Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář
„Pane?“ muž menšího vzrůstu s úzkým obličejem dosud se skrývající za trůnem přistoupil ke Karlonisovi a něco mu šeptal do ucha. Byl oblečený v šedém nenápadném oděvu a ze všeho nejvíc připomínal myš. Wicker byl sice už starý, ale sluch měl lepší než mnozí mladíci a díky tomu výměnu názorů slyšel. „Sire, jestli dovolíte, položím tomu hlupákovi otázky takovým způsobem, aby je dokázal pochopit. Myslím, že pro muže vašich kvalit je nemožné snížit se na úroveň těchhle debilních budižkničemů.“ „Dejte se do toho, Afronzi,“ mávl vikomt Karlonis blahosklonně rukou. Wicker se soustředil. Karlonis byl naprosto neschopný člověk, kterému císař propůjčil titul hlavně proto, aby ho později saxmundsenovská mocenská klika protlačila na post hlavního vyšetřovatele Konventu a ještě víc tak oslabila vliv celé inkviziční organizace. Karlonis se však na své pozici udržel překvapivě dlouho i bez dalších císařských zásahů, a občas dokonce překvapivě vykazoval i nějaké výsledky. Možná za ně byl odpovědný právě ten šedivý našeptávač. Velmistr ho nemínil podcenit. Afronzi vystoupil zpoza trůnu a postavil se ze strany k Wickerovi. „Pomáhání čarodějům je hrdelní zločin,“ začal klidně. „Rozumíš tomu? Pokud nerozumíš, řekni.“ „Já ale žádné čaroděje neznám,“ hrál klanový velmistr dál svou roli. „To rozhodne soud, případně tady Jeho Excelence hlavní vyšetřovatel sir Karlonis,“ uklonil se Afronzi chlebodárci. „Víš, jaký je trest za napomáhání čarodějům?“ vrátil se k původní otázce. „Ano, pane,“ přikývl Wicker. „Objevují se ve vesnici často cizí lidé?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232702
Ninjové, čarodějové a fanatici
„Cizí lidé jsou čarodějové?“ odpověděl Wicker znovu otázkou. „To jsem nevěděl.“ Karlonis právě dopil džbán cideru a jeden z vesničanů pohotově s přihlouplým úsměvem podal jeho sluhovi další. Wickera už záda nesnesitelně pálila a měl pocit, že se vyčerpáním chvěje, na čele cítil pot. Okamžik uvažoval, zda je to strachem, ale pak myšlenku zavrhl. Ne, bylo to jen tím, že už je starý a unavený. „Tak odpověz,“ pobídl ho Afronzi. „Jistě, Vaše vysokoblahorodí,“ zakoktal se Wicker. „Jen nevím, co to je často. Sem tam nějací přijedou, to ano.“ Afronzi zhluboka vydechl a položil další otázku. Ovládat se Karlonisův pobočník uměl, to mu musel Wicker nechat. Velmistr dál navzdory osobnímu nepohodlí pokračoval ve své roli a nechal Afronziho, aby se maskou omezenosti obtížně propracovával k informacím, které hodlal hlavnímu vyšetřovateli podstrčit. Dobře si uvědomoval, že dlouhodobý obchod s artefakty je rizikový a může Konvent přivést na stopu. Teď přišel čas spolehnout se na pečlivě vybudované krytí chránící celý klan. Trvalo to ještě nesnesitelně dlouho, ale nakonec byl Afronzi spokojený a svému lehce přiopilému pánovi hovícímu si na trůnu přímo na místě poskytl stručný výtah z výslechu. „Je to jasné, pane. Tahle vesnice plná idiotů leží přímo na stezce, kudy se do Vnitřní říše pašují magické předměty. Oni o tom však nemají ani ponětí. Jsou na to příliš hloupí. A také chudí, kdyby se na obchodu podíleli, byli by na tom lépe. I místní starosta je naprostý chudák.“ „Ale cider dělají dobrý,“ smál se spokojeně Karlonis. Afronzi jen přikývl a pokračoval dál. „Předpokládám, že kurýři tudy buď přímo procházejí, nebo osada slouží jako bezpečné místo pro mrtvé schránky. Peníze za
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232702
Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář
zboží, dodavatel nezná zákazníka, klasický scénář. Možná bychom pár lidí měli poslat na mučidla. Třeba by si na něco vzpomněli.“ Wickerovi zatrnulo. Původní obyvatelé nevěděli nic, a i kdyby si něčeho všimli, pochyboval, že by si vzhledem ke své uměle vyvolané idiocii dokázali uvědomit, co to vlastně znamená. Ale pokud by se do spárů některého z inkvizitorů Konventu dostal někdo z klanu… „Ale ne, řekl jsem, že už nechci!“ zahihňal se Karlonis, když před něj vesničan bez vyzvání položil další džbán. „Ale vlastně proč ne, když je to tak dobré,“ opravil svůj názor. Afronzi strnule stál v uctivém postoji a čekal, jak pán naloží s jeho návrhem. „Ukažte mu nějaké obrázky a uvidíme, co dál,“ vrátil se u dalšího doušku vikomt překvapivě k důvodu jejich návštěvy. Afronzi zpoza šedivého hábitu bleskovým pohybem vytasil obrázek, od kterého si sliboval nejvíc. Nakreslil ho mladý chlapec, který by se za jiných okolností mohl stát umělcem, takhle jen pásl svou starší sestru a kreslil její zákazníky. Přesněji ty, kteří ho zaujali. Samuel Wicker pohlédl na dokonale vyvedenou podobiznu a v posledním okamžiku, než se na jeho tváři objevil užaslý úlek, ho nahradil radostným překvapením. Během sekundy bleskových kalkulací si uvědomil, že nemůže lhát, protože i když s mužem na obraze jednal přes prostředníka, popřít fakt, že ve vesnici bydlel, by bylo potenciálně nebezpečné. Nenapadlo ho, že obyčejný zabiják, kterého hledal, se zapletl s Konventem. „Viděl jsem ho, byl u nás před týdnem!“ Podíval se na Afronziho jako někdo, kdo má radost, že konečně může vyhovět. Byl rád, že tahle zkouška přišla až nyní, před deseti lety by ji pravděpodobně nezvládl a přišel by tak o všechno. O hlavu i celoživotní dílo.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232702