Pavlovský - zlom
K LADIVO
1.10.1956 1:20
NA âARODùJE
12 / P OSLEDNÍ
Stránka 97
STADIUM
Klaudie automaticky zkusila použít svou už neexistují schopnost – a jako pokaždé se cítila, jako by se snažila došlápnout na neexistující nohu. Takže raději vytáhla z kapsy peněženku, z ní dvoustovku a položila ji před sestřičku. „Vážně mi na tom moc záleží.“ Sestřička přejela pohledem bankovku. „Zase tak moc ne.“ Klaudie v duchu zaúpěla, podívala se do vyhublé peněženky a dvoustovku nahradila pětistovkou. Sestřička se na pětistovku podívala jako na záhadný bolák na pacientově těle, který musí omývat – a stejný pohled vzápětí vrhla i na Klaudii. Klaudie netušila, jestli přemýšlí o tom, jestli jí stojí pět stovek za riziko problému, nebo jestli uvažuje, zda by nemohla vyrazit víc. Usnadnila jí práci a ukázala peněženku, kde Komenský rozjížděl svou sólovou kariéru. „Víc nemám. A potřebuju se taky najíst.“ Sestřička se zaváháním sbalila pětistovku. „Dobře. Ale dám vám jen deset minut. A kdyby přišla hlavní, tak o ničem nevím.“ Klaudie neměla sílu se dohadovat. „To by snad mohlo stačit.“ Sestřička se vyklonila zpoza pultu, řekla: „Zahnete vpravo a jsou to ty dveře na konci chodby,“ a ztratila o Klaudii zájem. „Děkuju,“ řekla Klaudie automaticky a šla, než si to mohla sestra ještě rozmyslet a zkusit z ní vyrazit ty zbývající dvě stovky. Nemocniční pach se vznášel v ovzduší naplněném pokašláváním, sípáním a všemožným vrzáním. Někdy měla Klaudie pocit, že to ani nevydávají lidé, že to má vedení nemocnice nahrané na pásku a pouští to do reproduktorů – aby bylo všem hned jasné, že sem se chodí stonat a umírat. Na konci chodby byly proti sobě dvoje dveře a Klaudie to trefila napoprvé. Na jednom lůžku seděla starší paní, jedla řízek z alobalu a překvapeně se na Klaudii podívala. „Návštěvní hodiny skončily,“ řekla přísně paní. „Já vím,“ řekla Klaudie. Na druhém lůžku leželo tělo napojené na hadičky. Vedly do rukou i pod peřinu. Přístroje u lůžka tikaly a hýbaly se a vypadaly důležitě. Jenom ony ještě udržovaly tělo v chodu.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233343
Pavlovský - zlom
1.10.1956 1:20
Stránka 98
J I¤Í PAVLOVSK¯ V první chvíli se Klaudie vyděsila, že zaplatila pětistovku za nic, že postava na lůžku je v kómatu – ale pak se otevřely propadlé oči na fleky pokrytém obličeji. Na chvíli se v těch očích objevil úlek, aby ho vzápětí vystřídala rezignace. „Ahoj,“ řekla Klaudie. Pro jistotu zkontrolovala nápis na posteli. Souhlasilo to. Petra Božděchovská. Členka armády bojující proti mágům a magii. Postava na lůžku otevřela popraskané rty a z nich vyšlo jen suché zasípění. Zakašlala, s námahou hmátla po skleničce s vodou a napila se. „Přišla…,“ vyslovila s námahou, „přišla… jsi mě zabít…, nebo se mi vysmívat?“ „Ani jedno.“ „Nebo se… chceš ptát…, jestli to stálo za to? To je taky… hodně oblíbený dotaz.“ „Ani ne,“ řekla Klaudie a posadila se na vedlejší prázdnou postel. „Vyhráli jsme,“ řekla Petra. „Magie je mrtvá.“ „Já vím. Všimla jsem si.“ „Svět je teď mnohem lepší místo k životu.“ „No… to je…“ „Netvrdím, že je dokonalý,“ s každou větou Petra artikulovala líp a líp, „ale je lepší. Lidi se už nezabíjejí kvůli nesmyslným idejím.“ Klaudie sem nepřišla diskutovat, ale stejně se nechala strhnout. „Protože žádné ideje nemají.“ „Možná je to lepší.“ „Co když se svět zastavil? Co když už nikdy nic zajímavého nevznikne? Co když už nikdy nevznikne nic, co by stálo za řeč? Žádný vynález? Žádné umělecké dílo?“ „To,“ řekla Petra, „bude smutné. Ale vyměnila bys Davida Bowieho za oběti jedenáctého září? Stojí dobrý film za statisíce zavražděných během nejrůznějších čistek? Vždyť i v Koreji to vypadá, že by mohla být demokracie. Lidi se teď nechají mnohem hůř zblbnout.“ „Lidi se teď nechají i mnohem hůř nadchnout.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233343
Pavlovský - zlom
K LADIVO
1.10.1956 1:20
NA âARODùJE
12 / P OSLEDNÍ
Stránka 99
STADIUM
„To je jedno a to samé.“ „Přítel tenhle svět označil za kastrovaný.“ Petra zakašlala. „Možná. Ale možná svět kastraci potřeboval.“ Sípavě se zasmála. „Aspoň se nebude toulat po nocích a na všechno močit.“ Na moment zavřela oči. „Za to mi tohle stálo.“ „Jak se to stalo?“ „Tohle?“ Petra ukázala na své tělo. „Jak asi. Skončila magie. Myší doping přestal fungovat. S těmi ránami, co jsem schytala, je zázrak, že vůbec žiju. Mnoho z mých kolegů takové štěstí nemělo.“ „Budeš v pořádku?“ Petra chvíli mlčela. „Ne. Myslím, že ne. Doktoři toho moc neřeknou, ale…,“ udělala pohyb a trochu pokrčila rameny. „Aspoň vidím následky naší práce. Tolik štěstí spousta lidí nemá.“ „Ona to není tak úplně vaše zásluha,“ neodpustila si Klaudie. „Magie umírala tak jako tak. S vámi i bez vás.“ „Když říkáš.“ Petra se znovu potřebovala napít. „Vážně, dokonce… Ale to je jedno. Potřebuju pomoct,“ řekla Klaudie. Petra se rozkašlala. „Jestli potřebuješ nějaké orgány, tak se obávám, že moje nejsou k ničemu.“ „Ne. Potřebuju tvý lidi.“ Klaudie se podívala na paní s řízkem, která předstírala, že ji debata nezajímá, a ztišila hlas. „Ještě to totiž neskončilo.“ „Co neskončilo?“ „Sedmička. Nehodili ručník do ringu.“ „Magie je mrtvá.“ „Ne celá. Ještě zbývají kusy… magické bytosti.“ „Umřely.“ „Ne všechny. Čistě magické ano, ale některé… někteří… kříženci… zůstali. Upíři, vlkodlaci, démoni…“ Petra mlčela a poslouchala. „A mágové… je chtějí využít,“ vybalila Klaudie svoji tezi. „Hodlají z nich tuhle magii… vylouhovat… a použít ji. Chtějí vrátit magii zpátky.“ „To nemůžou,“ znejistěla Petra.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233343