Jana Rečková podle všeho předem naplánovaná. Je možné, že by své děti zabíjela kvůli síle, moci, mládí? Nesmysl, prohlásil jeho zdravý rozum. Tak proč teď utíkám a oni mě honí? A proč mám takový strach? Nechal pronásledovatele daleko za sebou, zpomalil. Pomyslel na Křížový dům a vzápětí už věděl, že musí zamířit doleva a po sto metrech narazí na jezdeckou stezku. Na stezce se na chvilku zastavil a naslouchal. Jejich hovor neslyšel, ale zloba se k němu donesla. Co asi udělala s mým otcem? Potřásl hlavou a rázně vykročil k domovu. Paní Sedrmová – ta starší, Eňa, i když jí tak už nikdo neříkal – se podivila, když se před svítáním vkradl do její ložnice a klekl si k její posteli. „Co se děje, Enyku?“ Natáhla ruku a pohladila ho po hlavě. „Moje matka jsi ty,“ řekl jí. „A všechno, co mám, pochází z rodu Sedrmů.“ Chvíli mlčela, přemýšlela nad tím. „Asi chápu, o co jde. Víš, s tvým otcem jsme byli vzdálení příbuzní. Já z toho rodu pocházím také.“ „Ona neznamená nic, je to jenom černá skvrna, která nejde umýt,“ pokračoval a celý se roztřásl. „Jo,“ řekla jeho jediná pravá matka. „Moc bych si přála nebýt ničí černou skvrnou.“ A na nic se ho neptala.
Probouzení Helena kvůli svému pondělnímu testu vyhnala z bytu všechny kromě Bena, který uměl být absolutně potichu a nerušit – a toho navíc potřebovala, aby vařil kafe. „Všichni teď jezdí do Čarouně, tak si tam zajeďte taky,“ doporučila energicky Ence a Darkovi. „Přespíte v hotelu, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233579
Jáma a dům nebo třeba v kupce sena, co já vím, jste takový krásný mladý pár, někdo se vás ujme.“ „To máš z literatury, to s tím senem,“ mínil Darek a zvedl pohled od knihy s horolezeckou tématikou, plnou fotografií těch nejvyšších hor a nemilosrdně holých skal, ze kterých Ence i Heleně naskakovala husí kůže. Ben k tomu prohlásil, že z těch skal naskakuje husí kůže i jemu a že by se Darek měl občas pokusit něco si přečíst, ne jen koukat na obrázky. „Jasně, seno se spaluje, protože je toxické,“ přidala se Enka. „To jenom u nás, na loukách kolem Farmy ho suší a prý ho i dávají kravám, protože tam nahoře je čistší kraj a větry všechny škodliviny odfouknou. Do města.“ Zlomyslně se ušklíbla. Lidé z takzvaného Lesního Města odjakživa neměli rádi ty zdola od řeky. „Žádné kupky už nejsou, ani kolem Čarouně. I když to jsou lázně.“ „Houby, je to tam samá herna a hospoda,“ řekl Darek. „Jestli tam někdy byl nějaký léčivý pramen, tak už ho dávno vypili.“ „Jak to víš?“ zeptala se Helena podezíravě. Zamyslel se. „Možná jsem tam byl? V předchozím životě? Třeba tam přijdu a poznám nějakou ulici nebo hotel.“ „Co když si vzpomeneš, že jsi ženatý?“ napadlo Enku. Přitiskla si ruce na ústa. Původně to myslela jako vtip. Jenže… Co když? „Ne,“ zakroutil hlavou. „Nejsem. Ale rád bych.“ Mrkl na ni. „Tak dobře, vypadneme do Čarouně, prohýříme poslední peníze, a hledej si novou spolubydlící, Helenko!“ Enka opatrně bouchla dveřmi, načež se odebrala do pokoje, odděleného příčkou (se zvukotěsnou fólií – Ben nastudoval 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233579
Jana Rečková a zvládl instalaci tak dokonale, že ho teď Helena za úplatu – poctivý řemeslnický plat – půjčovala spolužačkám, které si chtěly vylepšit podnájem), zabalit si pár věcí na cestu. Vlakem! Propána, vždyť to jezdí po kolejích, a některým těm kolejím je snad tři sta let! Konstrukce se za ta staletí skoro nezměnila… A ke všemu nemám žádné večerní šaty! Vztekle zabušila pěstmi do válendy. „Co to do tebe vjelo?“ Darek ji zezadu chytil, znehybnil jí ruce a zvedl ji ze země, takže měla nohy decimetr nad podlahou. „Kopnu tě!“ „Au.“ Zasmál se. „To bolelo. Tak co je?“ „Pusť mě!“ Pustil ji. Nejdřív mu řekla, že nemá večerní šaty, na to namítl, že Helena jí půjčí, no tak budou trošku delší, beztak se teď nosí všechno možné. Prozradila mu, že má strach z vlaku, na to odpověděl, že vlak je statisticky vzato velmi bezpečný, asi jako výtah. Prověřená technologie. Jemu to připadalo romantické. „Nejspíš už jsem vlakem cestoval,“ usoudil. „Možná už mockrát. Těším se, třeba si na něco vzpomenu.“ Vzpomínání se mu poslední dobou stalo tak trochu koníčkem nebo sportem, hrál si s tím a občas si vymýšlel jako malý, ale Enka byla přesvědčená, že skutečnou vzpomínku dokáže rozeznat zcela přesně. Sama už to na něm poznala, tu zvláštní bledost, kontrastující s náhle zrudlýma očima, jemné chvění rukou a tichý, nejistý hlas. Pokaždé ho to malinko rozhodilo, ale neklid zase rychle pominul. „Já nevím,“ řekla nakonec nešťastně. „Nejspíš mám nějakou předtuchu.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233579