1915
Gen. Leonid V. Leš (1862–1934), velitel 3. armády při polní mši v oblasti Pinských bažin, podzim 1915. Účastník rusko-japonské války, v roce 1914 úspěšně operoval s 12. armádním sborem proti Němcům, v únoru 1915 se stal jeho velitelem. V květnu 1915 přebral velení 3. armády, v jejímž čele zůstal až do srpna 1917, kdy byl odeslán do Minsku a odešel do penze. Po bolševické revoluci se dal na stranu „bílých“, kdy působil ve štábu na jihu Ruska. V lednu 1920 se evakuoval z Oděsy a zbytek života strávil v emigraci v Jugoslávii (VÚAVHA).
nezaslouženě, zmizeli, byli použiti jinak, byli povýšeni. Odešel náš Radko Dimitriev do jiné armády, velitelem naší armády se stal gen. Leš. Generál Alexej, dle pozdějšího úsudku Francouzů jeden z nejschopnějších vojevůdců, byl naznačen do „stavky“. Formovali se nové divise a armádní sbory. I náš Rode, nahrazený Ewaldem, a jeho plukovníci dostali vyšší velení. Staré divise, bojující od samého počátku války, s prapory pokrytými slávou, byly posílány v hluboký týl na oddych 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233578
1915
a k doplnění. I naše „rodná“, slavná 42. divise. A tak jsme se rozloučili. V očích tvrdých válečníků nechybělo při tom vláhy; stisknuté pravice nechtěly se pustiti. Velitelé k jiným částem naznačení chtěli nás aspoň několik sebou a vždy později žádali „Čechy rozvědčíky“. Tenkráte ještě se šetřilo Georgiemi a medailemi, nemluvě dokonce plukovními a vyššími pochvalami. Takových injekcí nebylo třeba, jsou vždy příznakem blížící se slabosti a poklesu bojové morálky. Nástupce generála Rode gen. Ewald vydal na rozchodnou rozkaz, první toho druhu, jaký obdržela Družina. 42. pěší divise, 5. srpna 1915 Půlrota 3. roty pod velením praporčíka Husáka a jeho pomocníka praporčíka Millera od 14. listopadu 1914 konala nepřetržitě službu s oddíly 42. pěší divise… V této době stala se rota naprosto nutným oddílem jako orgán divisijní razvědčické služby… Takové zprávy získávali Češi, pracujíce osaměle i v oddílech, vždycky za silné palby nepřítele a často pod přímým velením praporčíka Husáka i praporčíka Millera, nehledě na obtížné podmínky razvědky a na ztráty, jež za uplynulou dobu dostoupily 15%. Za tuto dobu přivedli Češi mnoho rakouských zajatců. S hlubokou lítostí loučím se s praporčíkem Husákem i s praporčíkem Millerem, s jich statečnými podřízenými, a prosím, aby jménem služby i nás všech přijali naše srdečné „ruské spasibo“ za ten nepochybný a velký prospěch, který přinesli ruské i všeslovanské věci svojí prací a svojí oddaností službě v době svého přidělení k 42. pěší divisi. „ Generallejtenant Ewald velitel 42. P. D. Takové oficielní potvrzení a uznání našich úspěchů, obliby a zakotvení u „frontovčíků“, přicházelo jedno za druhým ze všech rot a komand. Jak nám byli vděčni a jak toho využili naši političtí plnomocníci a týloví pracovníci: Tuček, Rejman, Orszagh nebo Dr. Vondrák. První část krvavé epopeje slavné ruské armády 1914–1915 byla skončena. I nám patřil kousíček snítku vavřínu, tříska z její trnové koruny. Brest Litevský hořel. Bylo slyšet silné výbuchy. Vzrývali tam stanoviště těžkých baterií a ničili válečný materiál. Obrovská panichida za všechny, které jsme nechali na opuštěných bojištích. Přes Kobryn, Sinjavku pochodovala půlrota na Sluck. Nekonečná, bezútěšná silnice; panoval na ní pořádek. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233578
1915
Konečně jsme dorazili k cíli, na folwark Ivan u města Sluck. Byl tam ubytován štáb Družiny s novým jejím velitelem, nezapomenutelným plukovníkem Trojanovem, nejschopnějším ruským důstojníkem, kterého jsme kdy měli. Stal se později velitelem naší brigády. Scházely se tam na oddych unavené, utahané, počtem zesláblé roty Družiny; nepobyly tam dlouho, žádali je na frontu. Nebyl jsem tam snad ani dva dny, když se tam objevil Vaňek. Náš Vláďa, nejúspěšnější zvěd. Byl poslán před deseti měsíci do Rakouska. V poutavé knize popisuje svoji „válečnou odyseu“; za několik měsíců dostal nové poslání, organisovati a pracovati ve výzvědné službě ve Švýcarsku, udržovati spojení s vlastí. Málokdo prokázal naší věci takové služby jako tento hezký mladík. Se štábem své Družiny byli jsme v čilém spojení. Nejméně jednou měsíčně z každé komandy tam někdo služebně jel, pro žold, obmundýrovku, poštu, a tak jsme věděli o práci bratří v druhých rotách a měli takový přehled o situaci na frontě celé armády, že ani důstojníci ve štábech jej neměli. Svými vědomostmi jsme prohlédli každou lživou výpověď zajatců a našimi přesnými zprávami imponovali svým náčelníkům. Nyní se nás, již ostřílených a zkušenějších, poprvé od Tarnova sešlo více. Opakovaly se vášnivé debaty, ale byli jsme již vyzrálejší. Především jsme věděli, že náš dosavadní způsob práce v poli přináší všem nejvíce užitku a že je třeba co nejvíce ji rozšířiti na další úseky fronty. Nové výzvědné roty! Za několik měsíců, kdy již skutečně byl povolen nábor dobrovolníků ze zajatců, nebylo to mnohými pochopeno ani v zajateckých táborech, ba ani orgány Národní rady. Družina a náš „Garibaldi“ Tuček, popravdě první vůdce, byli tupeni a obviňováni, že nechtějí VELKÉ české vojsko. A zatím my chtěli z kádru v každém směru osvědčených rozvědčíků vybudovati to nejlepší, ocelové vojsko. Pálilo to a stalo příčinou křivd nikdy neodčiněných. Útočili jsme na Tučka a nejvíce já, že vyjednávání s rozhodujícími kruhy se táhne, organisace zajatců jde pomalu a naše řady tají jak sníh na slunci. Něco se musí stát, nový duch, nový elán musí přijít do práce! Byli jsme krajně nespokojeni a roztrpčeni dosavadní činností českého týlu, Svazu českých spolků na Rusi, jehož vedení bylo ten rok v Petrohradě. To vydávalo časopis Čechoslovák; způsob jeho psaní a „temperatura“ nám nevyhovovaly. Rozhodli jsme se, že budeme žádati a také vykonávati větší vliv na taktiku a strategii naší politiky. Je třeba uvážiti, že žili jsme v carském Rusku, ovládaném nedůvěřivým, zpátečnickým režimem, a tu vojáci, vlastně nepřátelští poddaní, chtěli se míchat do politiky a k tomu ještě 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233578