21. Honzík dorazil v pátek dopoledne, otřískaným modrým trabantem. Hned po pohřbu, kterého jsem se neúčastnila. Venku mrzlo jen praštělo a zem byla parádně namrzlá. Zimní počasí, ve mně vyvolalo starou vzpomínku na tatínka. Procházíme se za městem a brodíme se závějí sněhu. Sníh je hluboký a mě se jde dost namáhavě. Pustím otcovu ruku, dívám se, jak jde přede mnou a pustím se za ním v jeho šlépějích. Když se obrátím, překvapí mě, že nejsou vidět moje stopy a zatahám tátu za rukáv. „Koukej tatínku, ztratila se ti holčička, jdeš sám!“ Sehnul se ke mně a vzal mě na ramena. „Ty moje Zlatíčko, co bych jen dělal, kdybych tě neměl!“ Od rána mě pobolívala záda a břicho. Tak mě manžel radši nechal doma. Hned ze dvou důvodů. Prvně abych se nerozrušila a podruhé abych někde neuklouzla. Nevlastní syn stál s malým zachumlaným uzlíčkem v náručí a ohromnou cestovní kabelou v pokoji. Jeho otec si na tu událost vzal dovolenou. Honza ji měl také. A to ještě příští celý týden. Položil brašnu na perský koberec a podal malého otci. Poté se otočil vůbec. Stála jsem jak přimražená. Kdysi mě urazil, ani ruku mi nepodal. Dnes ano. „Nezlobíte se, Simono?“ Dokonce mě oslovil a díval se na mě mandlovýma očima, v nichž prosvítaly zelené tečky. Má oči jako tygr, napadlo mě a stiskla jsem podávanou ruku. Nevím proč se mi z jeho pohledu stáhl žaludek. Ucítila jsem zajiskření. Zajímalo by mě, zda jsem to cítila jen já, nebo zda to bylo vzájemné. „Ne. Přijměte upřímnou soustrast.“ „Nebudeme vám tady s malým vadit?“ „Jste tu přece doma.“ To si budeme celou dobu vykat? To bude soužití. Mohla bych mu nabídnout tykání, jsem přece žena, ale on je o dvanáct let starší a taky je to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233478
vědecký pracovník. Můj muž znovu dokázal moji teorii o čtení myšlenek. „Děti, budeme tady spolu bydlet. A jste příbuzní. Neměli byste si začít tykat?“ Pohlédla jsem po očku na svého nevlastního syna, co on na to. Byl to opravdu hezoun. Úplný opak svého studeného otce. Hnědé vášnivé oči, tmavý úzký knírek pod nosem, krátce střižené, tmavé do zadu sčesané vlasy. Vysoká štíhlá postava, široká ramena. Já oproti němu se svým velikým břichem, oteklýma nohama neupravenými vlasy a flekatým obličejem jsem si připadala ošklivá a nemotorná. „Nejsem proti.“ „Ani já.“ Jeden polibek na tykání a nepřátelství bylo zapomenuto. „A teď mi ukaž toho drobečka,“ pronesla jsem, abych projevila zájem. Manžel mi položil červený uzlíček v světlomodré zavinovačce do napřažené náruče. Prohlížela jsem si miminko s nefalšovaným zájmem. Nikdy jsem totiž tak malinké dítě neviděla. „Kolik váží?“ „Už má tři kila. A měří dvaapadesát centimetrů.“ „A jak to bude s jídlem?“ „Mám sušené mléko. Feminar. Dá se připravit do foroty do chladničky a potom se jenom ohřeje. Pije ho každé tři hodiny. Jinak prý stále spinká.“ Pozorně jsem ten raneček namodralý zkoumala. Bude moje miminko taky takové? Poprvé jsem ucítila, jako by se v mém srdci něco pohnulo. Je možné, že takovéhle bezmocné stvořeníčko budu za pár měsíců držet ve svém náručí a bude jenom moje? Přišlo to nečekaně. Nedokázala jsem z něj zpustit oči a přistihla se, že se na své dítě, začínám těšit. Honza u nás bydlel už několik měsíců a musím říci, že jsme se docela spřátelili. Jeho chlapečka jsem si zamilovala. Taky kdo by ho nemiloval! Ty rozkošné naducané tvářičky, růžové rtíky a malinké buclaté pěstičky. Držel už hlavičku a vesele se mnou komunikoval. A to prý že malé děti nevidí, ani neslyší. Jenom když jsem po ránu, poté co odešli všichni do práce vešla do místnosti, kde starší paní na hlídání Honzíčka přebalovala, už výskal radostí, hned jak mě uviděl. Dokázala jsem se s ním mazlit celé hodiny. Dokonce jsem s ním začala chodit na pravidelné denní procházky. Nejdřív jenom, že si vyzkouším, jaké to je, jezdit s kočárkem a ono se mi to zalíbilo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233478
Byla noc na patnáctého dubna. Termín porodu jsem měla vypočítaný na třicátého dubna. Tedy za čtrnáct dní. Úzkostlivě jsem schovávala těhotenskou průkazku, aby se do ní nemohl nikdo podívat a datum zjistit. Manželovi jsem datum posunula o měsíc. Tedy patnáctého května. Měl noční službu v lázních a já jsem spala na boku ve veliké pohodlné manželské posteli hlubokým spánkem, když mě vzbudilo něco jako kopnutí. Jako kdyby mě někdo udeřil do břicha. Rozsvítila jsem bodovou lampičku zabudovanou do nočního stolku a pohlédla na budíka. Ukazoval tři hodiny a třicet minut. Chtělo se mi čůrat. V poslední době jsem chodila tak třikrát i čtyřikrát za noc. Manžel mi vysvětlil, že je to v mém stavu normální. Plod prý tlačí na močový měchýř a ten se musí vyprázdnit i při menším množství tekutiny. Protáhla jsem se pomalu a došla na toaletu. Jen jsem dosedla, uviděla jsem na kalhotkách skvrnu. Byla to směsice krve a nazelenalého hlenu. Copak to má být? Nevěděla jsem si rady a náhle ucítila to kopnutí znovu. Ze vnitř břicha. Vstala jsem a ucítila bolest. Ne silnou, jen jako bych dostala menstruaci, ale takovou nějakou silnější. Zmocnil se mě zmatek. Je to už porod, nebo ne? Mám mu zavolat do práce? Nakonec jsem to zavrhla. Co když jsou to jen poslíčci a zbytečně bych ho vylekala. Vzala jsem na sebe župan a nemotorně jsem sestupovala po schodech do přízemí, abych se napila. Za tmy slyším tichý hlas. „Děje se něco Simono?“ Honzu nevidím, pouze zářící oharek jeho zapálené cigarety. Vzápětí rozsvítil světlo. „Nevím. Asi ne.“ Popíšu mu své problémy a on se vyděsí. „Musíš okamžitě do porodnice.“ Chci něco namítnout, když jsem ucítila stah. Jako by mi někdo rval vnitřnosti zaživa z těla. Zkroutím se do klubíčka. „Au, to bolí!“ Natáhla jsem ruce a on mě sevřel do náruče. „Kde máš věci na sebe? A máš připravenou tašku do porodnice?“ „Všechno je nahoře.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233478