Tím historie začala, neb královna se nas-štvala, padáka dala Sněhurce, předtím zavřela ji v komůrce, kde měla vyčkat rána, až otevře se hradní brána. Komůrka to byla chudá nevelká, Dokonce postrádal i hajzlík prkénka. Je chvíle, zvaná svítání, určená k ze spánku se probrání. Slunce na své pouti vzhůru chvátá. To je ta chvíle rozevlátá, Kdy rozespalá ruka kradí probuzeného ptáka hladí. Leč doberme se poznání, že k čurání je to nutkání. Toť chvíle, kdy cvakla hradu brána a Sněhurka vyběhla stráží hnána. V pravdě nad kuropění vhodnější čas není k vyhnání ze svého panství vzpurné holky do vyhnanství. Bosá, v bídné suknici, Sněhurka vpředu, vzadu četníci, vzpurně vystrčenou bradu, vyklouzla kvapně z hradu. Hle, již v rosné trávě je ji vidět, za svůj ladný krok nemusí se stydět, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233474
nejde, neběží, skotačí, nevadí jí trní ani bodláčí. Přes hory přes doly bujará píseň jásavě hlaholí, již zpívá si mladistvá panenka, poupátky prsů vzdouvá se halenka, jež halí její vnady. Jsou malé zatím, leč jsou tady, a zatím co svou příští krásu tají zrají, věru zrají, zrají! Můžete ji vidět hravě, Jak jí nožky tančí v trávě, A její něžné vnady K ní patří jak růže do zahrady. Jen tušíme, že zakrátko Objeví se princátko, Které ihned ruče Strhne ji k sobě do náruče. Řekli jsme, že skotačí přes trní i bodláčí. necítí ani špetku strachu do chvíle než zvíme, že snědla misku hrachu, čímž přivodil se konec písně, neb upadla do těžké tísně. ruče tedy sedla si, přimhouřila oči, a prdla si. Však ne tak, jak prdí smrtelníci nýbrž s úsměvem v růžovoučké líci a její černá prdelka 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233474
mňoukala jak veverka. Jedno je dlužno říci: Že na začátku byli trpaslíci. I oni zde jakous roli hrají, neb to rovněž mají ať stojící či nestojící sotva žížaličky zvící. Ten nejstarší z nich ji zřel a zůstal jí koukat na hrdel. Není zde chyb a zmatků, vždyť říká se: „Až do hrdel a statků.“ Nuž řekněme si nevesele, že lze hledět i do hrdele. Chudák Šmudla rukou bloudí někde blízko kolem moudí v blahém domnění že se žížalička promění v pořádný kus klacku. V tu chvíli schytá facku. „Kam to čučíš, vole?“ Trpaslíci jsou totiž v jednom kole na svém díle makají, na holku čas nemají. Sněhurka si svou dírku hýčká, nezajímá ji nějaká žížalička. Za svou ruku se nestydí, zvědavé trpaslíky totiž nevidí. Po pravdě proto, že jsou tak malí, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233474