sice kulatý pihovatý obličej děvčátka, ale už nějakou dobu si uvědomovala, že například lehký nános rtěnky by způsobil riskantní proměnu. Kamufláž byla jistější než přirozený vzhled, tedy vzhled dívky, která nezadržitelně mířila k ženskosti. V předjitřním šeru to na nádvoří páchlo bahnem a slepičím trusem. Euphémie se v tuhle brzkou ranní hodinu cítila bezpečně, nebo alespoň se jí zdálo méně pravděpodobné, že se jí někdo připlete do cesty. Otec, starosta obce, strávil noc na radnici. Měla na zřeteli, že podle jeho názoru je čím dál důležitější být na mairie co nejvíc, aby mohl zklidnit případné rozbroje mezi okupanty a kýmkoli z francouzských obyvatel, kdo se s nimi dostal do konfliktu. Mimo vojáky byla v domě jenom Agnes a ona. Vzala cínový hrnec s kuchyňskými zbytky, hlavně s tuřínem a bramborovými slupkami, a dále rozdrobené staré sušenky, které jí Agnes nechávala na kredenci pro drůbež. Agnes tvrdila, že tady na venkově jsou na tom lépe než Pařížani, kteří doslova umírají hladem. Přesně tak to bylo i za první války. Tady si mohou lidé ve svých potagers vypěstovat pórek a zelí, mají zvířectvo a s trochou štěstí v tmavých sklepech pod domy tajnou zásobu zavařenin a luštěnin. Euphémie nasypala na zem krmení a poté vešla do stodoly. Slyšela tam z bidýlek slabé pípání spící drůbeže, které v okamžiku, kdy ti milí tvorové zaznamenali její přítomnost, přešlo v kdákání a slepice se shlukly u drátěného vstupu do klece. V mdlém světle pronikajícím dovnitř zadním oknem, jehož skleněné tabule se již přebarvily z černé na bledě fialovou, byla schopná slepice rozpoznat. Nadzvedla dřevěnou petlici a drůbež se hrnula na dvůr. V čele hejna byla Momo, její největší a nejlepší nosnice. A pak, právě když Euphémie kurník zavřela a chystala se vyjít zpátky na dvůr, vycítila, že něco není v pořádku. Za pootevřenými dveřmi uviděla šedohnědou uniformu a tmavé boty, které do slepic kopaly a dupaly po nich. Jakmile se voják otočil, ihned ty ledové oči vyzývavě do ní zabodnuté poznala. Vmžiku do jedné ze slepic zabořil bajonet. Aby zadržela výkřik, přitiskla si Euphémie na pusu obě ruce. Voják se chechtal, jedním
101
LASKA V PROVENCE.indd 101
9.6.2017 16:28:47 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233309
máchnutím odsekl zvířeti hlavu a hodil ji na zem. Ostatní slepice k Euphémiinu zděšení useknutou hlavu obklopily a zběsile ji ozobávaly, zatímco voják se dobře bavil tím, že nad hlavou roztočil bezhlavého tvora tak, že kolem stříkala krev. Plachost neplachost, Euphémie vyskočila ze dveří a vytrhla mu mrtvolku z ruky. Momo, její nejmilejší! Když se rozběhla směrem ke dveřím do spižírny, vrazil jí voják pažbu pušky do zad, jako by jí chtěl dát najevo, komu patří ten pták, nebo možná ještě něco dalšího. Euphémie tiskla zuby k sobě, aby neplakala. Jakmile se však v kuchyni ocitla tváří v tvář Agnes s jejími hebkými tvářemi a drdůlkem z bílých vlasů usazeným nahoře na hlavě, nevydržela to a zavzlykala. Agnes byla u jejich rodiny zaměstnaná od otcova dětství, a poté co na začátku války zemřela na tuberkulózu Euphémiina maminka Hugue e, začala dívka skoro ve všem spoléhat na ni. „Oh, mon Dieu!“ V jejím obličeji se zračila zlost a bolest. Nejdřív vzala slepici a opatrně ji položila na kredenc, načež Euphémii objala a přitiskla ji k sobě. „Odporní barbaři!“ řekla. Vzdychla si a něžně dívku kolébala, dokud kdosi nezačal řvát do megafonu nesrozumitelné rozkazy. Slyšely, jak vojáci pobíhají, a pak následovalo túrování náklaďáků. Za několik minut zvuky zvenčí utichly, protože vozy odjely a řev motorů postupně slábl a přecházel ve vzdálené monotónní vrčení. „Slyšelas dnes nad ránem ty letadla? To byli Američani. Z toho jsou skopčáci tak nervózní.“ Agnes použila hanlivý výraz pro Němce. Dvěma prsty zdvihla Euphémii bradu a s jistotou prohlásila: „Brzo se jich zbavíme.“ „Je papa doma?“ zeptala se Euphémie. „Ještě ne.“ Její otec bude muset jako obvykle jednat s okupanty co nejtaktněji, protože když se jim nedaří, chovají se jak zdivočelí sršni. V sousední vesnici někdo před měsícem vyhodil do povětří německý náklaďák a Němci provedli odvetné opatření: oběsili tři nevinné vesničany a jejich těla nechali viset na provazech celou řadu dní, dokud místní kněz, jehož bratr
102
LASKA V PROVENCE.indd 102
9.6.2017 16:28:47 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233309
byl mezi popravenými, nezařídil, aby je odřízli. Euphémie doufala, že v Serretu se nic podobného nestane. Jejího otce by bez problému mohli obvinit z ledasjaké maličkosti a donutit ho, aby nesl následky. Bylo to, jako by se v domě volně pohybovala jedovatá zmije – člověk žil v ustavičném strachu, který odsával jakoukoli radost. Zvenku nebylo slyšet nic, až na kvokání slepic, netečných k násilnému činu, který se nedlouho předtím v jejich středu udál. Euphémie sevřela pěsti a představovala si, že má dost síly na to, aby z toho chlapa vyždímala život a sledovala, jak se mu bledé oči nevratně zakalují došeda. Viděla zavražděné lidi a věděla, jak vypadají, když zemřou násilnou smrtí. Zavrtěla hlavou, protože si dobře uvědomovala, že z touhy po pomstě může vzejít jen další barbarství. Místo toho si navodila představu jednoho poklidného místa u potoka, kde už týdny nebyla. Obešla stodolu a důkladně se přitom rozhlížela kolem, aby měla jistotu, že tam nikde nikdo není. Za stodolou se rozkládalo pole a na něm měla Agnes vyčleněnou úhlednou zahrádku osetou tím, co si vyšetřila z loňského léta. O kus dál byla rokle, kudy protékal rovnoměrný proud vody napájený z horských potůčků. Na jejím okraji se tyčilo několik ohromných cypřišů. Dobře znala hlavní zdroj vody, místo v horách nazývané La Fontaine des Fées, kde ze skalnatého výchozu vyvěral pramen. Odtamtud voda stékala podzemními kanály a plnila rezervoáry a nádrže využívané pro hospodářská zvířata a nakonec se ze strmé stěny řítila dolů a vytvořila za jejich zámkem hlubokou rokli. Euphémie opatrně kladla nohy na letité schody, které tam vyčnívaly jako uvolněné zuby starce – pozůstatek po schodišti vybudovaném středověkými zemědělci. Bylo teplé provensálské ráno a slunce už vrhalo k zemi oslnivé paprsky. Věděla, že v cypřiši nad ní žije kuna, ale dlouho ji neviděla, protože zvířátko se odvážilo ven až za soumraku, a tou dobou už si Euphémie k potoku netroufala. Na břehu potoka se zlehka pohupovaly modré a žluté polní květiny. Musela se sklonit, aby prošla tunelem v houští k ploše zarostlé mechem. Díky větvím sahajícím až na zem na ni nebylo vůbec vidět. Stříbřitá voda voněla po vychlazených jablkách. Od slunka zdolávajícího skalní
103
LASKA V PROVENCE.indd 103
9.6.2017 16:28:47 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233309