mělo jednat o kombinaci terapie (nelékové či lékové – individuální či skupinové) s režimovými opatřeními a změnami. Příklad z praxe, poněkud úsměvný: Dětského psychologa navštěvovala se svým hyperaktivním synem maminka, která se pečlivě držela doporučených opatření, a synek dobře prospíval. Při jedné z návštěv se maminka svěřila s manželskou krizí. Z rozhovoru vyplynulo, že chlapec zřejmě „zdědil“ hyperaktivitu po otci a se stoupajícím věkem, pracovní a rodinnou zátěží přestávala paní projevy hyperaktivity svého manžela zvládat s takovým nadhledem jako dříve. Po probrání problematiky a zvážení všech možností pravila „zemitá žena“ s energií sobě vlastní: „Když jsem zmákla kluka, zmáknu i chlapa!“ Na další kontrolní vyšetření po roce se dostavila již celá rodina i s tatínkem, s úsměvy a v pohodě.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232880
„Již na prvním stupni základní školy jsem trápil třídní paní učitelku svojí ‚činorodostí‘ a zlobením. Už tehdy jsem vynikal častými poznámkami, které se na druhém stupni ještě stupňovaly. Většinou se týkaly mé živosti, neposednosti, vykřikování, stálého narušování výuky. Mnohokrát si moje maminka vyslechla, že tolik poznámek, jako mám já, na škole ještě nepamatují. Neučil jsem se úplně špatně, na vysvědčení jsem míval obvykle kolem tří trojek. Jednou jsem měl dokonce čtyřku ze zeměpisu, a to tehdy, když mi náš pan učitel zeměpisu dal v 6. třídě během vyučování pohlavek a já jsem se prý na něj podíval, jako že ho chci zabít (alespoň takto se vyjádřil mojí mamince). Zato z chování jsem měl velmi často dvojku, někdy dokonce i trojku. Když jsem vycházel z osmičky, byli ke mně učitelé shovívaví a dostal jsem „jenom“ jedničku s důtkou. V čem jsem kromě zlobení na základní škole vynikal, byl tělocvik – reprezentoval jsem školu v atletice, ve fotbale a v zápase jsem se stal přeborníkem školy. V patnácti jsem již byl na soustředění reprezentačního výběru Československa ve volejbale, později jsem se stal dokonce i kapitánem nároďáku. Ale vrátím se k základní škole. Naši nevěděli, kam mě po jejím ukončení mají dát – nakonec se rozhodli napsat do Mariánských Lázní, kde byla tehdy hotelová škola. Domnívali se, že bych tam snad mohl najít určité uplatnění (jediný předmět, který mě zajímal, byla totiž matematika). Pravděpodobně kvůli špatným známkám z chování tehdy ani neodepsali, a tak jsem se stal nakonec učněm – mechanikem pro přesné přístroje – ve Fyzikálním ústavu ČSAV, kde moje maminka pracovala. To už jsem tolik nezlobil – přebytek energie jsem si vybíjel při volejbale a také mě bavily holky.
Příběhy dospělých s ADHD pomáhají
4. Příběhy dospělých s ADHD pomáhají
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232880
Jednou se vedoucí dílen zmínil mamince, že úplná spokojenost se mnou není a že hlavně myslím na volejbal a jiné radosti. Maminka byla tehdy hodně nešťastná a já jsem se v té chvíli rozhodl, že všem dokáži, že tomu tak není. Na učňovské škole jsem měl samé jedničky, učňovské zkoušky jsem udělal na výbornou a nastoupil jsem na dvouleté experimentální studium střední školy pro pracující. Z původně přijatých 113 studentů nás maturovalo pouze 7 (já s průměrem 2). Od 6 do 14 hodin jsem denně pracoval, od 15 hodin jsem čtyřikrát týdně docházel do školy, hrál závodně volejbal, chodil do tanečních i s holkami. Dodnes je mi otázkou, jak jsem to mohl všechno zvládnout. Že by kvůli mamince? Protože mě i na střední škole hodně bavila matematika, rozhodl jsem se dělat přijímačky na matematicko-fyzikální fakultu. Fyziku jsem měl za jedna (i když mě moc nebavila), ale z matematiky jsem dostal logaritmy – jenže ty jsme na škole před přijímačkami nebrali, a proto jsem přijímačky neudělal. Tak jsem narukoval na dva roky na vojnu do Dukly Kolín, v té době jako přeborník republiky ve volejbale. Po skončení vojny jsem absolvoval přijímačky na lékařskou fakultu na Vinohrady, ale vzhledem k tomu, že mnoho učiva (zejm. chemie) jsme na večerním gymnáziu nebrali, byl jsem neúspěšný a jako student „nultého ročníku“ jsem byl přijat do dílen nemocnice jako stavební údržbář. Další rok jsem již byl přijat, každý rok jsem pobíral prospěchové stipendium a v roce 1972 jsem promoval. Co je ještě zvláštní, že velký počet doposud velmi dobrých studentů (absolventů řádného denního studia na gymnáziu) ukončil předčasně studium pro neúspěšnost (do 3. ročníku jsme postoupili 2 studenti – kluci – z celkového počtu 22!). A potom následoval můj ‚profesní‘ život, který mamince také neudělal žádnou ostudu. Můj tatínek nám odešel krátce po promoci a pamatuji se, že i on byl na mě hodně pyšný. Co se vyklubalo z uličníka…,“ vypráví Jan Měšťák.
Ano, vážení čtenáři, skutečně se jedná o věhlasného plastického chirurga doc. MUDr. Jana Měšťáka, CSc., přednostu Kliniky plastické 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232880