ničemnosti, kterým jsme my ostatní nedokázali zabránit. Kupodivu se i dnes najdou lidé, kteří je vyčítají Bohu. Nežijeme v pohádkovém světě malých dětí, ale čím dál víc ve světě, kterému vládnou dospělí a svobodní lidé. Máme ho čím dál víc v rukou, v dobrém i ve špatném. Podle Janova evangelia už nejsme ani „služebníci, kteří nevědí, co činí jejich pán“ (J 15,15), ale Kristovi přátelé, kteří by všechno potřebné měli vědět sami. Proto možná dnes nevidíme znamení Boží moci tolik v jeho mimořádných a nepochopitelných zásazích, jako spíš v těch každodenních a zdánlivě obyčejných darech jeho lásky. Je-li pro nás něco zázračné, je to narození malého dítěte nebo právě Kristova přítomnost zde mezi námi. Biblické zázraky patří do jedinečného a mimořádného Božího zjevení, staly se kdysi dávno, ale jejich poselství je stejně důležité i dnes. Ostatně i slepce z dnešního evangelia Kristus uzdravil na veřejnosti, jako součást svého zvěstování mezi lidmi. Splnil jeho modlitbu, „Pane, ať vidím“, a tu bychom si měli všichni osvojit – i když máme dobrý zrak. Dnes a denně bychom totiž potřebovali lépe vidět, co se to s námi a kolem nás děje, a hlavně jednat podle toho, co to od nás vyžaduje. Kristus je vždycky s námi, denně pomáhá a odpouští, ale nic za nás udělat nemůže, nebo možná přesněji: v zájmu naší svobody nechce.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233000
Zvěstování a Vánoce (L 1,26 –38)
Dnešní evangelium o zvěstování Panně Marii dává nahlédnout do velkého tajemství, kterým začíná naše vykoupení. Mluví o početí dítěte, v němž se sám Bůh stane člověkem a osobně vstoupí do lidského světa. Docela jednoduše, bez velkých slov vypráví o Božím poslu a jeho rozhovoru s židovskou dívkou, jako kdyby se jednalo o úplně obyčejnou věc. Panna Maria nevýská, nepláče ani neomdlí, jak by si to představoval leckterý filmový režisér, a jenom se zeptá, jak se to stane? O početí dítěte měli naši předkové hodně jiné představy, než máme my. Od dávných dob až do 19. století si lidé představovali, že původcem dítěte je vlastně muž. Je to on, který „zaseje“ do těla matky, která pak dítě jen „nosí“ a vyživuje – tak jako země nechává klíčit a růst zaseté obilí. Dítě se sice narodí z matky, ale pochází se vším všudy ze svého otce. Tak tomu patrně rozuměla i Panna Maria a proto se ptá po otci. Co jí na to odpovídá archanděl, není žádná lekce z embryologie – ta by ostatně ani Panně Marii ani nám mnoho neřekla. Anděl jí vysvětluje jen to nejdůležitější, totiž že to počaté dítě pochází ze samého Boha, z jeho vůle a rozhodnutí a žádný muž není jeho původcem. Proto „bude nazváno svaté, Syn Boží“. Jen Panna Maria má tu neslýchanou výsadu, že mu jaksi dává tělo, a už žádný jiný člověk se na Božím vtělení nepodílí. To je skutečný smysl tajemného Mariina panenství, kterému se hloupí lidé odjakživa
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233000
posmívali a do něhož nám dnešní evangelium dává nahlédnout tak zblízka, jak je to vůbec možné. Dnes si početí dítěte vysvětlujeme úplně jinak, jako oplození vajíčka a splynutí dvojího dědictví matky a otce. To je jistě z vědeckého hlediska přesnější nebo správnější, jenže se v něm trochu ztrácí něco ještě důležitějšího: totiž že je to ten nejúžasnější zázrak, jaký si ani představit nedokážeme. Že z lásky a ze setkání dvou docela obyčejných lidí může vzniknout nový život, úplně nový člověk. Ve skrytu, tiše a nenápadně, nikdo si toho nemusí ani všimnout. Ale jen hodně otupělý člověk může přehlédnout, že dítě je čistý dar, na němž se rodiče sice nějak podílejí a budou s ním mít spoustu starostí, ale určitě nejsou jeho původci. Nemohou si je udělat ani vyrobit, mohou je jenom přijmout – anebo také odmítnout. A protože se za to nikomu nic neplatí, dostávají jej chudí možná dokonce víc než bohatí. Právě takhle, tou nejtišší a nejméně nápadnou cestou početí dítěte vstupuje Bůh do lidského světa a kromě Panny Marie o tom nikdo neví. Kdyby tenkrát vycházely noviny, byly by v nich samozřejmě úplně jiné, velké, nápadné a často násilné události – protože početí dítěte je přece ta nejobyčejnější věc na světě. Chudá dívka z odlehlé vesnice ale řekla andělovi své „ano“ a časem to dítě přijme i Josef. Budou se pak o ně starat, i když vědí, že nejsou jeho původci, že není tak docela jejich. Když se křesťanská církev později rozhodla, že bude svátek Narození Páně slavit při zimním slunovratu, navázala na starou pohanskou slavnost, z níž nám v češtině zůstal název Štědrý den. Kdo chce tuhle souvislost pochopit, musí si představit docela jiný život, než jaký vedeme dnes. Snad jenom ze vzpomínek vězňů, kteří museli na Sibiři kácet lesy, si může dnes člověk udělat obrázek o tom, co tenkrát znamenala zima. Dny budou kratší a kratší, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233000