeně, dostali. „Tak co ten tvůj, ten ty bezinky snad pije?“ vyptával se Pokladník bez známky hněvu, zato překvapeně, když znovu vytáhl špunt ze sudu s inkoustem, naplnil nádobku, zašpuntoval a podal jí básníkově ženě. „Nepije, ale nasává,“ odvětila králice. „Co tím chceš říct, že nasává?“ podivil se Pokladník. „No prostě nasává. Brkem,“ vysvětlovala. „A k čemu?“ zajímal se Pokladník. „K ničemu, prostě tak pracuje,“ vyprávěla žena, „jen k večeru pak už všechno motá.“ „Slova, nebo chůzi?“ chtěl vědět Pokladník. „Jak kdy,“ odpovídala žena, „on už je prostě takový…“ Několik králic, manželek Připuštěných ke Stolu, se zvědavě zaposlouchalo do hovoru Pokladníka a Básníkovy manželky. Hned po jejím odchodu si první z těchto žen vyžádala nádobku inkoustu s vysvětlením, že její manžel se pustil do práce na „Slavných dějinách království králíků“, jejichž sepsání si nepochybně vyžádá mnoha let. A tak to začalo. Pak se zapojily vdovy v čele s První vdovou království a začaly psát vzpomínky na své zesnulé muže, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233662
ale ve skutečnosti se po večerech scházely trochu si pobezinkovat, jak říkávaly, a zavzpomínat na minulost. Když králíci z provozu uslyšeli o účincích šťávy z bezinek, vytáhli odkudsi dávno zapomenutý, ale stále platný zákon, podle nějž: „Na vzdělávání králíků inkoustem nešetřit.“ Zákon byl zaveden samotným Králem na samém počátku jeho vlády. Pak se mu nějak nedostávalo času, nad osvětou zlomil hůl, ale zásoby inkoustu stále rostly. A teď najednou králíci nečekaně zatoužili po vzdělání. Král se rozhodl, že z těch zásob vytříská aspoň politický užitek, a nijak tomu nebránil. Za dva měsíce, když už byly zásoby inkoustu takřka vyčerpány, vyčíslil Královský Vědec množství spotřebovaného inkoustu na jednoho králíka a dospěl k potěšitelnému závěru o všeobecné gramotnosti obyvatel království. Následně byl zákon „Inkoustem nešetřit“ vzhledem k triumfálnímu vítězství vzdělání zrušen a nové nevelké zásoby inkoustu se pro potřeby dvora začaly pečlivě filtrovat přes silnou vrstvu kapradí. Králíky z provozu zrušení zákona nijak zvlášť nezasáhlo a pokračovali, nyní už v samostudiu, s inkoustem z doma kvašených plodů zralých bezinek. A mezitím se tajemný králíček zjevoval tu tam, tu onde, a vždy s jakýmsi roztržitým smutkem žádal Karfiol. Jednou se dokonce objevil na větvi mrkvového dubu, který rostl pod okny paláce. „Strýčku Králi, já bych chtěl Karfiol,“ žádal a houpal se na konci větve těsně u okna královské ložnice. Královna z rozrušení omdlela a Král vzbouřil stráž, která obklíčila mrkvový dub a králíčkovi nabízela, aby se vzdal živý, nebo aspoň mrtvý. Králíček na to nic neříkal, ale čas od času házel po strážcích se značnou přesností naprosto nejedlé, nicméně poměrně těžké mrkvové žaludy. Část strážců byla těžce raněna, ale ostatní se rozzuřili a pod palbou mrkvových žaludů, jak poté napsali královští historici, dobyli tuto nečekanou pevnost šturmem. Strážci prolezli všechny větve, ale králíčka nikde nenašli. Tehdy, neboť dospěli k názoru, že králíček se maskuje za dubový list, začali třást větvemi po řadě a vždy pod ně roztáhli síť z trávy. Několik dalších strážců bylo zraněno během třesení, ale nakonec se jakési lehké tělíčko do sítě svalilo a zamotalo. Když se však Král přišel podívat na buřiče království, čekalo ho zklamání. Jako by nestačilo, že zatímco vyšel z Paláce a přicházel k mrkvovému dubu, pronesli kolem něho přibližně třicet těžce raněných strážců, ale navíc, když přišel k síti a tu opatrně rozmotali, ukázalo se, že v ní uvízla veverka. „Nevadí, však my tu jeho králičí kůži dostaneme,“ sliboval Velitel Královské stráže a rozkázal veverku opatrně i se sítí přemístit do místnosti pro výslechy provinilých králíků. „Ještě jeden takový poplach a budu bez armády,“ poznamenal Král hořce a starostlivě si prohlížel bojiště. V království králíků se totiž Královská stráž rovnala stráži království a přirozeně se považovala za Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233662
armádu. Armáda byla ozbrojena bambusovými oštěpy, bambusovými holemi a bambusovými foukačkami, které vystřelovaly kaktusové ostny. Vražedná síla střílející foukačky stačila na průměrného papouška, ale nedala se použít proti domorodcům a už vůbec ne proti hroznýšům. Lze říci, že armáda byla určena pro boj s drobnými hlodavci, kteří se svářili s králíky ohledně území nebo nor, a také, a to zejména, proti vzpourám mezi samotnými králíky. Král přikázal, aby větev mrkvového dubu dosahující ke královským oknům byla odřezána, což zabrání opakování takových případů, a odešel do paláce čekat na výsledek výslechu. Vyslechnout veverku se však nepodařilo, a to z důvodu jejího zatvrzelého mlčení. Donutit ji mluvit bylo nemožné, protože její tělo, přesněji uši, nebyly nijak uzpůsobeny k metodě mučení, jež byla jediná v těch dobách v království známa. Spočívala v tom, že se uši králíka svázaly pevným provazem. Jeden konec provazu se přehodil přes nosník pod stropem, králíka vytáhli nahoru, druhý konec provazu mu dali do tlapky a pustili. Velký uzel na tom místě provazu, kde byl přehozen přes nosník (na všechno mysleli!), králíkovi neumožňoval vyklouznout na stranu svázaných uší. Nakonec, aby se zbavil té mučivé bolesti, byl králík nucen sám sebe vytáhnout na nosník. Pokud se králík za cenu takových muk na nosník dostal a přiznal se, byl propuštěn a pokutován podle druhu obvinění. Pokud se nepřiznal, spustili ho dolů a mučení opakovali. Ale králíček maskovaný za veverku měl tak malé uši, že nebylo možné je dohromady svázat provazem. Zatímco přemýšleli, co s ním udělat, přišla z džungle nečekaná zpráva: králíček je na svobodě a už žádal Karfiol u několika výše postavených králíků. Zahanbený Velitel stráže byl nucen veverku propustit. Ale králíkům-odstřelovačům byl vydán tajný rozkaz: jestliže veverka na svobodě ihned neskočí na první strom, který se namane, a proběhne kolem něj, zastřelit, jako při pokusu o útěk. Naštěstí pro ni, veverka vyskočila hned na první strom, který se jí namanul. Mezitím neposlušnost králíků každým dnem rostla. Ranní prognóza perimetru dosahu hypnózy vyhlašovaná Hlasatelem na Královském Trávníku vyvolávala otevřený smích. Jedna skandální událost málem zapříčinila roztržku v přátelských vztazích mezi králíky a opicemi. Totiž, jeden ze synů Hloubavého (ten měl, mimochodem, syny čtyři a do jednoho to byli pěkní lotři) zmlátil mladou opičku, když ji chytil u vodojemu. Zmlácení ospravedlňoval tím, že tato opička kdysi prý věděla, že jeho otce zradili, ale nikomu nic neřekla. Matka dotyčné opičky volala po potrestání toho chuligána, který, jak se vyjádřila, žádá po její dceři něco, co měl vyžadovat od vlastního rodu. Bylo zapotřebí vysoké diplomacie, aby se podařilo tento skandál zamést pod koberec, protože se dotýkal zájmů příliš vysoce postavených osob. A zlomyslný králíček se zjevoval tu tam, tu onde. Královská stráž si mohla nohy uběhat, jak ho hledala po všech koutech království. Vždyť každé nové objevení králíčka s jeho drzou prosbou bylo výsměchem pro celý grandiózní program vyšlechtění Karfiolu. Výroky králíčka úmyslně napsané na zelný list, aby přitahovaly pozornost králíků, byly rozvěšeny na mnohých stromech džungle. Přičemž byly pověšeny dostatečně vysoko, aby si je králíci mohli přečíst, ale sníst nikoli. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233662