Jana Rečková: Protože se stmívá Rozhodl jsem se, že ho budu ignorovat – a Halekovu zvláštní chybu zatím také. „Takže se odpoutáme od věže a jedem,“ řekl jsem. „Všechny cizince do výtahu. Kromě těchhle dvou.“ „Zadrž!“ Standa se dal do pohybu. „Jsme v průseru. Naše kšefty se provalí, chápeš?“ „Jo, chápu. Volím ze dvou blbých možností tu méně blbou.“ „Nene! Naložíme nebožtíky. Tohle zatím budou naši rukojmí. Odletíme s nákladem. Musíme splnit povinnost, platí nás sakra pozemské vlády, ne?“ Měl pravdu. Jsme něco jako státní zaměstnanci. Zaměstnanci mnoha států a centrální vlády. „Odhalíme vetarské spiknutí, ne?“ pokračoval Standa, teď už docela dychtivě; oči mu svítily jako čtenáři komiksů. „To bude sakra polehčující okolnost. Třeba nás ani nezavřou.“ No ano. Jeho v zásadě poctivá dušička celou dobu trpěla… Ovšem pro prachy člověk dokáže zatnout zuby. Až když už má trošku naspořeno, nastane čas stát se hrdinou. Standa nejspíš ani netuší, jaký je pokrytec. „Jo?“ Zády a týlem hlavy jsem cítil, že Zolt, Halek a Mavis jsou se mnou, ať se děje, co se děje. „Tak to spiknutí odhal.“ Myslel jsem to vážně. Zatím jsme jenom vyloučili pár možností, zjistili, že si Vetařané pravděpodobně fakt pěstují upravenou armádu, a to bez našeho přispění, ale k pravdě, která se týkala přímo nás, jsme se zatím moc nepřiblížili. Samá voda. Ještě ani nepřihořívalo. Bezděčně jsem se podíval na Greje. Vypadal vědoucně, ale to on vždycky. Nepromluvil, jen se bledě usmíval a pohupoval špičkou nohy. 98
Protože se stmívá_tisk.indd 98
10. 4. 2017 9:20:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232757
I kdybych měl jít Tajnůstkářovým údolím „Co tam vidíš?“ ozvala se Dailaed. Prudce jsem k ní otočil hlavu, až mě zabolel nějaký sval, natažený při šarvátce u výtahu. Upírala na mě pronikavý pohled. Koukl jsem zpátky na Greje. Bezstarostně krčil rameny. „Svoji židli,“ odpověděl jsem. „Proč?“ Neuhnula očima. Já jo. Nechtělo se mi připustit, že mám tajemství – dokonce i sám před sebou – a že ona o mně něco ví. „Osm mrňavých krabiček,“ řekla. „Co vám to udělá? Dostanete peníze. My si odvezeme svoje padlé a raněné. Můžete si dál provozovat ten svůj vedlejšák, nikdo po vás nepůjde. Třeba vám dokonce zvýší procenta. Bude klid.“ Vykročil jsem ke svému křeslu. Grej se zvedl a ironicky mi pokynul. „Poradíme se,“ prohlásil jsem. „Zatím bych byl pro plán S jako Standa, jakmile se něco podělá, nastoupí plán C jako já. Zolte, pohotovost. Mavis, pohotovost. Připraveni jako skauti. Standa půjde dělat křoví při obřadu, to se nemění. Zajatci prozatím zůstávají zajatí.“ Grej se přesunul k oknu a spokojeně přikyvoval. Toho dne jsme naložili patnáct nebožtíků dopoledne a večer další várku zmrazených. Doktory jsme na palubu nepustili, zato zůstal ten Mavisin hoch, Clife mu říkala a znělo to od ní nějak… vážně. Ten se do žádného kuchání a porcování nehrnul, jen tiše vyjádřil přání vrátit se domů. Jo. Pojedeme domů a konec nechutných kšeftů. Přemýšlel jsem, jak to zařídit, aby nemuseli do vězení všichni, i když já se tomu nevyhnu. Na druhé straně velké pány, co obchody organizovali, beztak nikdo ani neobviní a oni se nepohrnou nám pomáhat. Pohrnou se hledat nové poslušné otroky. 99
Protože se stmívá_tisk.indd 99
10. 4. 2017 9:20:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232757
Jana Rečková: Protože se stmívá „Najednou jsi děsně morální,“ poškleboval se mi Grej. Docela drze seděl proti mně v jídelně, a teď už jsem si musel přiznat, že ho nikdo kromě mě nevidí. Asi by mi to došlo dřív, ale když na ducha byl zatraceně hmotný. „Spadla poslední kapka a džbán přetekl,“ řekl jsem potichu, aby mě ostatní neslyšeli. Snažil jsem se zbytečně, Liška s Elvírou u vedlejšího stolu zapáleně probíraly léčbu popálenin a naše temperamentní zrzka přitom bouchala pěstí do plastu, který pružil a skřípěl. „Ty o tom víš víc, že jo?“ pokračoval jsem. „Je to fakt vojenská záležitost?“ „Vojna a mír,“ pravil potměšile. „Základ lidského konání. Respektive princip, který se montuje absolutně do všeho našeho konání.“ Založil si ruce, nepřítomně se zahleděl na tác před Elvírou. Zelené nudle s červeným kadeřavým salátem. Já měl na talíři normálně zbarvené jídlo, jakého by se nelekli ani pradědečkové. „Co myslíš,“ promluvil znovu Grej, „hodil bych se na vojáka? Na univerzálního bojovníka?“ „Máš pořádnou sílu a nikdo tě nevidí,“ kývl jsem. „Pokud se dokážeš domluvit s řídícími systémy zbraní, vesmír je tvůj.“ „A teď si vzpomeň na jeden podnik tady dole v Přístavu. Tehdy mu říkali Řím, dneska se jmenuje jinak. Před třemi lety ses tam trochu opil…“ Zíral jsem na něj a úplně jsem zapomněl, že by si toho mohl někdo všimnout. Před třemi lety. To už jsme se znali. Vím, že jsem tam šel s ostatními a že to bylo z nějakého důvodu nepříjemné, ale víc nic. Okno. Temno. Od té doby nepiju. „Mám okno,“ oznámil jsem svému společníkovi. 100
Protože se stmívá_tisk.indd 100
10. 4. 2017 9:20:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232757