Radim Uzel vzdálených vesnic k porodu, kdy lékařský zákrok ještě porodní doba nevyžadovala a tu často natáhl jsem se na lavici a všechny vzdechy a bolesti absorboval, než jsem porod pak ukončil kleštěmi. Domů se tak daleko vracet a zas znovu jet, zdálo se mně neekonomické. Jednou se také stalo, že v zimě v chumelenici musel jsem jet k porodu do Hnátnice. Zas mě bába volala moc brzy. Koně nechat venku ve větru a plískanici mně bylo líto, a tak jsem požádal chalupníka, mohl-li bych dát koně do nějakého chléva. Našel se, byl sice malý, s nízkým vchodem, ale kůň cítě teplo a seno, sehnul se a do chléva vlezl. Ale co bylo za dvě nebo tři hodiny! Koně z chléva jsme nemohli za žádnou cenu dostat. Darmo jsem se mu pověsil na krk, aby schýlil hlavu a hřbet. A tak nezbývalo, než v přilehlé stodůlce odrovnat asi dva metry polenového dřeva, vyrazit tam asi tři desky a tímto otvorem koně ven vyvést. Tato procedura trvala více než hodinu, takže domů jsem přijel skoro až ráno. Jednou také v dešti jsem jel unaven na kole od porodu. Byl jsem už v Dolní Dobrouči, blízko domova, když mně předjížděl taky cyklista. Ptal jsem se ho, kam jede. A že k doktorovi, aby jel k porodu. Slezl jsem s kola a neznámého mně cyklisty jsem se ptal po provázku. Vytáhl kus špagátu. Když jsem jej prohlásil za slabý, na jeho otázku nač jej potřebuji, prohlásil jsem, že bych se chtěl na nejbližším stromě oběsit. Užasl, ale když jsem mu řekl, že já jsem ten doktor, kterého hledá, pochopil, a tak jsme spolu jeli zpátky. Často měl jsem najednou porody dva, obyčejně porody byly vždycky v noci. Ještě jsem nebyl hotov s jedním a venku na mne pospíchal už druhý posel. Jednou, to bylo ale ve dne, odbýval jsem současně porod na Lanšperku a v Černém Víře. Na Lanšperku ještě kleště nebyly indikovány, a tak jsem jel zatím do Černého Víru a pak se vrátil na Lanšperk a kleště tam udělal. Před světovou válkou měli jsme u nás v Dobrouči také jednu významnější osobu na stravu. Byl to deficient, jak jsem mu v duchu říkal, spisovatel a básník Louis Křikava. Poznal jsem se s ním jednou v Žamberku u Jarky Charfrajtáka v jeho restauraci. Nevím, čím jsem se Křikavovi zalíbil, že mne za několik dní přijel ze Žamberka do Dobrouče navštívit a požádat mne, mohl-li by u nás několik dní strávit jako pacient. U koho byl v Žamberku, nevím, pravděpodobně tam již vyčerpal trpělivost svých přátel, a tak přišel k nám. Jméno 98
ZLOM_Muj dedecek KU_v2.indd 98
10. 4. 2017 9:10:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232758
Můj dědeček MUDr. Karel Uzel Křikavovo jsem z literatury znal, o jeho Pavillonu moru jsem slyšel už v Přemyšlu v oficírské jídelně, ale kromě nějakých básní v Besedách Času nečetl jsem od něho nic. Aby měl klid a my od něho taky, pronajal jsem na radnici pokojíček, dali tam železnou postel, peřiny a ostatní nejnutnější nábytek, takže „deficient“ dobře byl zařízen. Na oběd, večeři i na svačiny chodil k nám do vily. Jinak si chodil po procházkách, po krásných u nás lesích a polích, kde málo bylo lidí. Velmi rád brával s sebou mého lovícího psa a někdy i dva. Několikrát mne žádal o půjčku, kterou jsem mu vždy ochotně na věčnou oplátku dával. Na jeho neurasthenii (druh neurózy) jako lékař radil jsem mu jako nejlepší lék koupit si pracovní šaty a jít někam na stavbu, jak to udělal Dr. Jozífek v Praze. Nemohl jsem pochopit, že dovedl nečinně sedět na lavičce v zahradě a čekat na oběd, když já nevěděl kam dřív letět k pacientovi. Často jsem si v duchu řekl: „Ty lenochu jeden!“ Svůj zevnějšek udržoval v přísném čistotném stavu, zejména límeček a střevíce. Také jednou jel do Ústí n. Orlicí ve II. třídě s vypůjčenou pětikorunou. Křikava byl morfinista, několikrát pro utišení nervů mě požádal o injekci morfia, ale já stále odpíral. Až jednou, když mě o ni velmi prosil, natáhl jsem do injekční stříkačky destilovanou vodu a s poznámkou, že injekce je velmi silná, jsem ji Křikavovi vstříkl. Neuplynulo ani pět minut, když si ulevil citoslovcem „Á“ a držel si v úlevě hlavu dlaněmi. Druhý den jsem mu prozradil podvod a názorně mu dokazoval zbytečnost injekce. Odpověděl mně, že stejně cítil, že to není to pravé – na což jsem mu řekl: „Čerta jste cítil.“ Od té doby ale na mně už injekci nechtěl. Pobyl u nás až do podzimu, pak odjel do Prahy. Rozešli jsme se v dobrém. Za několik neděl mně psal, abych na adresu slečny Lipšové poslal zajíce a koroptve a přiložil účet. Účet jsem nepřiložil, taky jsem nic nedostal, a tím naše styky byly ukončeny. Po několika letech jsem slyšel, že se mu přece podařilo se otrávit, před tím už se postřelil a několikrát otravoval, ale na klinice ho vždy zas zachránili. V mládí prodělal syfilis a žen měl, jak sám se přiznal, na mnoho desítek a čísla šla až do stovek. Pak neměl mít neurasthenii. Mé ženě pochválil jednou jupičku (kabátek), jakou má hezkou. Pověděl jsem mu: „Prosím vás, Křikavičko, co je vám do jupičky mojí ženy?“ 99
ZLOM_Muj dedecek KU_v2.indd 99
10. 4. 2017 9:10:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232758
Radim Uzel Jednou, když jsem ošetřoval těžce nemocného svého souseda a kolegu v Čermné u Kyšperka Dr. Vohrnu, pozval jsem k němu i profesora Syllabu, který se u nás pak zastavil. Velmi se mu u nás líbilo, a to byla zima, kdy zahrada nebyla v parádě. Říkal, že tak krásně bydlet ještě neviděl venkovského lékaře a že jistě je to zásluha ženina a že jí rád za to políbí ruku. Dr. Vohrna zemřel pak brzy na lymfogranulomatosu (Hodgkinův lymfom), což mě velmi rmoutilo. Byl to velice ušlechtilý člověk. Ve dne jsem přijížděl zastoupit ho u jeho pacientů a několikrát u něho i v noci ponocoval. Měl zvětšenou slezinu, a tak si myslel, že má břišní tyfus. V té době také já jsem trpěl záchvaty žlučových kaménků. Skoro každý týden jsem si dával morfiovou injekci s atropinem a velmi jsem scházel. I kamarádi lékaři si toho všimli, zejména na pohřbu doktora Vohrny. Žena měla strach, že se ze mne stane morfinista, křižovala se, že si zase musím dávat injekci. A tak jednou v noci, když jsem dostal záchvat, jsem přemýšlel, jak bych to provedl, aby o mé injekci nevěděla. Prohlásil jsem, že někdo zvoní. Žena ujišťovala, že ne. A tak jsem vstal, otevřel dveře a pacienta, který tam nebyl, napomenul, aby nedupal a ženu neprobudil. Na to jsem si v ordinaci vstříkl injekci a pacienta zase vyprovodil až ke dveřím s napomenutím, aby se zubem přišel ve dne a ne v noci. V posteli jsem ještě chvíli zatínal zuby, ale za chvíli jsem usnul. Kaménky mě trápily celý rok, bez injekce v kapse jsem se nevydával nikam na cestu. V Praze několikrát jsem si v noci v hotelu musel dát. Asi dvě léta mne žena napájela ráno a večer odvarem salvatu, až jsem se pozdravil. Dietu jsem nezachovával. Vždyť v Dobrouči jsem měl tolik případů žlučníkových kolik, nejvíc ženy, které jedly jen brambory a kafe, maso jen někdy v neděli, nepily ani pivo ani víno a sladily jen cukerínem. Prodělaly i těžké operace žlučníku, rok nebo dva měly pokoj a záchvaty byly zase. Jsem přesvědčen, že záchvaty jsou podmíněny nejvíce starostmi a duševním utrpením. Starostí jsem měl až nad hlavu. Celý rok ležel u mě švagr učitel Heinz z Podivína, manžel ženiny sestry, který byl operován profesorem Jedličkou na močový měchýř pro obtíže močové. Ale jistě to byla nepoznaná tuberkulosa ledviny, která kdyby byla hned odstraněna, tak švagr by mohl být zdráv. U mě taky zemřel. 100
ZLOM_Muj dedecek KU_v2.indd 100
10. 4. 2017 9:10:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232758