98
-li, že se prosby opírají o pravdu“. Těmito slovy se totiž označuje čas, v němž se delegát informuje o pravdivosti předložených údajů. Konečně ke třetí otázce Hübner v návaznosti na předchozí rozklad uvádí, že o této věci získal informace prostřednictvím svědectví mužů hodných víry a, jak věří, prostých všech námitek, kteří je stvrdili na svou kněžskou i šlechtickou čest, a proto má za to, že není třeba užít přísežných svědků, když je věc dostatečně prokázána. Odvolává se přitom na tridentský sněm, který na svém 22. zasedání v hl. 5 výslovně učí, že případy dispensací mají být rozhodovány ordináři „pouze stručně a mimosoudně“ (summarie tantum, et extrajudicialiter), to jest bez postupu a formy soudního řízení, a mají být vyšetřeny bez přísežných svědků. Že pak toto šetření má být provedeno ordinářem jakožto apoštolským delegátem, rozumí se při obsazeném stolci, když se dispensace děje ve vlastní diecézi žadatelů; má-li však být tato dispens vypravena skrze jiného preláta mimo diecézi žadatelů, kdo by měl být považován za apoštolského delegáta, ne-li ten, jemuž byla dispensace delegována? A z toho také jasně vyplývá, že vypravení dispense proti nařízení tridentského koncilu, o níž je řeč, by bylo neplatné. Proto je na základě analýzy jistých osvědčených autorů přesvědčen, že není zavázán k ničemu jinému, než k přezkoumání pravdivosti toho, co je obsaženo v přiložených listinách. „Neboť v onom breve není připojen žádný důvod k dispensaci s výjimkou oné obecné klausule: ,Z jistých rozumných důvodů, které pohnuly jejich ducha.‘ V takovém případě vykonavatel dispense ani nemá pátrat po důvodech dispensace, ani se nemá ptát žadatelů, jaký měli oni, ani je nutit k dokazování, nýbrž může a má na místě vykonat dispens.“ A s odvoláním na renomované kanonisty poněkud pichlavě upozorňuje, že pokládání dalších „nadstandardních“ otázek nemá zřejmě za konečný cíl nic jiného, než uložit žadatelům také vyšší, „nadstandardní“ taxu. Hübner se přitom opírá o spisy takových celebrit, jako byl odborník na papežské dispense Pyrrhus Corradus238 a jeho spis Praxis dispensationum Apostolicarum pro utroque foro, nebo na otázky manželství, jako byl Thomas Sanchez239 a jeho hlavní dílo De sancto Matrimonii sacramento, 238 Pyrrhus Corradi(-us) „a Nova terra“ (Friesland, dnes Nizozemsko), žil 1602–1666, doktor obojího práva, apoštolský protonotář a neapolský kanovník, generální ministr Svaté Inkvizice. Jeho další díla: Praxis beneficiariae... libri quinque, Opera canonica. 239 Thomas Sanchez SJ, * 1550 v Cordobě, † 1610 v Granadě. Morální teolog, jemuž bylo vyčítáno, že ve svém pojednání o manželství hájí zásadu, že „účel světí prostředky“. Další jeho spisy: Explicatio mandatorum decalogi (Madrid 1613), Opuscula sive Consilia Moralia (2 sv., Lyon 1634/5); viz LThK IX, s. 161n.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232779
99
popř. – pokud jde o důkazní řízení – Josephus Mascardus a jeho spis De probationibus... Conclusiones probationum. Na tuto Hübnerovu repliku oficiál Mayer po měsíci a půl „duplikoval“ svým listem ze dne 28. dubna 1712.240 Nejprve Hübnerovi vysvětluje, proč mu vlastně píše, když celá věc (tj. provedení papežské dispensace) pražské konzistoři k projednání nikterak nepřísluší („ad cognitionem nostram minime pertinente“) a zejména když už vlastně byla vyřízena. Podnětem mu byly v nejnovější době tajně („typis furtivis“) vytištěné sešitky s názvem Species facti, v nichž jsou ex capite nenávistnými slovy hrubě napadány obě konzistoře (arcibiskupská pražská i biskupská královéhradecká) i jejich oficiálové, a Mayer přitom neopomněl Hübnerovi zdůraznit, že spisek nešetří ani jej. Cílem dopisu je tedy „podpora dobré, odpovídající a v této věci spolehlivější orientace“ na straně litoměřické kurie. Pokračování Mayerova listu Hübnerovi pak obsahuje rozvleklé (a nepříliš přesvědčivé) argumenty, jimiž chce pražský oficiál zpochybnit platnost jeho exekučního dekretu z 3. února. 1712. Vše se točí kolem jediné věci, totiž že Hübner nevyslechl oba žadatele (u nevěsty se spokojil s jejím písemným prohlášením) a nepídil se po jejich úmyslu k uzavření manželství v době, kdy jejich žádost byla přednesena papeži.241 Nepříliš 240 NA Praha, fond APA I, kniha A3/10, f. 289v–290r (viz přílohu č. 24). 241 „Nejprve, jak je zjevné, nepochybujeme, že ze strany Vaší veledůstojnosti jakožto delegáta Apoštolského stolce bylo postupováno v nejlepší víře; z pohledu na toto všechno nemůžeme pochopit, jak bylo možno opomenout předvolání stran samých, v takovýchto záležitostech předepsané komisařům Apoštolského stolce v oddílu C o reskriptech v textu níže přiloženém, jakož i požadované deklarací posvátného tridentského sněmu v kap. 5 [dekretu de reformatione] na 22. zasedání. Takové totiž předvolání a následný výslech stran samých, nakolik pečlivě se mu snaží vyhnout ten, kdo žádá o dispensaci, tím více vyvolává podezření, aby snad prosby [v žádosti uvedené] nebyly shledány jako vylákané subrepcí nebo obrepcí. Ke spravedlivému odstranění tohoto podezření by nemohl dát jistější a podrobnější svědectví nikdo jiný kromě stran, jež mají být dispensovány. Neboť i když se zdá pravdivým a skutečností potvrzeným, že Vaší ctihodné veledůstojnosti (viz č. 4) stačilo, jestliže o prosbách, nakolik to obsahují některé z vnějšku připojené [údaje] (jako že žadatelé jsou v tom či onom stupni spojeni příbuzenstvím, že jsou ctiteli pravé víry, že nevěsta nebyla unesena), získala informaci prostřednictvím svědků vyslechnutých pouze sumárně a mimosoudně; o své tehdejší touze přednesené papeži, neboli pokud jde o to, jak žadatelé toužili vstoupit do manželství (takovéto vyjádření touhy se vlastním jménem nazývá prosbou), mají povědomost pouze žadatelé; a proto ryzí pravdu mohou vypovědět jen oni sami, a že (kde ovšem, jak správně poznamenává Vaše ctihodná důstojnost pod č. 5, není nezbytné pátrat po záležitostech: proč žadatelé hodlají vstoupit do manželství? a také samu podstatu proseb, neboli zda skutečně hodlají?) ji lze získat z výpovědí žadatelů samotných, zvláště v manželských záležitostech, jak zdá být nutné již z citovaných textů. Za pravdivé také považujeme to, co Vaše ctihodná důstojnost uvádí pod č. 6, že totiž může dispensaci, nakolik tato obsahuje [nějakou] milost, udělit bez příkazu toho, v jehož prospěch je žádána, a takto že může být žádána i pro toho,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232779
100
upřímně působí i závěrečná Mayerova slova o tom, že pražská konzistoř si nijak nechce přisvojit „nějaké další projednávání nebo rozsouzení v této záležitosti“ a že dopis má být považován za pouhou úsluhu.
kdo o tom neví; avšak že nemůže být dispensace udělena ve prospěch toho, kdo o tom neví, nebo v důsledku podvodu či způsobením podstatného omylu, zvláště když je před tím papeži vyjádřena touha toho, kdo jakoby chtěl a toužil, když on prostě nechce, neboli když se dispensace opírá o touhu žadatelů vyjádřenou Nejvyššímu veleknězi: že totiž žadatelé touží vstoupit do manželství, toto vyjádření musí být pravdivé od počátku; jinak ke svěření dispensace dochází vadně a je vylákáno subrepcí. A jestliže jeden z obou [manželství] pozitivně odmítá, ze zamlčení pravdivé okolnosti se stává subrepce. Proto může být udělena platná dispens tomu, kdo o ní neví, nakolik obsahuje ryzí milost a dobro pro toho, v jehož prospěch je udělena; ne však, pokud by taková dispensace mohla být obrácena v neprospěch pro toho, pro nějž je žádána. Vždyť jaká by to byla dispens od manželské překážky, kdyby potom pod vlivem této dispense byla strana nevědomá či [sňatek] zcela odmítající nucena k uzavření manželství, a činěna jí tak újma na její svobodě? Potom zde snad má místo ono mínění některých autorů: není třeba, aby prosby byly verifikovány na počátku, když jsou předkládány Jeho Svatosti, nebo když je vypraveno pověření k provedení dispense, nýbrž stačí ověřit je tehdy, když je dispensace provedena delegátem; obzvláště v oněch případech, kde k motivu udělení [dispense] přistupuje něco k prosbám zevně přidané, např. předstíraná chudoba (tohoto příkladu užívají oni autoři), která následně skutečně nastane, než je pověření provedeno delegátem; v takovém totiž případě podle pravděpodobnostního mínění lze předpokládat v dispensačním úmyslu Jeho Svatosti ratihabici, jestliže zde existuje pravdivost motivu před vlastním výkonem [dispense], třebaže byl falešný v době vypravení [pověřující] listiny. Avšak tento názor nemá místa tam, kde vnitřní motiv neboli prosby samy, o něž se vůle papeže udělujícího dispens opírá jakoby o základ, jsou v době vystavení listiny falešné. Kdyby papeži bylo falešně předneseno, že Cajus a Caja touží uzavřít manželství: tehdy pokud jeden z nich by to nechtěl, v takovém případě nelze rozumně předpokládat, že by papež ratihaboval dispensaci; pokud by ona strana, která původně [manželství] nechtěla, poté jakýmkoli způsobem k tomu byla přivedena, než by delegát provedl dispens, jak by mohlo být pravděpodobné, že by papež svěřil provedení dispense, pokud by mu byla známa pravda či pokud by znal onu [nesouhlasící] stranu? Jistěže kap. o listinách reskriptů od Innocence III. výslovně stanoví: jestliže listina je získána v důsledku takovéhoto vyjádření nepravdy nebo také potlačení pravdy, jak mlčky, tak výslovně, My bychom nevydali žádnou listinu a delegát nesmí nijak dále postupovat, leda snad tak, že by strany k sobě pozval a vyšetřil kvalitu [jejich] proseb, a tak by týž důvod, který pohnul delegujícího, pohnul i delegáta; a kde by delegující svou listinu odepřel, ani delegát by nekonal svůj vyšetřovací úřad. (...)“ (Ibid.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232779