slitoval, snesl se do sklepení v podobě zlatého deště a rozzářil podzemní temnotu. Zamiloval si Danae a netrvalo dlouho a princezně se narodil synáček. Dostal jméno Perseus. Jednou se král Akrisios procházel po hradním nádvoří a zaslechl dětský pláč. Nejdříve myslil, že naříká vítr kolem hradních věží. Pláč se však nesl z podzemí. Překvapený a polekaný Akrisios se rozběhl k železným vratům a odemkl sklepení. S pláčem se mu vrhla Danae kolem krku a prosila ho, aby zachoval život malému Perseovi i jí. Král ji odstrčil a spěchal zpátky do hradu. Příliš se bál smrti a neznal slitování. Poručil strážím dceru i vnuka vsadit do veliké bedny, bednu zatlouci a vhodit do moře. Stráže poslušně vykonaly rozkaz. Nežli se den sešel s nocí, pohrávaly si mořské vlny s bednou, v níž seděla nešťastná Danae, objímající malého Persea. Skulinou v bednění viděla jen vzdouvající se hladinu moře a pěnu na hřebenech modrých vln. Snesl se večer a bedna se stále potácela na nekonečných vodách, víry jí otáčely a vítr ji hnal k neznámému břehu. Po neklidné noci plné strachu se objevil na obzoru ostrov, rostl a blížil se. Vítr hnal bednu přímo k němu. Na pobřeží ostrova chystali rybáři sítě k lovu a spatřili na vlnách podivný předmět. Naskákali do člunů a přitáhli bednu na písčinu. Zvědavi, jaký poklad bedna skrývá, vypáčili chvatně víko. Úžasem strnuli. Z bedny vystoupila mladá půvabná žena se spícím chlapcem v náručí. Bledá a chvějící se přestálým utrpením a zimou děkovala zachráncům a pověděla jim, jaký osud ji přivádí až sem. Soucitní rybáři se divili a dali ženě a dítěti najíst a napít. Když se zachránění trochu vzpamatovali a odpočinuli si, odvedl je nejstarší rybář do města ke králi ostrova. Král nabídl cizí královské dceři i jejímu synovi pohostinství. Tak žila Danae s Perseem na královském hradě a nic jí nechybělo. Po čase si ji vzal král za ženu a Perseus vyrůstal v paláci jako královský syn. Na moři běžela vlna za vlnou a v království na ostrově ubíhal rok za rokem. Perseus si už dávno nehrál na trávníku v zahradě, závodil s ostatními mladíky na cvičišti, jezdil na koni a vrhal oštěp. Král znepokojen pozoroval, jak roste Perseova síla. Obával se o svůj trůn. Bylo by nejlépe, uvažoval, kdyby Perseus odešel do světa. Proto mu vyprávěl o dracích a obrech a o hrdinských činech. Perseus nadšeně naslouchal. (106)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232704
„Byli slavní hrdinové,“ vykládal král Perseovi, „ale žádný z nich se doposud neodvážil přinést hlavu Medúzy.“ „A co je to Medúza?“ vyzvídal Perseus. „Daleko na západě,“ řekl král, „tam, kde už začíná věčná noc, žijí tři sestry Gorgony. Jsou obludné, křídlaté a místo vlasů mají hady. Dvě jsou nesmrtelné a třetí je smrtelná. Smrtelná Gorgona se jmenuje Medúza. Kdo se Gorgonám podívá do nehybné, ohyzdné tváře, zkamení. Kdybych měl hlavu Medúzy, stačilo by ukázat ji nepřátelům, zkameněli by a vyhrál bych každou bitvu.“ Od toho rozhovoru nemyslil Perseus na nic jiného než na Gorgony. Lákalo ho zkusit dobrodružství, jaké žádný hrdina ještě nezkusil. Daleké cesty se nebál, a je-li Medúza opravdu smrtelná, pak nad ní může zvítězit ostrým mečem a pevnou paží. Perseus nemyslil na nebezpečí, myslil jen na své vítězství. „Půjdu do světa,“ řekl matce, když všechno rozvážil, „půjdu do světa a přinesu hlavu Medúzy.“ Matka se rozplakala. Strachovala se, že se jí Perseus z nebezpečné cesty nevrátí. Ale král Perseovo rozhodnutí schvaloval a velebil jeho sílu a odvahu. V duchu se z Perseova odchodu radoval. Perseus neotálel. Připravil se na cestu, a dychtivý dobrodružství, ihned vyrazil. Zapadající slunce mu ukázalo směr jeho putování. Plavil se po moři a cestoval po souši. Razil si cestu ohromnými lesy plnými zvěře a ptactva, přecházel pohoří a brodil se řekami. Dlouho, předlouho putoval stále na západ. Bohyně Pallas Athéna sledovala jeho cestu. Byla vždy ochránkyní statečných mužů a Perseova odvaha se jí líbila. Zjevila se Perseovi a oslovila ho: „Jsi statečný, Persee, ale statečnost sama o sobě by ti nepomohla. Musíš vědět, jak si máš počínat, aby ses vrátil domů živ a zdráv. Poradím ti. Na Gorgony nesmíš pohlédnout. Těžko bys však s Medúzou bojoval, kdyby ses na ni nedíval. Proto ti dám kovový štít. Leskne se jako zrcadlo a dobře v něm budeš moci Gorgony pozorovat. Jejich obraz ti neuškodí. Obyčejným mečem bys Medúze hlavu neuťal, vezmi si proto tenhle ocelový srp. Ale především musíš získat od nymf okřídlené střevíce, kouzelnou mošnu a přílbu, která dělá lidi neviditelnými. Pojď, ukážu ti cestu ke třem stařenám. Jsou to sestry Gorgon a vědí, kde nymfy žijí.“ (107)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232704
Perseus bohyni poděkoval, vzal lesklý štít a srp a šel, kam mu ukázala. V pusté kamenité končině stála špinavá chatrč. V ní bydlely tři stařeny, sestry Gorgon. Už z dálky slyšel Perseus, jak se stařeny hádají. Měly dohromady jen jeden zub a jedno oko. Nikdy se nemohly dohodnout, která z nich si má oko a zub půjčit. Sotva si jedna stařena oko půjčila a rozhlédla se, už se na ni sápala druhá a chtěla se také podívat. Sotva se oka zmocnila druhá stařena, už jí ho brala třetí. A o zub se přely jako o oko. „Kdo jde?“ volaly stařeny. Zaslechly Perseovy kroky, ale neviděly ho, neboť se přely o oko a žádná se ho nemohla zmocnit. „Ať jsi kdokoliv,“ křičela první stařena, „pojď sem a rozsuď nás!“ „Rozsuď nás, ať dostanu své oko!“ volala druhá stařena. „Nevěř,“ ječela ta třetí, „já jsem teď na řadě. Oko mám dostat já!“ Perseus přijal z rukou stařen oko a zub a řekl: „Proč bych vás nerozsoudil? Oko i zub si vezmu a bude po hádce.“ Stařeny se daly do nářku, tápaly kolem sebe rukama a chtěly Persea chytit. Ale bez oka byly slepé a hmataly do prázdného vzduchu. Poznaly, že Persea nechytí, a začaly prosit: „Vrať nám oko. Splníme ti přání, když nám oko a zub vrátíš.“ „Povězte mi,“ řekl Perseus, „kudy se dostanu k nymfám, které skrývají okřídlené střevíce, kouzelnou mošnu a přílbu. Až se to dozvím, vrátím vám oko a zub.“ „Přej si něco jiného,“ přemlouvaly stařeny Persea. Perseus nechtěl vědět nic jiného a nepovolil. Stařeny dostaly strach, že by Perseus mohl odejít a oko a zub jim odnést. S bědováním a nářkem mu prozradily cestu k nymfám. Perseus jim vrátil oko a zub a odešel z pusté krajiny cestou, kterou mu stařeny ukázaly. Čím víc se od stařen vzdaloval, tím hezčí byla krajina. Zprvu se ukázal jen tu a tam chomáč trávy a pak už se rozběhla do všech stran zelená louka. Osamělé a pokroucené stromy vystřídaly nádherné voňavé háje a v největším háji s vonnými kvetoucími keři tančily na palouku bosé nymfy. Perseus je požádal o střevíce, mošnu a přílbu a dobré nymfy mu ochotně všechno přinesly. Perseus si připjal okřídlené střevíce, nasadil si přílbu, která ho učinila neviditelným, a přehodil si přes rameno kouzelnou mošnu. Patou se odrazil od země a vznesl se do vzduchu. Každý Perseův krok byl jako máchnutí (108)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232704