nakonec nepřišel člen ochranky, aby zjistil, co se děje. Billy vytasil průkaz a zamumlal cosi o nemocném policajtovi. Bezpečák nejprve nedůvěřivě couvl, pak ale rychle ztratil zájem. A potom ji Billy uviděl: Taftova žena, vysoká a půvabně zavalitá, tlačila golfové hole s dvouletým děckem po podlaze poseté slunečními skvrnami. Reflexivně k ní vykročil a zastoupil jí cestu. „Vy jste Patricia, že?“ Zastavila se a hleděla na něj, neschopná ho zařadit. „Bill Graves, byl jsem na vaší svatbě.“ Zlostně sebou trhla, vytáhla se a nasadila výraz nedobytné pevnosti. „Pamatuju si vás.“ Bodejť by ne. Když se Billy doslechl, že Taft se necelý rok po vraždách chystá oženit, hodili se s Whelanem, který to měl stejně za pár, do gala a vetřeli se na svatební obřad. Ve chvíli, kdy se oddávající kněz zeptal, zda má někdo nějakou námitku, Billy křikl: „Já, protože ten hajzl je trojnásobnej vrah, kterej zabíjí děti. Udělal to jednou, udělá to zas.“ Dostali tenkrát pěkně přes držku; polovinu svatebních hostů tvořili příslušníci vězeňské služby obou pohlaví pokrevně spříznění s Taftem. I tak to ale stálo za to – i když možná ne, jelikož incident vedl k jeho přeložení k noční hlídce, druhému vyhnanství do podsvětí; většina nadřízených se domnívala, že chodit do práce pouze na noční je jen o chlup lepší než stát před popravčí četou. „Heleďte,“ řekl vlídně Billy, „jen mě zajímá, jak vám to klape, všichni v pohodě?“ „Nemáte právo na mě mluvit.“ Hlas měla stejně pevný jako držení těla. „Chci se jen zeptat, jestli se někdy v noci nebudí zlitej potem a neřve, jako kdyby ho napichovali na rožeň? Víte, o čem mluvím, ne?“ Mávla na bezpečáka, který se teď nacházel na druhé straně vestibulu, ale Billy, aniž by z ní spustil oči, jeho směrem 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233521
znovu zamával odznakem, a muž znovu zacouval na své místo. Billy se cítil lehký jako pírko, jako by mu hlas vycházel z těla sám od sebe. „A jakej je jako otec?“ kývl směrem ke golfáčům a děcku číslo tři, jak slyšel. „Vsadím se, že pěknej pedant.“ Pokusila se odejít, ale k vlastnímu údivu jí zatarasil cestu. „Už jen poslední otázku: nestává se někdy, že řekněme kolem šestý vstane a vrátí se tak za hodinu, trochu udejchanej, možná i trochu od krve? Jsem jen zvědavej.“ „Pracuju pro křesťanskou humanitární organizaci,“ hlas se jí najednou proměnil v plačtivý chraplák, „já pomáhám lidem, a vy nemáte právo se mnou takhle mluvit.“ Ne, nemá; Billy náhle zrudl, beze slova se otočil a odešel. Poté co si to dlouhými kroky přes atrium konečně namířil k východu, zarazilo ho, když uviděl Pavlicka, který jako náměsíčný procházel otáčivými dveřmi, oči roztěkané a lesklé, a prodíral se šikmými paprsky lapeného slunečního světla směrem k výtahům. „Johne!“ „Ahoj,“ řekl Pavlicek bezvýrazně a obrátil se k Billymu, jako by se viděli před hodinou. „Co tu děláš?“ Billyho hlas pořád ještě bublal adrenalinem. „Chodím sem k doktorovi.“ „Je ti něco?“ „Néé, jenom na vyšetření.“ „Na co?“ „Mám šíleně vysokej cholesterol.“ „Jo? A co ti dal, Lipitor? Crestor?“ „Vytorin.“ „Ten bere Jimmy Daly. Prej by to bez něj nepřežil.“ „To mi povídej.“ „Nejdeš čirou náhodou za Curtisem Taftem?“ zeptal se Billy hlubokým hlasem mazaného šíbra. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233521
„Curtis Taft pracuje tady?“ zamrkal Pavlicek. Billy chvíli mlčel a pak vysvětlil: „Leží tu. Zrovna jsem ho vzal pod krkem.“ „Pořád se s ním sereš, co?“ Pavlicek působil dojmem, jako by byl duchem úplně jinde, oči upíral přes Billyho rameno, jako by měl na mušce větší kořist. „Děje se něco?“ „Teď jsem ti to řekl.“ „Myslím jinak.“ „Dneska je divnej den. Jdu na schůzku a už teď mám zpoždění.“ „Schůzku tady?“ Billy si nebyl jistý, jestli je pořád ještě moc rozpumpovaný, aby rozhovor stíhal, nebo jestli se ten odklání od kurzu sám. Přijel výtah a nastupující Pavlicek mu mlčky ukázal záda. „Hele, jak se jmenuje ten doktor?“ „Proč?“ Pavlicek se tyčil nad ostatními v kabině. Billy si poklepal na srdce. „Nejsi sám.“ „Běž za někým u vás,“ řekl Pavlicek, když se dveře začaly zavírat. „Ten můj není nic moc.“ Šestnáctiletý Jemenec ležel rozpláclý na zádech, paže rozhozené, jedno nevybuchlé oko upřené na kartonový poutač přilepený páskou ke stropu: „Serte na psa – pozor, zlý majitel“. Nad slovy se vyjímala karikatura rváče se strništěm na čelisti mířícího bouchačkou na diváka, přičemž obvod ústí hlavně byl téměř tak velký jako klukova hlava. Skutečný střelec – který nešťastnou náhodou zabil svého nejlepšího kámoše, když se vytahoval s otcovou pistolí schovanou pod pokladnou – tam byl taky. Seděl strnule na konci uličky a brečel, zatímco Alice Stupaková se z něj na bobku snažila vymáčknout jeho verzi toho, co se stalo. Billy stál u výlohy a poslouchal hlášení první uniformy na místě činu, když vtom vešel do obchodu Gene Feeley s mladíkem, který při pohledu na tělo zalapal po dechu. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233521