DVANÁCT OPATSTVÍ DES FONTAINES FRANCOUZSKÉ PYRENEJE 23.30 Senešal se probudil. Usnul v křesle vedle postele. Rychlý pohled na hodiny na nočním stolku mu prozradil, že spal asi hodinu. Pohlédl na svého nemocného učitele. Povědomý zvuk těžkého dechu byl ten tam. V rozptýlených paprscích zářícího světla, které se zvenčí vlévalo do pokoje, uviděl v očích starého muže odraz smrti. Hmátl po tepu. Velmistr byl mrtev. Začala ho opouštět odvaha, a tak poklekl a modlil se za zesnulého přítele. Rakovina zvítězila. Bitva skončila. Ale brzy začne další střet jiného druhu. Prosil Pána, aby přijal duši starého muže na nebesa. Vždyť nikdo si nezasloužil spasení víc než on. Naučil se od svého učitele všechno – osobní selhání a citová osamělost ho přivedly pod starcův vliv už dávno. Učil se rychle a snažil se ho nikdy nezklamat. Chyby lze tolerovat, pokud je neopakuješ, tak mu to velmistr řekl – a jen jednou, protože nikdy nic neříkal dvakrát. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233383
TEMPLÁŘSKÉ DĚDICTVÍ Mnoho bratrů považovalo jeho přímočarost za aroganci. Jiní nelibě nesli to, co považovali za blahosklonný přístup. Ale nikdo nikdy nezpochybnil velmistrovu autoritu. Povinností bratrů je poslouchat. O vlastnostech se uvažovalo pouze při výběru velmistra. A právě k tomu teď dojde. Po sedmašedesáté od vzniku řádu, tedy od začátku dvanáctého století, bude volen další velmistr. Předchozích šestašedesát zastávalo tuto funkci v průměru osmnáct let a jejich zásluhy o řád se různily od nulových až po nezměrné. Každý sloužil řádu až do smrti. Někteří zemřeli v bitvě, ale dny otevřených bojů už byly dávno pryč. Současné zápasy byly rafinovanější; otcové řádu by si vůbec nedokázali představit, kde se svádějí. Internet, knihy, časopisy, noviny, soudní síně – to vše byla místa, která řád vytrvale střežil, aby zajistil, že jeho tajemství zůstanou v bezpečí a jeho existence nezpozorována. A přinejmenším v tomhle všichni velmistři, i ti neschopní, uspěli. Ale senešal se bál, že příští období bude rozhodující. Schylovalo se k vnitřní válce, kterou mrtvý muž ležící před ním držel pod kontrolou díky neuvěřitelné schopnosti předvídat myšlenky svých nepřátel. V tichu, které ho obklopovalo, se hukot vodopádu doléhající zvenčí, zdál být blíž. Během léta bratři často vodopády navštěvovali a vychutnávali si požitek z koupele v ledové vodě. I on po takovém potěšení toužil, ale věděl, že v nejbližší době na to nebude čas. Rozhodl se, že bratrům oznámí velmistrovu smrt až před primou, ranní modlitbou za úsvitu, a to nebude dříve než za pět hodin. V dřívějších časech se templáři scházívali hned po půlnoci na matutinu, ale ten zbožný zvyk vzal stejně jako další řádová pravidla za své. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233383
STEVE BERRY Dnes vládl realističtější denní režim, který respektoval důležitost spánku a lépe vyhovoval rytmu života v jedenadvacátém století. Věděl, že se nikdo neodváží vstoupit do velmistrovy ložnice. Toto privilegium měl jen on, zvláště v době, kdy velmistr onemocněl. Natáhl se pro pokrývku a přetáhl ji přes mrtvý obličej starého muže. V hlavě se mu vylíhl nápad a vyvolával v něm čím dál větší pokušení. Řád svým členům vštěpoval smysl pro disciplínu a on byl pyšný, že ji nikdy vědomě neporušil. Ale teď by porušil hned několik pravidel. Přemýšlel o tom celý den, kdy mu přítel umíral před očima. Kdyby si byla smrt pro velmistra přišla ve chvíli, kdy opatství kypí ruchem, nemohl by svůj nápad uskutečnit. Ale v tuto hodinu měl volnou ruku a vzhledem k tomu, co se zítra může stát, to mohla být jeho jediná šance. A tak se sklonil, shrnul pokrývku zpět, rozepnul modrou kazajku a odkryl mrtvé tělo. Řetěz byl přesně tam, kde měl být. Přetáhl jeho zlaté články mrtvému přes hlavu. Na konci se zatřpytil stříbrný klíč. „Promiňte,“ zašeptal a vrátil pokrývku zpátky. Pospíšil si přes pokoj k renesanční skříni ztmavlé častým voskováním. Uvnitř ležela bronzová kazeta, zdobená stříbrným erbem. Kromě velmistra věděl o její existenci jen on; mnohokrát ho viděl, jak ji otevíral, i když sám nikdy nesměl prozkoumat její obsah. Odnesl kazetu ke stolu, zasunul klíč do zámku a ještě jednou poprosil za odpuštění. Hledal svazek vázaný v kůži, který velmistr několik let vlastnil. Věděl, že je uložen uvnitř schránky – velmistr ho tam uložil v jeho přítomnosti –, ale když zvedl víko, uvi100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233383