Štěstí z pekla
jako skuteční hrdlořezi. Ale o parapet okna se opíral zasmušilý vyhublý chlapík, v levačce držel pivo a očima zdánlivě nepřítomně těkal po okolí. To byl můj člověk. Zaplatil jsem další dvě piva a s oběma džbány v jedné ruce jsem se odpoutal od nálevního pultu a propletl se mezi stoly až k němu. „Dáte si pivo?“ „Pivo nikdy neodmítnu.“ Napil se a čekal, s čím vyrukuji dál. „Poohlížím se po jednom chlápkovi. Jmenuje se Umberto, o hlavu menší než já, ale o fous těžší, rabiját s obrovskýma rukama.“ Než stačil chlapík odpovědět, ozval se od vedlejšího pultu muž černější než bota ze staré vepřovice. „Umberto je můj kámoš a nemá rád, když za ním někdo slídí!“ Můj potenciální informátor zmizel jako sníh na jaře. Černoch se postavil. Měřím metr pětadevadesát a holky, co vás za zlatku obejmou a za dvě vezmou k sobě na celou noc, mi počítají dvojnásobnou taxu, protože moje kosti jsou prý tak hranaté a těžké, že je celé otlačím a další noc nejsou schopné pracovat. Tenhle chlap se na mě díval svrchu a holky by mu měly počítat trojnásobek. Pod ebenovou kůží se vlnily dlouhé a pružné svaly, nebyl na něm gram zbytečného tuku a mohl jsem mu spočítat svalové snopce na tricepsech. Černoch z ostrovů, profík, kterého si najímají bohatí obchodníci jako osobního bodygárda. Slyšel jsem o nich, že jsou opravdu dobří a nejlépe prý to umějí s noži. „Umberto mi vzkázal, že ho tady někde potkám.“ „Lžeš, s tebou by se nikdy nebavil. Ale já se postarám, abys ho už neotravoval,“ odpověděl mi posměšně a odsunul židli, na které seděl. Lhali jsme oba dva, ale on se, na rozdíl ode mě, dobře bavil. Znal jsem tyhle týpky. Jsou dobří, věří si, a když se napijí, rádi
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232646
Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce
sem tam někoho zhasnou. S Umbertem se nikdy nepotkal, protože jeden z nich by už byl mrtvý. Umberto nesnášel lidi, kteří vypadali silnější než on, a zabíjel je. Mě pokládal za vysokou hubenou třasořitku. Ku prospěchu nás obou jsem ho při tom nechával. Černocha by za třasořitku pokládat nemohl, a kdybych měl vypsat kurs na zápas mezi nimi, řekl bych jedna k jedné. Černoch se zašklebil a líně protáhl. Byl elegantní, opěvná báseň na tělo a pohyb in natura. „Vždycky rád pomohu kamarádovi.“ Vystartoval po mně jako černá puma. Skrčil jsem se, levačkou ho uchopil za pravé zápěstí a ještě mu pomohl v jeho pohybu. Nedokázal jsem se však úplně vyhnout noži, který se mu jako zázrakem objevil v ruce. Kdybych neměl pod rukávem košile železem pobité chrániče předloktí, přeřezal by mi šlachy jako provázky. Ránu na krk jsem odrazil loktem, pravicí jsem ho uchopil v rozkroku a zdvihl nad hlavu. Využil jsem jeho setrvačnosti a širokým obloukem s ním praštil o podlahu. Nestačil se otočit, dopadl na záda a částečně na zátylek, z pootevřených úst mu vytékal tenký pramínek krve. Můj učitel zápasu vždycky říkal, že to zem zabíjí. A měl pravdu. Otevřely se dveře, všeobecný hluk utichl. V tichu znělo vrzání kožených holínek a cinkání kovových, předpisově vycíděných přezek jako hlasitá hudba. Letmo jsem pohlédl ke stropu. Písek v hodinách se právě dosypal a vojáci byli bohužel příslovečně přesní. Oknem jsem viděl deset mužů hlídajících východy z hospody, dovnitř jich vstoupilo šest. Nebyli to žádní holobrádci, ale zkušení chlapi, kteří pravděpodobně nastolili právo a pořádek v nejedné putyce. Všichni menší, ale podsadití a ramenatí, u pasu krátké meče, jeden jako druhý na pravé ruce boxera, v levé těžký biják. Jejich velitel, štíhlý a pružný chlapík, se postavil přede mě a zhodnotil mě krátkým pohledem, mrtvému se věnoval o poznání déle. „Přišel jste z pobřeží?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232646
Štěstí z pekla
Nevěděl jsem, jak to poznal. Mluvil jako vzdělanec, zřetelně artikuloval. „Ano.“ „Víte, že v Downdownu platí zvláštní zákony o ochraně občanů a každé zabití se posuzuje jako hrdelní zločin?“ „Ano.“ Na okamžik se zatvářil překvapeně. „Potom víte, že vás musím zatknout. O vaší vině či nevině rozhodne soud.“ Situace se vyvíjela špatně. Možná bych se z císařských kobek nakonec dostal, ale Umberto by mi nenávratně zmizel. „Byl to nevyprovokovaný útok, pouze jsem se bránil.“ Důstojník se tvářil dokonale lhostejně. „Máte nějakého svědka?“ Rozhlédl jsem se po sále. „Dosvědčí mi někdo, že jsem se pouze bránil?“ Ticho. Nelíbil jsem se jim. Natočil jsem se k důstojníkovi levým bokem a pravačkou poklepal na měšec u pasu. „Dosvědčí mi někdo, že jsem se pouze bránil?“ „Já.“ Můj potenciální informátor se vynořil ze zapomnění. Skutečně se vyznal. „Vaše jméno, adresu, a podepíšete prohlášení,“ přeladil důstojník na jinou notu. Skutečně ideální vykonavatel zákona. Vypsání dokumentů trvalo deset minut, ještě jsme k podpisům otiskli své palce a důstojník vše stvrdil císařskou pečetí. Hospoda po celou dobu ani nedutala. „Deset zlatých za provedení úředního výkonu přímo na místě.“ Císař i jeho poskoci mě pomalu ale jistě začínali rozčilovat, avšak naštěstí jsem tentokrát neplatil ze svého. Podal jsem mu
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232646