98
K zavedení narcismu
otázek. Za prvé, jak bychom si měli představit obsazení světa ryze jáským zájmem: třeba na figuře „roztržitého vědce“, jehož pozornost je tak stržena zájmem o dílo, že je dezorientovaný v aktuální situaci? Nebo právě třeba jako člověka, zde zmíněného, který se tak soustředí na svou nemoc, že veškeré jiné zájmy jdou stranou? Ale nemohly by být veškerá „pozornost“ či „zájem“ jako takové v určitém ohledu vždycky libidinózními? Nad tím Freud přemýšlí v r. 1911 v své analýze Schrebera (Psychoanalytické poznámky k autobiograficky popsanému případu paranoie, SP 8, s. 203-263), kde si klade „otázku, zda máme obecné odpoutání libida od vnějšího světa považovat za dostatečně účinné, aby se jím dal vysvětlit ‚zánik světa‘, zda v tomto případě udržovaná jáská obsazení nepostačují, aby zachovala vztah k tomuto světu. Pak bychom museli buď předpokládat, že to, co nazýváme libidinozním obsazením (zájmem ze zdrojů erotických), se kryje se zájmem vůbec, nebo počítat s možností, že vydatná porucha v umístění libida může navodit také náležitou poruchu v obsazení já“ (Schreber, s. 255); tam, ještě v blízkosti Junga, váhá, ale v r. 1914 v Narcismu už by se vyslovil pro druhou možnost. Druhá otázka: zda Freud opravdu chápal paranoiu (a parafrenii) jako záležitosti libida nebo vůbec zájmu o svět, včetné zájmu jáského. Že to tedy nebyla náhoda, když mluvil od začátku stále jen o stažení libida. A opět u Schrebera se ukazuje, že Freud pojímal paranoiu jako sexuálně podmíněnou, a to potlačením homosexuálního sklonu, který se obrací ve stihomam, jenž pak může někdy znít jásky, mocensky, a tedy asexuálně.153 „Podobně jako nemoc znamená také stav spánku narcistní stažení pozic libida zpět k své vlastní osobě, přesněji řečeno do jediného přání – spát. Egoismus pudů /ne!, je psáno der Träume = snů/ do této souvislosti dobře zapadá. V obou případech vidíme /…/ příklady změn v rozložení libida v důsledku proměny Já“ (s. 136). Přichází hypochondrie. Mělo by to u ní být stejné, jako u nemoci. Ale žádný orgán u ní objektivně postižený není. Přesto, přesto „hypochondrie musí mít pravdu“ (s. 136), nějaké změny na orgánech být musí. Jaké? Freud na to jde oklikou. Hypochondrii by normálně počítal k tzv. aktuálním neurózám154, k těm nepřenosovým, spolu s úzkostnou neurózou /Angstneurose/ a neurastenií. Ale každá neuróza jako by obsahovala kousek hysterie, tj. té neurózy nejtělesnější (svými konverzemi). Na základě této nástavby 153 U nemocného Schrebera sice došlo k silné sexualizaci stihomamu až do přání změnit se v ženu a zažívat ženskou rozkoš pro spásu světa, ale obecně je podle Freuda počáteční průběh následovný: nepřijatelné „Já ho miluji“ se změní v proti-argument „Vždyť ho nenávidím“ a dál do „On mě nenávidí (pronásleduje)“, což odpovídá vnějšímu vjemu pronásledování: „Já ho přece nemiluji, vždyť ho nenávidím, protože on mě pronásleduje“ (na s. 247–248). – Schreber se stal i bodem roztržky mezi Freudem a Jungem. 154 Ty nemají kořeny v infantilních konfliktech, ale v aktuální situaci, v současné sexuální frustraci (viz podrobněji LP, heslo Névrose actuelle).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233502
K zavedení narcismu
99
lze pak i pro hypochondrii tvrdit: „Nuže, nám známým příkladem bolestivě citlivého, nějak pozměněného a přece nikoli v obvyklém slova smyslu nemocného orgánu je genitál ve svých stavech vzrušení“ (s. 136). Jako erogenitu to lze rozšířit na celé tělo (což už víme ze Třech pojednání): každé místo pak může působit „vysílání sexuálně dráždivých podnětů /do duševního života155/“ (s. 136–137) a „s každou takovou změnou erogenity orgánů by pak mohla souběžně probíhat změna obsazení libidem v Já /Libidobesetzung im Ich/. V takovýchto faktorech bychom museli hledat to, co jsme se rozhodli pokládat za základ hypochondrie a co může mít na rozložení libida týž vliv jako materiální onemocnění příslušných orgánů“ (s. 137). Není to příliš jasné, ale zkusím to nějak rozepsat. Vyjděme z toho, že jáského libida je příliš. V prvním kroku by se tedy investovalo do orgánů, tím by ho centrálně ubylo. Odtud ho jde ale patrně stejné množství nazpět jako dráždění. Vždyť to musí být stejné?! V čem by byla úleva, výhoda, likvidace nadbytku? Nevidím jinou možnost, než že teď by se na něj mohlo reagovat strachem o sebe (hypochondrie by „měla pravdu“, neklamala by jakožto správná, non-halucinační registrace dráždění či vzrušení), přičemž by se toto auto-erotické libido neutralizovalo (vázalo) jáskou energií(?).156 (Asi to jde v první fázi dohromady i s poznatkem ze Tří pojednání, že centrální napětí, jež bych teď přejmenoval na nadbytek jáského libida, je projikováno periferně právě na tělesné zóny.) Vraťme se k textu. Další pokračování úvah by prý šlo do příliš fyziologického směru. Tak jen konsekvence: „…hypochondrie je vůči parafrenii v podobném vztahu jako ostatní aktuální neurózy vůči hysterii a nutkavé neuróze, závisí tedy na jáském libidu tak jako ty ostatní na libidu objektovém; hypochondrická úzkost je podle toho protipólem úzkosti neurotické, vycházíme-li od jáského libida“ (s. 137) – myslí se to tak, že aktuální neurózy a hypochondrie společně závisí na jáském libidu? Asi ano: aktuální neurózy jsou ty vyvolané sexuální frustrací, kdy neexistuje pořádný objekt, na němž by mohlo libido odtékat. Co by měla parafrenie společného s přenosovými neurózami? Objektové libido, asi. U obou se stahuje ze světa, byť u přenosových neuróz objekty dál trvají ve fantazii, u paranoie ne (ale když selže velikášství, objeví se nová, delirantní obsazování). Ale co s tou úzkostí? Myslí se u hypochondrie strach z onemocnění, když by se prožíval přísun libida z erogenizovaných zón? Každopádně to není úzkost ze ztráty objektu. (Ve Třech pojednáních, vzpomeňme si, byla dětská úzkost pojednána jednak jako pohřešování milované bytosti, objektu, což by byla opěrná, objektní pozice, jednak jako přeměna libida v úzkost při 155 Pasáž „do duševního života“ (ins Seelenleben) je v českém překladu záhadně vynechána. 156 Narazíme na stejný moment ještě v Jenseits s probíráním válečné neurózy, objevující se jen tehdy, když nedojde k souběžnému tělesnému poškození, které neutralizuje, váže nečekaný, vše prolamující přívod energie při výbuchu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233502
100
K zavedení narcismu
příliš „rozmazleném“ pudu, při neschopnosti snášet pauzy v přísunu lásky, což je dost narcistní pozice). Bezprostřední pokračování nám genezi úzkosti z nadbytku libida potvrdí: „Jestliže jsme již obeznámeni s představou pojit mechanismus onemocnění a utváření symptomů u přenosových neuróz a postup od introverze k regresi s nahromaděním /Stauung = stasis, městnání/ objektového libida, pak se smíme také přiblížit k představě nahromadění jáského libida a uvést ji do vztahu k jevům hypochondrie a parafrenie“ (s. 137) – teď zas jako by byly objektovým libidem charakterizovány jen přenosové neurózy, a parafrenie (s hypochondrií) zas libidem jáským: ale je to v pořádku, a sice pro parafrenii ve stadiu velikášství, kdy objekty světa zcela mizí a zůstává jen Já. Předchozí pasáže uvedly nahromadění libida jako zdroj úzkosti, opět jaksi en passant. To se nyní bude Freud snažit trochu osvětlit tím, že úzkost zobecní na nelibost či strast (Unlust): „Chtěl bych se zde spokojit s odpovědí, že nelibost je vůbec výrazem vyššího napětí /Spannung, které už známe/, že je tedy určitou kvantitou materiálního dění, jež se zde tak jako jinde proměňuje v psychickou kvalitu nelibosti; pro vyvinutí nelibosti nemusí pak ovšem být rozhodující absolutní velikost každého /ne!, není zde psáno jedes, ale jenes = onoho, daného/ hmotného pochodu, nýbrž spíše jistá funkce této absolutní veličiny“ (s. 137) – nejsme opět o nic moudřejší, ale možná se funkcí myslí rytmus, který už zazněl ve Třech pojednáních a ještě zazní v Jenseits a nakonec i v Masochismu (tam na s. 218). „…duševní život je nucen vyjít za hranice narcismu a umístit libido od objektů /…/ Toto nucení nastupuje tehdy, když obsazení Já libidem překročilo jistou míru. Silný egoismus chrání před onemocněním, avšak nakonec člověk musí začít milovat, aby neonemocněl, a musí onemocnět, když v důsledku odřeknutí /Versagung = odepření nebo selhání; frustrace157/ milovat nedokáže“ (s. 137–138) – s tím se nedá nic dělat, to je konstatováno jako empirický fakt; není jen úplně jasné, proč by měl silný egoismus chránit před onemocněním: že by pak člověk nebyl vydán napospas fluktuacím objektu (nebo i osudu), že by byl nezávislejší, protože by mu zbyla energie, aby si vybudoval silnou, poměrně autarkní jednotku (Já)? Nebo že by byl schopen uspokojit se, autoeroticky i jásky, v koníčcích? (Nemocí se myslí psychická nemoc.) Přicházejí (ještě obtížnější) pasáže o tzv. psychickém zpracování (psychi sche Bearbeitung). Ona kapka na umakartu přetahovaná prstem nebo Freudovo lepší protoplasmové zvířátko s „nožkami“ – to bylo dobré vodítko pro hrubé přelévání libida od pólu k pólu. Ale organismus je u Freuda protkaný nervy, jeho jádrem je psychický aparát, kde běhají impulsy, jež mají stránku 157 Viz LP, heslo Frustration: „Situace subjektu, kterému bylo odepřeno nebo který si sám odepřel uspokojení nějaké pudové žádosti“ (s. 172) – jde o vnější nebo vnitřní překážku. „Frustrace“ je ve většině jazyků oficiální překlad „Versagung“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233502