CESTA DO EGYPTA Ve čtyři odpoledne je jasné, že naše počínání je marné. Začíná se stmívat a nemáme ponětí, jak daleko a kde ten srub vlastně je. A najít ho potmě? Asi bude nutné to otočit. Tu nestrmější část se nám podaří sjet ještě za šera, ale od hájenky dolů jedeme v úplné tmě a za vytí kojotů. Nebo vlků, podle vytí je nerozeznám. Žijí tady oba druhy. Také je pořádná zima, minus pětadvacet. Jako zkušenější lyžař jedu první. Je tma tmoucí. Stromy kolem jsou úplně černé a ani naše vlastní stopa není vidět. Naštěstí je obloha černá o něco míň, tak se vždy rychle kouknu nahoru na oblohu a hledám světlejší čáru mezi špičkami stromů. Dá mi to přibližný směr, kam chodník zahýbá. Jde to dost na nervy. Jednak mě nervuje to neustálé vytí, protože se nedá odhadnout, zda jsou vlci daleko nebo blízko. Jejich vytí se nese do dálky na míle a rezonuje celým údolím. V jednom místě se mi zdá, že chodník je ještě černější než jinde. Nevím, co tam je, ale pro jistotu začnu plužit. Pak jen zařvu varování a praštím sebou. Přes chodník je padlý strom, zlomený mrazem. Cestou nahoru tam nebyl, to ještě stál. Můj parťák sebou švihne taky. Vyhrabat se zpět na nohy v tak hlubokém sněhu je také dílo. Pak sundat lyže, přelézt strom a znova je nandat, vše potmě. Bez lyží se propadáme do sněhu až po kyčle. Ale i tak, zaplať pánbůh za to. Vlítnout do toho stromu v plné rychlosti a s batohem by přinejlepším znamenalo zlomeniny. To by byl ten nejmenší problém. Zůstat nehybný ve sněhu v minus dvaceti pěti, propocený, bez nějaké izolované podložky, to by byl rychlý konec. Máme sice dva spacáky, ale nevím, jestli by stačily. I kdyby ten druhý člověk zůstal nezraněný, vrátit se s pomocí by zabralo stále dost času. Další hodinu sjezdu k dálnici, vyhrabat auto, dojet do Banffu, sehnat pomoc, vrátit se zpět buď na lyžích, nebo se sněžným skútrem nahoru s nosítky – pokud by vše šlo hladce, minimálně čtyři a půl hodiny. Pro nehybného člověka se zraněním a v krutém mraze by to byla věčnost. A k tomu poslouchat to vytí, no, utrpení samo. Jedu teď dolů opatrněji. Co kdyby těch padlých stromů bylo více?
97
Takhle velka ryba_tisk.indd 97
17. 4. 2017 11:49:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233341
Liba Švrčinová-Cunnings: Takhle velká ryba K dálnici dojíždíme kolem deváté večer. Aby toho nebylo ještě dost, mezitím projížděli dálnici sněžným pluhem. Ten nás elegantně objel, ale také krásně zahrnul sněhem. Začínáme ty hromady sněhu odhazovat, dosahují až do půli oken minibusu. Nějaká dobrá samaritánská duše jede kolem. Zastaví, vytáhne svou lopatu a pomáhá nám. Prý se mu to stalo taky a ví, jaké to je. V Calgary jsme o půlnoci, zmlácení, ale aspoň v teple. Kde ten srub stojí, jsem zjistila až asi za patnáct let a v létě. Je stranou od potoka, na malém břehu a obklopený ze tří stran stromy. Navíc, od místa, kde jsme to tenkrát otočili, byl vzdálený dobře dalších pět kilometrů. Absolutně jsme neměli šanci ho tenkrát potmě najít.
98
Takhle velka ryba_tisk.indd 98
17. 4. 2017 11:49:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233341
SKOKY NA LYŽÍCH Přihlásila jsem se na desítku v Bragg Creek. Není to od Calgary daleko, ale tuto běžkařskou oblast znám jen povrchně. Říkám si, že by nebylo na škodu si trať dopředu projet. Ze zkušenosti vím, že vědět aspoň trochu, co se dá na trati očekávat, ušetří v závodě nejméně minutu. Člověk ví, kde je třeba zpomalit a kde se to dá zvládnout v plné rychlosti, i jak dlouhé je které stoupání a jak rozložit síly. Kudy trať vede, to přesně nevím, ale těch tratí tam zase není tak moc, tak se určitě trefím aspoň částečně. Začátek vede rovně do kopce, pak se stáčí lesem doprava a klesá dolů na boční hřbítek. Na něm devadesátistupňová zatáčka doleva, ale to ustojím, plužit nebude třeba. Zbytek není nic drastického, žádný problém. Den závodu, počasí dobré, žádný velký mráz, sníh je rychlý. Start je podle předpokladu, krátký trhák do kopce je za mnou. Vesele si to švihám dolů a přibližuji se k té zatáčce. Ještě kus před zatáčkou stojí několik dobrovolníků-pořadatelů a všichni na mě z plných plic hulákají, ať zpomalím. Jaké brždění, zatáčka se dá zvládnout i bez toho a jezdíte všichni jako přísery! Ignoruji je a švihám dál. Jenže ouha! Zatáčka se nekoná. Místo do zatáčky vede závodní trať průsekem z hřebenu rovně dolů. Jak ale dříve v té zatáčce všichni plužili, sníh je navršený šikmo k vnějšímu okraji, úplně přesně stejného tvaru jako skokanský můstek. Na nějaký pluh už je dávno pozdě a letím vzduchem. Odhaduji, kam asi dopadnu. Pode mnou je všechno rozryté jako kaliště. Mám ale takovou rychlost, že je mi jasné, že spadnout za žádných okolností nesmím. Z toho bych se bez úhony nevyhrabala.
99
Takhle velka ryba_tisk.indd 99
17. 4. 2017 11:49:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233341