Pokud přeneseme dialektický proces myšlení do skutečnosti, je možné tvrdit, že právě samotný předmět zkoumání, život, je dialektickou podstatou a že myšlení si musí přivlastnit jeho strukturu. Život samotný překračuje protiklady mechanicismu a vitalismu, preformace a epigeneze a pokračuje dál do teorie života. Porozumět vitalitě vitalismu znamená pustit se do zkoumá ní smyslu vztahů mezi životem a vědou z obecného hlediska, zvláště pak mezi životem a vědou o životě. Vitalismus, tak jak byl definován Barthezem, lékařem z Montpellierské školy v 18. století, se výslovně odvolává na hippokratovskou tradici, a tento původ je bezpochyby důleži tější než původ aristotelský, neboť ačkoli si vitalismus od aris totelismu často půjčuje mnoho termínů, udržuje si vždy ducha hippokratismu. V tomto smyslu Barthez píše: Vitálním principem člověka nazývám tu příčinu, která plodí všechny jevy života v lidském těle. Název této příčiny je poměrně nedůležitý a je možné ho zvolit libovolně. Jestliže dávám přednost názvu vitál ní princip, činím tak proto, že nevyvolává tak omezující představu jako Hippokratův impetus faciens (τὸ ἐνορµών), nebo další názvy, kterými byla příčina funkcí života označována.2
Má určitý význam považovat vitalismus za biologii lékařů, kteří nedůvěřují omezeným účinkům léčiv. Hippokratovská teorie o natura medicatrix přisuzuje v oblasti patologie větší vý znam reakci a obraně organismu než samotnému chorobnému agens. Umění prognózy zde získává navrch nad uměním dia gnózy, na němž závisí. Je stejně důležité předpovídat průběh nemoci jako určit její příčinu. Terapie zahrnuje jak opatrnost, tak odvahu, protože prvním mezi lékaři je příroda. Vitalismus a přírodní léčitelství od sebe nelze odloučit. Vitalismus v me dicíně je tedy výrazem jisté, musíme říci, instinktivní nedůvěry vůči moci techniky nad životem. Vitalismus je výrazem důvěry živé bytosti v život, shody života se sebou samým v lidské by tosti, která si je vědoma svého žití. 2
P. J. Barthez, Nouveaux éléments de la science de l’homme. Paris, Goujon et Brunet 1806.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232781
Můžeme tedy říct, že vitalismus vyjadřuje trvalý požadavek života v živé bytosti, identitu života vlastního živé bytosti se sebou samým. Tím se také vysvětluje jedna charakteristika vi talismu, kterou kritizují mechaničtí biologové a racionalističtí filosofové: jeho mlhavost a neostrost. Jestliže vitalismus před stavuje především určitý nárok, je přirozené, že jej lze jen těžko přesně vymezit. To se lépe ozřejmí při jeho srovnání s mecha nicismem. Zatímco vitalismus vyjadřuje trvalý nárok života v živé by tosti, mechanicismus vyjadřuje trvalý postoj lidské bytosti vůči životu. Člověk je živou bytostí oddělenou od života vědou, bytostí, která se snaží prostřednictvím vědy se životem znovu spojit. Zatímco vitalismus zůstává vágní a nevyslovený jako nárok, mechanicismus je přísný a panovačný jako metoda. Název mechanismus pochází, jak známo, z µηχανή, jehož francouzský překlad engin (přístroj) v sobě spojuje oba jeho významy: lest a trik na jedné straně a stroj na straně druhé. Můžeme se ptát, zda oba tyto významy nakonec nespada jí v jedno. Nejsou vynalezení a používání strojů člověkem a technická činnost obecně tím, co Hegel nazývá lstí rozumu?3 Lest rozumu spočívá v tom, že uskutečňuje své vlastní úče ly skrze zprostředkující činnost objektů, které na sebe podle své vlastní povahy působí. Podstatou stroje je vskutku zpro středkování nebo, jak říkají mechanici, relé. Mechanismus nic nevytváří (in-ars) a v tom spočívá jeho hodnota, avšak může být zkonstruován jen pomocí umění (ars) a v tom je podstata triku. Mechanicismus jako vědecká metoda a jako filosofie je tedy implicitním postulátem veškerého používání strojů. Lid ská lest může být úspěšná pouze tehdy, pokud příroda nemá stejnou lest. Příroda může být podrobena uměním jen tehdy, pokud sama není uměním. Člověk dostane dřevěného koně do Tróje pouze tehdy, pokud se jmenuje Odysseus a pokud má co do činění s nepřáteli, kteří se podobají spíše přírodním silám než vynalézavým inženýrům. Proti karteziánské teorii zvířete-stroje byla vždy namítána lstivost, s níž se zvíře vyhý bá nastraženým pastím.4 Leibniz, který v předmluvě k Novým 3
4
G. W. F. Hegel, „Encyklopedie filozofických věd I“. In: Malá logika. Přel. J. Loužil. Praha, Svoboda 1992, § 209, s. 336–337. Srov. H. Moore, „Lettre à Descartes“ (11 prosince 1648). In: Correspondance de
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232781
úvahám o lidské soudnosti přejímá karteziánskou tezi, že živoči chové jsou schopni jen empirických reakcí (dnes bychom řekli podmíněných reflexů), uvádí jako důkaz lehkost, s jakou člo věk zvířata obelstí.5 Opačně postupuje Descartova hypotéza klamajícího Boha nebo zlého ducha v Meditacích, která člověka proměňuje ve zvíře obklopené pastmi. Bohu nelze ve vztahu k člověku připsat lest, kterou přisuzujeme člověku ve vztahu ke zvířeti, aniž bychom tím člověka jakožto živou bytost zruši li, protože by byl odsouzen k nečinnosti [inertie].6 Nejsme pak tedy plně oprávněni z toho vyvodit, že teorie živého tvora-stro je je lidskou lstí, která by popřela živou bytost, pokud by byla pochopena do všech důsledků? Jestliže živočich a stejně tak i celá příroda nejsou nic než stroj, proč je třeba tolik lidského úsilí k tomu, aby na něj byly redukovány? Že je vitalismus spíše požadavkem než metodou a možná spíše étosem než teorií, velmi přesně rozpoznal Emanuel Rádl, který o něm mluvil podle všeho velmi poučeně.7 Tento autor tvrdí, že člověk, může zkoumat přírodu dvěma způsoby. Buď se cítí jako dítě přírody a zakouší ve vztahu k ní pocit přináležitosti a podřízenosti, vidí tedy sám sebe v příro dě a přírodu v sobě. Nebo stojí před přírodou jako před cizím nedefinovatelným předmětem. Vědec, který ve vztahu k příro dě zakouší pocit dítěte, pocit sympatie, nepovažuje přírodní jevy za podivné a cizí předměty, nýbrž zcela přirozeně v nich nachází život, duši a smysl. Takový člověk je od základu vita listou. Platón, Aristotelés, Galénos, všichni muži středověku a z velké části i renesance byli v tomto smyslu vitalisty. Pojímali univerzum jako organismus, to znamená jako harmonický sys
5
6
7
Descartes. Ed. Adam-Tannery. Tome V. Paris, Vrin 1897, s. 244. J. de La Fontaine, „Dvě krysy, liška a vejce“. In: týž Bajky. Přel. B. Reynek. Praha, Fr. Strnad, 1941, s. 263–264. G. W. Leibniz, Nové úvahy o lidské soudnosti od autora systému předzjednané harmonie. Přel. V. Rychetská. Praha, Česká akademie věd a umění 1932, s. 4–5. „[Vždyť přece vím,] že svou nedůvěru nemohu přehnat, jelikož věci, jimiž se nyní zabývám, se netýkají jednání, ale výhradně poznání.“ (R. Descartes, Meditationes de prima philosophia. Meditace o první filosofii. Přel. P. Glombíček a T. Marvan. Praha, Oikúmené 2001, I. meditace, s. 35) E. Rádl, Dějiny biologických teorií I. Od renesance na práh 19. století. Přel. Z. Škorpíková a T. Hermann. Praha, Academia 2005, 4.1. „Zánik biologického názoru na svět“, s. 159–160.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232781