OBČANSTVÍ
105
země“, bude varovat populistický tisk. Bude to sice stejně velký nesmysl jako všechno ostatní, co populistický tisk píše, aby vyvolal nenávist vůči přistěhovalcům, čtenáři však tomu budou věřit už kvůli potěšení, které cítí, když se jim poskytne důvod k nenávisti vůči nějaké skupině lidí. Dát volební právo všem obyvatelům tedy není proveditelné, i když u místních voleb by to proveditelné být mohlo. Nabádat by se však spíše mělo k liberálním zákonům ohledně udělení občanství. Měla by existovat všeobecná mezinárodní dohoda, jež by umožňovala dvojí občanství. Délka pobytu nutná k získání občanství by nikdy neměla být delší než tři roky. Pokud se zavedou nějaké zkoušky, měly by být snadné i pro ty méně bystré. Důvody odmítnutí by se měly vždy sdělovat a měly by být předmětem odvolání. Pokud by se cizincům běžně povoloval příchod do země i pobyt a pokud by v ideálním světě směli volit, jakmile by získali trvalý pobyt nebo by se za stávajících podmínek rychle a bez velkých obtíží stali občany, jaký by byl ještě rozdíl mezi občany a usazenými cizinci? Primární povinností státu je prosazovat spravedlivé zákony a zajišťovat spravedlivé podmínky těm, kteří žijí v rámci jeho hranic, ať již jde o občany nebo cizince; a práva upřít cizincům vstup do země má jen omezená. Základní rozdíl mezi nároky členů obou kategorií se tedy projeví, pokud nežijí na území státu. Každý stát má povinnost chránit své občany, pokud se na cestách v cizích zemích ocitnou v nebezpečí, a pomoci jim, pokud se dostanou do potíží. Vládu, která takovou ochranu a pomoc poskytne, potřebuje každý jednotlivec: proto by ne-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233512
106
PRINCIPY
měly existovat osoby bez státní příslušnosti. Žádný stát však tuto povinnost nemá k jednotlivcům, kteří nejsou jeho občany a žijí mimo oblast jeho pravomoci: jednat na jejich ochranu smí opodstatněně pouze v případech hrubého porušování práv celých skupin lidí. Jakmile je člověk, ať již občan či jiná osoba, v nějaké zemi, ocitá se pod ochranou její vlády a má na ni také nárok. Ani nejpřísnější interpretace tohoto principu, podle něhož nemohou zákony zcela ochraňovat nikoho, kdo se neúčastní voleb do zákonodárných sborů, však neodstraňuje rozdíl mezi občany a neobčany. Každý, ať je kdekoli, má právo žádat ochranu a pomoc státu, jehož je občanem. Tato ochrana může být hlavním důvodem instituce občanství: co však občané, kteří potřebují ochranu před vlastními státy? Nedávno jsme byli svědky váhavých začátků intervence mezinárodních orgánů – obvykle Spojených národů, ale v případě Kosova i NATO – jménem takových občanů: intervence, jež byla zatím neohrabaná nebo neefektivní a neúčinná. Zda se stane efektivním prostředkem obrany lidí před strašným útlakem, to ukáže budoucnost. Zatím lze obvykle nabídnout pouze jednu formu ochrany: pohotové přijetí utlačovaných, kteří dokážou uprchnout. Proto Starý zákon tak často nařizuje dobročinnost vůči třem konkrétním skupinám: vdovám, sirotkům a cizincům. Členové všech těchto kategorií přišli o své přirozené ochránce: proto mají přesvědčivý nárok žádat ochranu od druhých. Nárok, jehož jednoznačnost by měly uznat všechny vlády, byť to mnoho z nich bohužel stále rezolutně odmítá.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233512
JAK Z PŘISTĚHOVALECTVÍ UDĚLALI V BRITÁNII ...
107
ČÁST DRUHÁ
HISTORIE Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233512