„Hanči mě požádala, abych ti dala tohle,“ šla hned k věci Bára, protože to nepříjemné poslíčkování chtěla mít co nejdřív za sebou. Podala Vojtovi šátek a Vojta dojetím ztratil řeč. „Na rozloučenou,“ dodala rychle Bára, aby se Vojta nezačal moc radovat. Vojta k ní s leknutím obrátil oči a Bára měla dojem, že skoro slyšela, jak mu to zlomilo srdce. Chtěl něco říct, ale nedokázal to. Musel si sednout do trávy, která začínala vlhnout nočním chladem. Bára si sedla vedle něj. „Hanči mi řekla, že tě miluje, ale že si tě nemůže vzít,“ pokračovala. „Ten šátek máš na památku.“ Vojta pořád mlčel. Bára ho pohladila po paži, ale jako by se dotýkala sochy. Vojta bez hnutí a nevěřícně hleděl na šátek, který držel v rukou, a Bára se začínala bát, co s ním je. Jestli se třeba samým smutkem nepomátl. Znovu ho pohladila. „Vojto, řekni něco!“ zaprosila. Vojta zavrtěl hlavou. „Já nemůžu,“ zašeptal sotva slyšitelně. Pak bylo hrozně dlouho ticho, protože Bára už si netroufla promluvit, jenom Vojtu hladila po rameni. „Vždyť já bych ji uživil, kdyby ji Kučera vydědil,“ ozval se po nějaké době Vojta. Měl úplně vyhaslý hlas. „Mám dvě ruce, dvě nohy, práce se nebojím...“ Báře přišlo divné, že šestnáctiletý kluk mluví
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233196
o tom, že by někoho uživil, ale konec konců Hanči nevypadala o moc starší, a už ji vdávali. „Kdyby mě měla opravdu ráda, nenechala by se přece nutit do sňatku s jiným...“ „Ona tě má ráda,“ bránila Hanči Bára. „Říkala mi, že nechce, aby ses kvůli ní dostal do neštěstí, proto si vezme Jakuba. Její táta by asi jinak hrozně vyváděl.“ „To ti řekla?“ obrátil k ní utrápené oči Vojta. „Řekla.“ Vojta vzdychl. „Nevím, jestli to není ještě horší. Kdyby mě neměla ráda, zoufal bych si, ale nakonec bych se s tím smířil. Jenže vědět, že mě miluje, a přesto bude patřit jinému... Potkávat ji v kostele... Vidět, jak chová Jakubovy děti... Pro mě už v téhle vesnici není místo. Kéž bych mohl odejít jinam!“ „Třeba to není špatný nápad,“ řekla Bára. V jiné vesnici by Vojta mohl začít jiný život. Vojta se ušklíbl. „Vrchnost mi svolení nedá.“ „Svolení k čemu?“ „Abych se odstěhoval.“ „Na to potřebuješ svolení?“ vykulila oči Bára. „Jen svobodní se mohou stěhovat bez povolení vrchnosti.“ „Vždyť nejsi ženatý!“ „Ne takhle svobodní,“ vysvětlil jí Vojta. „Svobodní jako... Prostě nevolník se nemůže sebrat a odstěhovat.“ „Co je to nevolník?“ Vojta se na ni podíval, jako kdyby byla z Marsu, a pak si uvědomil, že slečna z fary vlastně ztratila paměť, a vysvětlil jí, že nevolník je ten, kdo úplně patří vrchnosti. Musí žádat o povolení k sňatku, nesmí sám odejít na jiné panství, vrchnost ho soudí a může ho klidně odsoudit i k trestu smrti. „A... A kdybys prostě jen tak odešel a neptal se na dovolení?“ navrhla Bára.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233196
„Kdybych se chtěl někde usadit a neměl bych výhostní list, bylo by všem jasné, že jsem zběhl z panství. Jakmile by zjistili, komu patřím, vrátili by mě a s největší pravděpodobností bych skončil na šibenici.“ „Aha. Tak to tedy radši nedělej,“ polkla Bára. „Nebojte se,“ řekl Vojta a zvedl se. „Dobrou noc, slečno Barboro, a děkuji za vyřízení.“ Bára vyskočila na nohy. „Vojto, neuděláš nějakou hloupost, že ne?“ ujišťovala se. „Neudělám nic,“ řekl smutně Vojta a zmizel ve tmě. Bára se tiše proplížila do své komůrky, zalezla si pod peřinu a upřímně si poplakala.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233196