a další hodinu červené a vymýšlet si celý život, jak se jí to hodí a podle toho, s kým mluví. Aby se v tom člověk trochu vyznal, musel by mít kuráž poslouchat Clémenci celé měsíce. Zatracenou kuráž. Někteří by řekli, že by to chtělo psychiatra. Ale i na to by bylo moc pozdě. Pro Clémenci bylo asi na všechno moc pozdě, to bylo zřejmé, ale Adamsberg ji stejně nijak nelitoval. Clémence je možná milá, možná, jenže tak málo dojemná, že si říkal, kde se vzala v Mathildě chuť ubytovat si ji v koljušce a nechat ji pro sebe pracovat. Jestli tu je někdo hodný, v základním smyslu slova, je to Mathilde. Suverénní a kousavá, ale okázalá, štědře velkodušná. Taková byla ve své prudkosti Mathilde a v něžné variantě Camille. „Má Mathilde nějaké děti?“ „Jednu dceru, pane. Krasavici. Chcete vidět fotku?“ Najednou byla Clémence společenská a uctivá. Možná nastala chvíle vzít si to, proč sem přišel, než změní chování. „Hlavně žádné fotky,“ řekl Adamsberg. „A co ten její přítel filozof, toho znáte?“ „Vy máte ale spoustu otázek, pane. Snad to aspoň Mathildě neuškodí?“ „Ani v nejmenším, naopak, jestli to zůstane mezi námi.“ To byla typická policajtská poťouchlost, jaké Adamsberg neměl moc rád, ale jak se takovýmhle frázím vyhnout? A tak je odříkával zpaměti jako násobilku, aby to měl rychle za sebou. „Viděla jsem ho už dvakrát,“ řekla Clémence trochu pyšně a potáhla z cigarety. „To on napsal tohle…“ Vyplivla pár vláken tabáku, chvíli hledala v knihovně a pak podala Adamsbergovi tlustý svazek: Subjektivní zóny vědomí od Réala Louvenela. Réal, kanadské jméno. Adamsberg si nechal chvíli převalovat v paměti útržky vzpomínek, které v něm jméno vyvolávalo. Žádná se mu nevybavovala jasně. „Začínal jako lékař,“ upřesnila Clémence mezi zuby. „Je to zřejmě bedna, abyste věděl. Nevím, jestli byste na něj stačil. Nechci
99
02devargas_modr_kruh192.indd 99
25.4.2017 1:11:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232700
vás urazit, ale aby tomu člověk rozuměl, musí se do toho zabrat. Mathilde vypadá, že to chápe. Pak taky vím, že žije sám s dvanácti labradory. To to u něj musí smrdět. Jéžiši!“ Clémence skončila s uctivými způsoby. Dlouho to nevydrželo. Teď dělala znovu blbečka pluku. A najednou řekla: „A co vy? Je ten muž s kruhy zajímavý? Máte vy něco ze života? Anebo ho utloukáte jako všichni?“ Ta stará ho ještě dožene k rozmrzelosti, což nebylo běžné. Ne že by ho její otázky přiváděly do rozpaků. V podstatě to byly banální otázky. Ale vůbec ho nebavilo to její oblečení, rty, které se neotvíraly, ruce v rukavičkách, aby se neušpinily diapozitivy, její nepřetržité řeči. Ať si dobrák Mathilde poradí, jak umí, aby dostala Clémenci z trablů. On neměl chuť se do toho dál míchat. Dostal svou informaci, takhle to stačilo. Zamumlal pár roztomilostí, aby neurazil, a vycouval.
Adamsberg beze spěchu vyhledal adresu a telefonní číslo Réala Louvenela. Vřískavý hlas předrážděného muže mu odpověděl, že je ochoten ho odpoledne přijmout. U Réala Louvenela to opravdu smrdělo psinou. Neustále pobíhal na všechny strany, nevydržel chvíli sedět na židli, až si Adamsberg říkal, jak to asi dělá, když píše. Později se dozvěděl, že své knihy diktuje. Zatímco Louvenel ochotně odpovídal na Adamsbergovy otázky, dělal deset dalších věcí zároveň, vysypával popelník, cpal papíry do koše, smrkal, pískal na psa, brnkal na piáno, utahoval si opasek o jednu dírku, sedal si, vstával, zavíral okno, hladil křeslo. Jako pytel blech. Moucha by mu nestačila, tím míň Adamsberg. Přizpůsoboval se vyčerpávajícímu víření, jak jen to šlo, pokoušel se registrovat informace tryskající z krajně složitých Louvenelových vět a snažil se nenechat se rozptýlit pohledem na muže odrážejícího se od všech stěn místnosti ani stovkami
100
02devargas_modr_kruh192.indd 100
25.4.2017 1:11:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232700
fotek přišpendlených na zdech, na nichž byly vrhy labradorů či obnažení chlapci. Poslouchal, jak Louvenel říká, že Mathilde by byla větší a hlubší, kdyby ji její popudy vždycky neodvedly od původních záměrů, že se seznámili v univerzitních lavicích. Pak řekl, že U Hudrujícího krocana byla úplně opilá, že popudila všechny hosty, protože vyprávěla, že ten muž s kruhy a ona jsou ohromní kamarádi, jako zadek a kalhoty, že nikdo jiný než ona nechápe tu „metaforickou renesanci chodníků jako nového pole vědy“. Také říkala, že víno je dobré a že chce ještě, že věnovala muži s kruhy svou novou knihu, že jeho totožnost pro ni není tajemstvím, ale jeho bolestná existence zůstane jejím tajemstvím, jejím „mathildismem“. Jako když se řekne „esoterismus“. „Mathildismus“ je něco, s čím se nikomu nesvěřuje a co ostatně ani nemá žádný objektivní význam. „Protože se mi nepodařilo ty výlevy přerušit, odešel jsem a víc o tom nevím,“ uzavřel Louvenel. „Mně vadí, když se Mathilde namaže. Rozloží ji to, je pak ordinérní a hlučná a snaží se, jen aby ji za každou cenu měli rádi. Mathildu člověk nikdy nesmí nechat pít, nikdy. Rozumíte?“ „Vypadalo to, že všechny ty řeči někoho v lokále zajímají?“ „Vzpomínám si, že se lidi smáli.“ „Proč myslíte, že Mathilde sleduje lidi na ulici?“ „Stručně by se dalo říct, že si dělá vlastní sbírku kuriozit,“ řekl Louvenel a upravil si puky kalhot a povytáhl ponožky. „Dalo by se říct, že s kořistí náhodně ulovenou na ulicích zachází jako s rybami, uštve je a pak si je zařadí do kartotéky. Jenže kdepak, je to úplně naopak. Mathildino drama je v tom, že by byla schopná odejít žít sama na mořské dno. Dobrá, je to její povolání, je neúnavná hledačka, významná vědkyně; ale nic z toho pro ni nemá smysl. Jejím pokušením je to ohromné území, které si vytvořila pod vodou. Mathilde je jediná potápěčka, kterou znám, která se nechce nechat doprovázet, což je velmi nebezpečné. Říká: ‚Já se
101
02devargas_modr_kruh192.indd 101
25.4.2017 1:11:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232700