Čtení na léto
Na vesnici Jakuba Katalpa
Budeme se stěhovat na venkov, říkám doktorce Soukupové. Výborně, odpovídá. Venkov je léčivý. Doktorka Soukupová je psychiatrička. Chodím k ní už pět let, s těžkými depresemi. Musíte postupovat opatrně, pokračuje. Procházet se po zahradě a objímat stromy. Opatrně se seznámit s mís tem, kde budete bydlet. Potom mi napíše recept. Prozac. Jako obvykle. A něco málo benzodiazepinů, to kdyby přišla úzkost.
Poprvé si všimneme toho, že dům praská. Zděšení. Voláme statika. Několik statiků. Žádný z nich nechce přijet. Bydlíme prý moc daleko. Dům praská dál. Měsíc za měsícem. Vlasové praskliny, mělké praskliny, praskliny hluboké až na dřeň, praskliny připomínající řeku. Udělali jsme chybu? Spadne nám dům na hlavu? Změní se v hromádku cihel a malty? Nemáme tušení.
Dům, do kterého se stěhujeme, je malý. Dvě místnosti a kuchyně. Půda. Staré lopaty na sázení chleba a peřiny zavěšené přes trámy. Sklep, ve kterém je expanzní nádoba fungující na prin cipu tlaku vody a vzduchu, bojler a zázračná krabička, dávající pumpě, umístěné ve vrtu na zahradě, pokyn k čer pání vody. Později nám způsobí několik bezesných nocí.
• • •
Prvních pár let o něm mluvíme jako o domu. Potom k němu získáme důvěrnější vztah. Láska i nenávist současně. Změníme slovník. Začneme o něm mluvit jako o baráku. Cihlová klec, která nás v sobě uzavírá. Nedůvěra a nemožnost barák vytopit. Ranní drkotání zubů a na teploměru šestnáct stupňů. Radost z toho, že je celý náš. Teplé dřevěné trámy v podkroví. Ručně kované hřebíky, které v nich vězí. Barák nás pohltil a pomalu nás žvýká.
Dům má kamennou podezdívku, aby v něm nevzlínala voda. Ve sklepě je studánka, do které se stahuje voda ze zá kladů. Původní majitel nám poradil, abychom ji ucpali. Uděláme to, mělkou louži vycpeme igelitem. Pár dnů nato pochopíme, jaká to byla chyba. Sklep je plný vody, která nemá kam odcházet. Pokorně studánku znovu otevřeme a voda jako zázrakem zmizí.
• • •
Beru dva prozacy denně. Představuji si, jak můj mozek vyrábí serotonin. A dopamin. Všechny látky potřebné k tomu, abych mohla normálně fungovat. Když přijde úzkost, vezmu si malou dávku benzodiazepinů. Doktorka Soukupová je jejich velká zastánkyně. Není mi ještě ani třicet, a ona už do mě kromě prozacu pumpuje lexaurin i xanax. Po xanaxu jsem tak zpomalená, že nemůžu chodit. Jsme s mužem na výletě, kousek za vesnicí, a já mám pocit, že domů nedojdu. Jako kdybych se přilepila k zemi, k půdě. Chce se mi brečet. Ale když berete prozac, slzy jsou od vás daleko. Choďte na procházky, radí mi doktorka Soukupová, když jsem na jedné z pravidelných prohlídek. A čtěte Betty MacDonaldovou. To vám zlepší náladu. Zařídím se podle její rady. Měla bych vyměnit psy chiatra, ale z nějakého důvodu to neudělám. Čtu Vejce a já a čekám, kdy se mi zlepší nálada.
Nechtěli jsme sem jít. Od začátku jsme věděli, že dům je příliš malý. Do kuchyně se sotva vejde stůl. A místnosti jsou průchozí. Celý rok jsme okupovali servery s realitními inzeráty. Nakonec jsme na sebe s domem zbyli. Majitel se ho chtěl zbavit a my jsme toužili dostat se dál od města. Představovali jsme si idylu. Zahradu. Květiny. Vlastní brambory. Ticho. V noci čisté nebe a hvězdy. Vůni ohně. Plácli jsme si. Majitel (teď už bývalý) se rozplakal. Zpočátku jsem si myslela, že pláče dojetím. Nechce se vzdá vat milovaného místa. Později jsem pochopila. Oplakával peníze — nebyli jsme totiž ochotni zaplatit požadovanou sumu a nabídli jsme mu o čtvrt milionu méně. V roce 2007, v listopadu, přebíráme klíče. Čeká nás úklid, pak stěhování nábytku.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232663
Čtení na léto
připravený s kladivem a buší do záhadné krabičky s čidlem. Vyměníme ji teprve na konci března, když se instalatérovi podaří odkudsi objednat novou.
• • •
Vesnice, v níž dům stojí, se jmenuje Všekary. Špatně se to vyslovuje. Jako kdyby si člověk chtěl odkašlat a polknout najednou. Vesnice má kolem stovky obyvatel, několik výstavních statků kolem návsi, dva rybníky, bývalou školu, v níž se odehrává společenský život, a kapli zasvěcenou Janu Nepomuckému. Asi kilometr za vesnicí je opuštěný kostel svaté Barbory a několik zasypaných šachet. Kdysi se tu těžilo olovo. Je tu spolek dobrovolných hasičů, myslivecké a ry bářské sdružení a čas od času spontánně vznikne a zase zanikne nohejbalové družstvo.
• • •
Říkáme tomu zídkoviny. Podle jména předchozího majitele. Zídkoviny jsou: nedodělávky, věci udělané jen naoko, věci pokažené, věci vyrobené z nejlacinějších materiálů. Zídkovina je podlaha. V celém domě je položená silná mrazuvzdorná dlažba, která je studená jako led a má ohavnou béžovou barvu. Zídkovina jsou elektrické rozvody, kdy se staré hliní kové dráty napojují na nové, měděné. Zídkovina je elektrická zásuvka, která mě málem zabije — není totiž uzemněná a elektrická rána projde celým mým tělem. Zídkovina jsou plastová okna (celkem tři), která pan Zídka nechal do domu umístit, ale nedohlédl na to, aby stavební firma udělala překlady, a tak se okna zkřivila, zeď nad nimi praskla a okna teď nejdou zavírat ani otvírat. Zídkovina jsou vypínače, které nevedou k žádnému lustru, a přesto jsou na zdech. Zídkovina jsou polystyrenové panely nalepené na stropě. Jejich odtrhávání věnujeme týden, a odhalíme tak rozpukaný strop, z nějž se drolí nejen omítka, ale také písek, piliny a sláma. Máme pana Zídky a jeho vynálezů po krk. Otvíráme láhev vína, dáváme na arkticky ledovou podlahu polštáře a pijeme. Spát jdeme nad ránem.
Na návsi stojí vysoký topol. Pod ním je lavička a na té sedává živoucí všekarská paměť — dva devadesátiletí bratranci. Každý den, v létě, v zimě. Na nohou mají tlusté vlněné punčochy a oblečeni jsou do vatovaných kabátů. Vzpomínají na to, jaké to tu kdysi bylo. Jmenují se příznačně — Vytiskovi — a ten mladší z nich si už přes sedmdesát let vede deník. Když zjistí, že píšu knihy, nabídne mi ho k přečtení, ale já jsem příliš ostýchavá, než abych si ho od něj vzala. Nejsem schopná od sebe oba Vytiskovy rozeznat. Jako by byli z dvojčat. Jeden z nich má přízvisko Mařík. Proč, to se nikdy nedozvím. Mají stejné oči, prošedivělé vlasy i výraz tváře. Občas s nimi na lavičce pod topolem sedává místní kronikářka. Čerpá informace. Jmenuje se také Vytisková. Zdá se mi, že všichni ve vsi jsou nějakým způsobem příbuzní. Jsou tu tři nebo čtyři rozvětvené rody, které se spojily před mnoha generacemi prostřednictvím sňatků. Přetrvává tu rodová pýcha, ale také antagonismus. Všichni přesně ví, komu patří které pole, kde leží hraniční kameny a kudy vedou meze. Každý metr pozemků je pečlivě chráněn a jeho vlastnictví se bere na přetřes při zasedá ních zastupitelstva. Tam, kde se objeví neshoda, přijdou ke slovu katastrální mapy. Můj muž se brzy stane populárním, protože pracuje na Zeměměřickém úřadě a v katastru se vyzná. Navštěvují nás obyvatelé vesnice a manžel zjišťuje, komu patří probořené kozí chlívky, pumpy a úlomky políček, rozhá zené v okolí vsi. Za manželovu ochotu dostáváme platbu v naturáliích, poctivá domácí vejce mají bílek světlý jako sníh a žloutek připomínající pomeranč.
• • •
Někdo na nás volá přes plot. Jdu ven. Na cestě postává žena, je jí určitě přes padesát, na sobě má zimní bundu a na nohou gumovky. Vy tady prodáváte kytky? zajímá ji. Zamířím k ní. Jak jste na to přišla? ptám se. Ukazuje na poštovní schránku. Máte tu napsáno Katalpa. To je přece strom. Tak jsem myslela, že jste něco jako zahradní školka. Žena se jmenuje Nataša Čechová. Je to první člověk, s nímž ve vesnici navazujeme kontakt. Zve nás k sobě. Bydlí na návsi, ve staré kovárně. Nalévá nám ořechový likér a vypráví o dluzích, které nadělal její manžel. Bude to tu muset prodat a odstěhovat se do bytu. Rozhodně si s sebou vezme svou novou infračervenou saunu. O dva měsíce později se opravdu stěhuje. Stojíme na za hradě a díváme se, jak nás míjí avie s dřevěným domečkem na korbě. Sauna. Kočky paní Čechová nechá ve Všekarech. Zbyly tu po ní celkem čtyři. Velké a vyžrané, malí tygři. Postupně hubnou, srst jim plstnatí, mění se v divokou zvěř. V létě před naším domem zastaví malý renault. Z okna vyhlédne Nataša Čechová. Má nový účes, je nalíčená. Nadšeně vykládá o bytě, ve kterém bydlí. Popisuje, jak sháněla práci a jak zakotvila v Německu. Pracuje jako
• • •
Sprchuji se. Je únor, koupelna je vymrzlá. Voda chutná po železe. Mám namydlenou hlavu, když voda přestává téct. Volám na muže. Sbíhá do sklepa a zdlouhavě zkoumá expanzní nádobu a bojler. Netušíme, co se mohlo stát. Zoufale telefonujeme bývalému majiteli. Poradí nám, abychom si vzali kladivo a několikrát praštili do krabičky s čidlem, které reguluje výkon čerpadla ve vrtu na za hradě. Uděláme to. Od té doby musíme chodit do kou pelny ve dvou — jeden se věnuje očistě a ten druhý je
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232663
Čtení na léto
uklízečka a dobře vydělává. Zeptám se jí, jestli se jí nestýská po kočkách. Mávne rukou. Ty se o sebe postaraly, řekne. Pak zbystří. Prohlíží si naše rododendrony. Vyskočí z auta, proběhne brankou. Musíte je otrhat, poučí nás. Bere do ruky s dlouhými nehty uschlý zbytek starého květu. Ukazuje nám, jak ho zlomit v malém kloubu. Hází ho do trávy. Na každém rododendronu je několik stovek květů. Čeká nás zdlouhavá práce. Paní Čechová se vrací do auta. Někdy se stavím! mává na nás a odjíždí pryč. Od té doby už jsme se s ní nesetkali.
Manžel odjíždí každý víkend na závody. Rozčiluje mě to. Je potřeba posekat trávu, vyplít záhony (na které jsme ještě nerezignovali), připravit dřevo, nahodit kus baráku, z nějž se oloupala omítka. Ptám se, jak to dělají ostatní. Copak jejich ženám nevadí, že muži tráví veškerý volný čas na hřišti? Manžel krčí rameny. Je pravda, že ostatní nemají tak velké zahrady. Alespoň většina z nich. Mají moderní domy a před nimi úhledné skalky. Trávník, který se o sebe stará sám. Dávám muži nůž na krk. Musí své hasičské aktivity omezit. Rozhodne se některé soutěže vynechat. Dívám se mu do očí a řekla bych, že ho to mrzí.
• • •
Další spolek, do kterého muže zvou, je myslivecký. Správný chlap má střílet, říká zdejší hajný. Manžel je vegetarián. Odmítá se k myslivcům přidat. Marně ho mezi sebe lákají i rybáři. Zůstane pouze u hasičů, kteří si, s nadšením a neutuchajícím optimismem, pořizují dokonce nové uniformy. Ty se skládají z elastických kalhot a řvavě červených triček. Elasťáky jsou dobrý, když je máš na sobě, odpor vzdu chu je minimální, vysvětluje starosta, který je zapálený hasič. Jezdí na každou soutěž a dává do toho všechno. Má drobnou postavu a je inženýr, o odporu vzduchu ví nejspíš první poslední. Je přesvědčivý. O něco později tak zapůsobí na mého muže, že ten se rozhodne kandidovat do místního zastupitelstva. Zvolí ho. Je to dobře placené místo, dvě stovky za měsíc. Potřebujeme každou korunu, barák je nenasytný.
První společenská akce, které se účastníme, je hasičská slavnost. Je to velká sláva, sbor dobrovolných hasičů ve Všekarech existuje už sto let. Přijedou hasiči z okolních vesnic, hraje hudba a prodávají se párky, uzené a kofola. Několik zasloužilých dobrovolných hasičů obdrží zvláštní vyznamenání. Jsou mezi nimi také oba Vytiskové. Mají na sobě slavnostní oblek a tváří se potěšeně. Po skončení slavnosti se převléknou a posadí na lavičku pod topolem. My procházíme mezi lidmi (skoro nikoho tu neznáme) a snažíme se vypadat společensky. Spřátelíme se s ženou, která má na sobě navzdory teplu vlněný rolák. Představu jeme se jí, a protože se nemáme o čem bavit, zapředeme ho vor o kočkách. Žena slíbí, že nám věnuje kotě. Pak se před staví. Jmenuje se Drncová a se svým mužem bydlí ve staré roubence kousek od kapličky. Jdeme se tam s mužem pro jít a zjišťujeme, že budova za tři sta let, co tu stojí, neprošla žádnou rekonstrukcí. Je na spadnutí. Před ní se v prachu válí několik koček, statný peršan se zacuchanou srstí se k nám přijde pomazlit. O několik dní později ho srazí mo torka, ale o tom ještě nemáme ani tušení, hladíme ho a on si lehá na záda, nastavuje břicho a hlasitě přede. Hasičská slavnost končí hluboko po půlnoci. Auta se rozjíždějí s radostným troubením, pár nespavců ještě pokračuje v zábavě v budově školy. Hřiště, kde se celá událost konala, zůstane pošlapané a plné prázdných kelímků od limonád a podtácků se skvrnami od hořčice. Hřiště sousedí s velkou pastvinou pro ovce, takže do daleka se nese jejich bečení.
• • •
Máme velkou zahradu. Mnohem větší než dům. Tisíc pět set čtverečních metrů. Jsou v ní ovocné stromy a záhony, které tu zbyly po manželce předchozího majitele. První rok se pokoušíme zahradu udržovat. Sekáme trávu. Nejprve elektrickou sekačkou (kabel při tom svíráme v ruce jako svátost), později přejdeme na sekačku benzínovou. Při prvním sekání přejedu kámen velký jako dětská hlava. Ozve se cinknutí, vyletí pár jisker a kámen se rozlomí na dvě poloviny. Břity sekačky se vychýlí z rovnováhy, oprava nás bude stát přes dva tisíce. Na záhonech kvetou růže, afrikány, bílozelené květiny, kterým má babička říkala korejky, chrpy, plaménky a floxy. Na západě je zahrada ohraničená špalírem smrků. Jsou • • • vysoké několik metrů a oddělují nás od staré opuštěné zahrady, která kdysi také patřila k našemu domu. Teď ji Manžel se na rozdíl ode mě nechá zaháčkovat. Nejprve mu vlastní pan Novotný ze Stoda, nedaleké vsi. Nechává ji nabídnou členství u dobrovolných hasičů. Nechce urazit. pustnout, takže tráva v ní je vysoká do pasu, prorostlá Přijme to. Pozice, na kterou nastoupí, má název béčko. kopřivami a svízelem. Jsou v ní jabloně, hrušně a jeden Musí utíkat, přitom rolovat hadici a na závěr ji někam zapojit. Manžel nemá tepláky (v nichž se běhá) ani tenisky. sto let starý ořešák, který plodí kilogramy malých tvrdých Potrpí si na elegantní oblečení. Má několik sak a klobouků. plodů. Z jižní strany sousedíme s panem Karpíškem. Pan Kožené boty s neroztřepenými tkaničkami. Přesto mu Karpíšek má malou chaloupku a ještě menší zahrádku. nezbývá než podlehnout a pořídit si několikery tepláky Jedna švestka, nízká jabloň. Záhony se zeleninou a s by a sportovní obutí. Od svých nových přátel, hasičů, obdrží linkami. Na každou práci v zahradě má pan Karpíšek kožený pásek, přilbu a tričko s nápisem SDH Všekary. zvláštní oblek, stromy postřikuje ve futuristickém plášti, Místní jsou na své hasiče pyšní. Ve sboru jsou téměř všichni muži z vesnice. Pravidelně se scházejí, aby trénovali, šátku a čepici s klapkami na uši. Nad tím, že jsme jeho sousedé, si pan Karpíšek zoufá. Naše tráva prorůstá do jeho a účastní se soutěží.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232663