zamlžila. Vagon byl jako ochranný zámotek a Joeovi se z něj vůbec nechtělo pryč. Ale malá část jeho nitra pryč chtěla. Byla to ta část, která si – zatímco se díval z okna, potahoval z cigarety, nechával světla v tmavém světě venku splývat dohromady a vlak se hnal dál – kladla otázky. Tahle jeho část způsobovala, že byl neklidný a podrážděný. Byla to ta část, která naznačovala, že se v podzemí ztratil. Že nastoupil na špatnou linku a zmeškal spoj, ale než by si to přiznal, raději pokračoval v cestě vlakem někam jinam. Ne. Taková jsou fakta. Všechno ostatní – park Monceau s umělou krajinou, muži v černém, to, jak se ho Papadopoulos zeptal: Vy jste jeden z nich? Taky uprchlík? –, nic z toho nejspíš nemělo žádný zvláštní význam nad rámec aktuálního případu. Cítil, že je důležité si to pro sebe opakovat, aby nezaměňoval realitu a fikci. Když tohle téma zdánlivě vyřešil, objednal si čaj, na základě čehož získal podezření, že mu není tak docela dobře, protože čaj pil jedině tehdy, kdy mu bylo zle, a zapálil si další cigaretu. Až potom si uvědomil, že ta předchozí ještě stále dohořívá v popelníku. Pozoroval bílého kulatého mužíka s bachratým nosem, zplihlým kloboukem a umazaným modrým batohem, který vešel do vagonu spojovacími dveřmi, následován neuvěřitelně krásnou čínskou dívkou, jež byla přinejmenším o patnáct let mladší než on, kolem krku jí visel japonský fotoaparát s velkým objektivem, dlouhé vlasy měla rozpuštěné. Našli prázdný stůl, posadili se a potichu si povídali, přes stůl se dotýkali prsty, muž občas dotek přerušil, aby mohl gestikulovat, a dívka se na něj usmívala se zjevnou náklonností. Na těch dvou bylo něco velmi skutečného a pevného, a Joe uvažoval, co na tom chlapíkovi 110
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233188
dívka asi vidí. Zabalili se do světa, znovu si ho pro sebe vytvořili a zároveň byli plně jeho součástí, podivní, matoucí, nevysvětlitelní, se vztahem, jehož pravou podstatu ani původ on nikdy nepozná, se sdílenou historií, kterou znali jen oni dva, s životem, jenž býval oddělený, teď se spojil a později se možná zase rozpojí, možná spolu zůstanou, možná se rozejdou. U dalšího stolu seděl muž se slovanským obličejem, hustý tmavý knír mu prokvétal stříbrem a chlupatýma hnědýma rukama objímal šálek s kávou. Tři mladé ženy se světlou pletí seděly u jednoho stolu, mluvily překotně francouzsky, u nohou jim ležely tašky s nákupy. Cítil se od nich podivně izolován, mezi nimi byla vzdálenost, kterou nedokázal – a nechtěl – vyslovit. Vagon, prostor uvnitř něj, prostor kolem nich samých, jim patřil způsobem, kterému on tak docela nerozuměl, ale věděl – zase, ta malá vzpurná část jeho nitra, kterou se snažil umlčet –, že to nesdílel a sdílet nemohl. Ta dívka v Paříži. Neznal ani její jméno. Ale znal ji. Spojení mezi nimi mu dělalo starosti. A teď byla pryč – jako listy, které vítr vane po ulici, jako mraky sbíhající se nad zapadajícím sluncem – a on si to nedokázal rozumem vysvětlit. Jeho mysl se od toho odvracela, od vzpomínky na ni a také od vzpomínky na park Monceau, kde měl na okamžik podivný pocit, že už tam kdysi byl, že se tam procházel ruku v ruce s dívkou… Napil se chladnoucího čaje, v ústech cítil chuť příliš dlouho vylouhovaných lístků, spolknul ho, odešel do svého kupé a upadl do černého, bezesného spánku.
111
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233188
RUDÉ KVĚTINY ROZKVÉTAJÍ
Když se vzbudil, přestoupil na trajekt, čekala ho cesta přes moře. Jak stál na palubě a rozhlížel se, zasáhla ho sprška chladné mořské vody. Pak se díval na měsíc a na doverské útesy, jak křídově bílé září v měsíčním světle, ne strašidelně, ale jako obličej němé mrtvoly, která ve smrti odvrací tvář od trajektu, který se blíží přes temné vody kanálu. Trajekt přistál, z pevniny přilétly útržky hudby a zmocnil se jich vítr, na rádiu BBC hrál jazzový orchestr. Byla chladná jasná noc. Od osamělého prodavače si koupil mléčnou kávu v pěnovém polystyrenovém kelímku, kouřil a podupával nohama, zatímco ostatní cestující vystupovali. Nepřátelsky naladění muži s opuchlýma očima a ženy s rozcuchanými vlasy se rukama chránili před větrem, vypadali nejistě a nešťastně. Ale Joe v tom okamžiku cítil určitý mír. Bod přechodu byl jako epicentrum dvou protichůdných sil, jako rovnováha nalezená ve chvíli, kdy se za tělo tahá ze všech stran stejnou silnou. Nastane moment nehybnosti, která je zároveň volným pádem. Pro Joea to byly chvíle mimořádného klidu, dokonalá přítomnost bez budoucnosti a bez minulosti. Miloval čekání, prázdný čas, nekonečné chvíle, které přicházejí mezi tím, co se děje, a tím, co se už stalo. 112
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233188