Terminologicky – v teoretickém i v klinickém smyslu – popisujeme pozornost zejména z hlediska její kapacity, bdělosti, udržení, selektivity, koncentrace a distribuce. Kapacita pozornosti představuje množství jevů či informací, které dokáže člověk v jednom okamžiku zahrnout; a toto množství je nutně omezeno. Bdělostí či vigilitou vyjadřujeme připravenost pozornostního systému k akci a v případě déle trvajícího stavu připravenosti pak mluvíme o udržení pozornosti (vigilanci). Selektivita čili výběrovost je schopnost vybrat jeden nebo dva podněty či myšlenky z množství dalších – a to buď zvýrazněním důležitých, anebo potlačením těch nedůležitých. Proslulými ilustracemi této vlastnosti jsou tzv. fenomén koktejlového večírku (Cherry, 1953) a experimenty s dichotickou prezentací sluchového materiálu (Broadbent, 1954). Zaměření pozornosti na vybraný objekt či jev (na úkor mnoha dalších jevů) popisuje termín koncentrace neboli soustředění pozornosti. Distribuce pozornosti znamená schopnost zabývat se současně více než jedním úkolem, tedy rozdělit pozornost mezi více podnětů či jevů – jedním z mechanismů, který distribuci umožňuje, je tzv. přepínání pozornosti (switching). V běžném každodenním jazyce, ale i v klinickém kontextu bývá výraz pozornost používán nejčastěji v souvislosti s jejím soustředěním a výběrovostí. Pozornostní bdělost, jež se specificky týká řešení určitého úkolu a je spojena s chováním zaměřeným na cíl, označujeme fázovou (phasic) bdělostí (Raz & Buhle, 2006). Přímo souvisí s externí stimulací a obvykle je velmi proměnlivá (Andrewes, 2001). Vnitřní (intrinsic) bdělostí je pak nazývána obecná excitace pozornostního systému, tedy stav bez vnější stimulace, kdy neočekáváme řešení konkrétního úkolu či problému. Tato funkce je primárně řízena přední cingulární kůrou43 (PCK), která koordinuje činnost dalších korových a podkorových struktur pravé hemisféry (Mottaghy et al., 2006). S výše zmíněnou distribucí pozornosti úzce souvisí odlišení kontrolovaných procesů od automatických (ve skutečnosti se jedná spíše o dva póly jednoho kontinua): zatímco ty první vyžadují vědomě řízenou pozornost, ty druhé jsou z tohoto hlediska méně náročné. Proto jsme schopni vhodně dělit svou pozornost mezi činnosti automatické (např. řízení auta zdatným řidičem po známé trase) a kontrolované (např. učení se novému tanci, diskuse na vybrané téma). Předpokládá se, že kontrolované procesy probíhají sériově, tj. „za sebou“, a proto je jejich průběh celkově pomalejší; automatické činnosti nevyžadují tolik vědomé námahy, probíhají paralelně, a proto jsou rychlejší a plynulejší. V rámci neuropsychologického vyšetření se tyto dva typy procesů zkoumají standardně pomocí Stroopova testu.44 Pozornostní procesy mohou být řízeny buď shora dolů (top-down) anebo zdola nahoru (bottom-up). V prvním případě se jedná o regulaci cíli a preferencemi jedince – představovalo by to např. vyhledávání obličeje přítele v davu lidí –, a tuto funkci zprostředkuje dorzální frontoparietální systém mozku. Řízení pozornosti zdola nahoru znamená regulaci senzorickou stimulací, jež je zpracována ventrálním frontoparietálním systémem (Corbetta & Shulman, 2002) – příkladem je reakce na výrazný zvukový podnět (výstřel, výbuch, siréna). 43 Přední část závitu probíhajícího paralelně s corpus callosum (Feneis, 1981, s. 274). 44 Česká příručka k testu: Krivá, 2013.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232782
Na stejném principu je založeno rozlišení endogenní a exogenní orientace vizuální pozornosti. Endogenní, skrytá (covert) orientace pozornosti na vybraný podnět je typicky řízena záměrem člověka a není zvenčí pozorovatelná, protože není spojena se sakadickými pohyby očí (např. při výhledu na krajinu se zaměříme na určitý objekt i bez toho, že bychom museli pohnout očima). V případě exogenní, zjevné (overt) orientace je naše pozornost přilákána nečekaným či výrazným podnětem ve zrakovém poli, na který reagujeme velmi rychlými sakadickými pohyby, které jsou viditelné (van Zomeren & Spikman, 2003). V případě rychlé orientace (zrakové, sluchové) pozornosti na podnět – ať už charakteru exogenního, či endogenního – mluvíme o zaujetí pozornosti (capture of attention), cílem kterého je prozkoumání potenciálně důležitého podnětu. Po vyhodnocení takového podnětu jako nepodstatného či již dostatečně prozkoumaného se pozornostní systém snaží zabránit opětovné orientaci na něj, a to pomocí tzv. inhibice návratu (inhibition of return). Účinek mechanismu inhibice návratu se projeví pomalejší a méně přesnou reakcí na stejný podnět v případě, že je potřeba jej znovu prozkoumat. Pokud je však jedinec upozorněn, že za krátkou chvíli se v jeho poli vnímání objeví důležitý podnět (např. před rozsvícením zelené barvy na semaforu problikne oranžová), jeho reakce na něj bude rychlejší a přesnější – je totiž facilitována. V případě, že je naše pozornost opakovaně poutána stejnými podněty, které mohou být vyhodnoceny jako nebezpečné (nebo také zajímavé), automatická orien tace na ně se po určité době oslabí – může za to proces habituace. Klasickým příkladem je pobyt na novém místě, kde jsme zpočátku „vyrušováni“ okolními zvuky, časem si ale na ně „zvykneme“ a naši pozornost již doslova nezajímají. Na procesu habituace se funkčně podílí zejména PCK, který reguluje a překonává automatické a reflexivní odpovědi našeho organismu (Andrewes, 2001).
SOUVISLOST S DALŠÍMI KOGNITIVNÍMI A EXEKUTIVNÍMI FUNKCEMI Taxonomicky patří pozornost mezi další kognitivní funkce, zároveň ale představuje jejich nevyhnutelnou podmínku či předstupeň. Lezaková, Howiesonová, Bigler a Tranel (2012) řadí pozornostní funkce mezi charakteristiky lidského chování, které souvisejí s efektivitou mentálních procesů, ale samy o sobě nemají vlastní výsledný produkt. Dle Andrewese (2001) je pozornost jednou z nejproměnlivějších a všudypřítomných prvků kognice, která je podřízena vnímání, paměti a řeči; jejím účelem je integrovat, usměrňovat a ovlivňovat zapojení těchto funkcí. Kvalita pozornostních funkcí přímo ovlivňuje i kvalitu informačního zpracování (proces sing) (van Zomeren & Spikman, 2003). Pozornost se proto z velké části teoreticky, ale i klinicky překrývá se smyslovým vnímáním, informačním zpracováním, (pracovní) pamětí a také s exekutivními procesy. Vztah mezi pozornostními a paměťovými procesy je obousměrný. Na jedné straně zkušenost, uložená v krátkodobé či dlouhodobé paměti, ovlivňuje zaměření pozornosti regulací shora dolů, čímž dále ovlivňuje i smyslové vnímání. Nejenže 5. POZORNOST – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232782
spoluurčuje, na které podněty se pozornost jedince orientuje, ale může také percepční proces díky předešlé zkušenosti urychlit – a tedy tím mít vliv i na rychlost informačního zpracování (Andrewes, 2001). Na straně druhé si do paměti můžeme uložit pouze informace, kterým věnujeme – ať už vědomou, nebo ne-vědomou – pozornost, tj. informace, které zaznamená náš percepční systém. Podstatnou rolí pozornostního systému je jeho exekutivní funkce, čeho jedním z důkazů je jeho závislost na funkci mozkových struktur aktivních i během řešení úloh testujících exekutivní funkce (např. dorzolaterální prefrontální kůra – DLPFK; z testovaných exekutivních funkcí se jedná zejména o rozhodování či řešení kognitivního konfliktu). Z tohoto hlediska má pozornost velmi blízko i k pracovní paměti, kterou Andrewes (2001) popisuje jako soustředění pozornosti na to, co aktuálně obsahuje mysl. Nutnou součástí obou funkcí je jejich exekutivní aspekt, kterého úkolem je sledovat, vybírat a třídit relevantní podněty či informace a odfiltrovávat podněty rušivé, a to za účelem jejich ukládání nebo vybavování z paměti (Lezak et al., 2012; Petrides, 1998, cit. in Andrewes, 2001). A znovu, v úlohách vyžadujících zapojení pozornosti a/nebo pracovní paměti se aktivují stejné prefrontální mozkové struktury – především levostranná DLPFK v úkolech verbálních a pravostranná DLPFK v úlohách vizuálně-prostorových (Andrewes, 2001; Cabeza & Nyberg, 2000; Henson, 2001, cit. in Lezak et al., 2012). Pozornost bývá často dávána do souvislosti s vědomím (consciousness), případně s uvědomováním si (awareness), a to zejména pod vlivem na začátku zmíněného Jamese. Posner (1994) poukazuje na to, že otázky výběru a regulace jako ústřední témata zkoumání pozornosti jsou důležitou součástí i většiny teorií vědomí. Baars (1997) tvrdí, že pozornost řídí přístup do našeho vědomí (spíše ale ve smyslu uvědomování si).
NÁSTIN NEUROANATOMICKÝCH A NEUROCHEMICKÝCH POZORNOSTNÍCH KORELÁTŮ Výzkum neuronatomických a neurochemických souvislostí pozornostních funkcí představuje velmi rychle a neustále se rozvíjející oblast, v rámci které ale zůstává mnoho otázek otevřených. Badatelé se ovšem shodují na tom, že pozornostní funkce nejsou závislé na jediné mozkové struktuře, ale jsou spojeny s činností rozsáhlých a komplexních sítí mozkových oblastí (Tsotsos, Itti & Rees, 2005), které zahrnují struktury korové, limbické i podkorové (Raz & Buhle, 2006). Přesná funkce každé součásti není zatím zcela zřejmá. Obecně se zdá, že zpracování informací pozornostním systémem probíha v brzkých stadiích paralelně (Adrewes, 2001) a později sekvenčně (Lezak et al., 2012). Klíčovou roli z hlediska pozornosti sehrává pravá hemisféra, která reguluje pozornostní procesy v obou hemisférách a polovinách prostoru, zatímco levá hemisféra kontroluje především kontralaterální hemiprostor (Mesulam et al., 2005). Klinickým projevem tohoto rozdílu je fakt, že výskyt neglekt syndromu (detailněji je popsán níže) se týká převážně pravostranných mozkových lézí, tj. s levoustrannou symptomatikou (Andrewes, 2001). – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232782