že děti tráví čas se Sylvií, k níž cítí hluboké nepřátelství. Když si Myriam stěžuje na tchyni, má Louise tendenci se rozhořčovat. S přehnaným zápalem se staví na její stranu a viní Sylvii z bláznovství, z hysterie, z toho, že má špatný vliv na děti. Ponouká svou zaměstnavatelku, aby si to nenechala líbit, nebo aby dokonce babičce zabránila se s nebohými dětmi stýkat. V takových chvílích cítí Myriam zároveň podporu i lehké rozpaky.
V autě, ještě než nastartuje, si Paul z levé ruky sundá hodinky. „Mohla bys mi je prosím schovat k sobě do kabelky?“ zeptá se Myriam. Koupil si tyhle hodinky před dvěma měsíci, poté co podepsal smlouvu se svým slavným zpěvákem. Jsou to rolexky z druhé ruky, které mu sehnal jeden kamarád za velmi rozumnou cenu. Paul dlouho váhal, zda si je dopřát. Toužil po nich, připadaly mu dokonalé, ale trochu se za takový fetišismus, takovou marnivost styděl. Když si je vzal poprvé na sebe, připadaly mu hodinky nádherné a současně hrozně velké. Jako nějaká těžká, nápadná cetka. Neustále si stahoval rukáv saka, aby je schoval. Rychle si však na to závaží na levé ruce zvykl. Vlastně byl tenhle jediný šperk, který kdy vlastnil, celkem nenápadný. Kromě toho měl přece právo udělat si radost. Nikomu je neukradl. „Proč si je sundáváš?“ ptá se Myriam, protože ví, jak mu na nich záleží. „Přestaly jít?“ „Kdepak, jdou dobře. Ale znáš mámu. Nechápala by to. A já nemám chuť se kvůli tomu celý večer hádat.“
116
nesmela_pisen_slimani.indd 116
18.5.2017 14:27:24
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232524
V podvečer dorazí do vymrzlého domu, kde se polovina místností ještě rekonstruuje. Strop v kuchyni vypadá, že se každou chvíli zřítí, v koupelně trčí ze zdi holé dráty. Myriam tohle místo nesnáší. Bojí se o děti. Běhá za nimi z místnosti do místnosti, s panikou v očích a nataženýma rukama, aby je chytila, kdyby padaly. Nervózně bloumá po domě. Přerušuje hry. „Milo, pojď si vzít svetr. Adam nějak špatně dýchá, nezdá se vám?“ Jednoho rána se probudí celá zmrzlá. Dýchá Adamovi na ledové ruce. Dělá jí starosti Milina bledost, a tak jí přikáže, aby nosila čepici i uvnitř. Sylvie raději mlčí. Chtěla by dětem vrátit zakázanou divokost a fantazii. Ona žádná pravidla nestanovuje. Nezahrnuje je lehkovážně dárky, jako to dělají jejich rodiče, kteří se tak snaží vykoupit svou nepřítomnost. Nedává si pozor na jazyk, za což jí Paul a Myriam neustále napomínají. Aby snachu trochu pozlobila, říká jim „moje ptáčátka vypadlá z hnízda“. S oblibou je lituje, že musí žít ve městě, snášet smog a nezdvořáky. Ráda by vnoučatům trochu rozšířila obzory, těmhle dětem, které dostaly do vínku stát se spořádanými občany, servilními i panovačnými zároveň. Stát se strašpytly.
Sylvie se drží. Ovládne se a nenačne téma výchovy dětí. Před několika měsíci se obě ženy hrozně pohádaly. Byl to ten typ hádky, jaké ani čas nesmaže. Slova, která si řekly, jim ještě dlouho poté znějí v hlavě, kdykoliv se vidí. Všichni byli opilí. Přehnali to. Myriam začala být sentimentální a myslela si, že ji Sylvie soucitně vyslechne. Stěžovala si, že své děti vůbec nevidí, že trpí tímhle zběsilým životem, v němž nemá nic zadarmo. Jenže Sylvie ji nepolitovala. Nepoložila jí ruku na rameno. Naopak na snachu ostře zaútočila. Očividně už měla všechny zbraně předem naostřené, nachystané pro vhodnou příležitost. Ačkoliv Sylvie sama pracovala po celou dobu, co byl
117
nesmela_pisen_slimani.indd 117
18.5.2017 14:27:24
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232524
Paul malý, a vždy se vytahovala svou nezávislostí, teď jí vyčetla, že svému povolání věnuje příliš času. Osočila ji, že je nezodpovědná a sobecká. Počítala na prstech služební cesty, na něž Myriam odjela, přestože byl Adam nemocný a Paul zrovna dokončoval natáčení desky. Je to její vina, opakovala Sylvie, jestli jsou děti nesnesitelné, vrtošivé a tyranské. Její vina a pak vina Louisy, té její laciné chůvičky, té náhražky za mámu, na kterou spoléhá ze zbabělosti a snahy být s každým zadobře. Myriam se rozplakala. Zaražený Paul se nezmohl ani na slovo a Sylvie zvedla ruce a opakovala: „A teď brečí. Koukejte na to. Brečí a my ji máme litovat, protože ona nezvládne slyšet pravdu.“ Vždycky, když Myriam Sylvii vidí, dolehne na ni vzpomínka na onen večer. Připadala si tehdy, jako by se na ni někdo vrhl, srazil ji na zem a proděravěl jí břicho dýkou. Myriam zůstala před svým manželem ležet s odhalenými vnitřnostmi. Neměla sílu vyvracet obvinění, o nichž věděla, že jsou částečně oprávněná, ale ona je vždycky považovala za svůj úděl, podobný údělu mnoha jiných žen. Ani na okamžik nezasvitla naděje na jiskřičku shovívavosti nebo něhy. Nezazněla jediná rada matky matce, ženy ženě.
Během snídaně má Myriam pohled přikovaný k mobilnímu telefonu. Zoufale se snaží prohlédnout si maily, ale připojení je pomalé a ji to přivádí k takové zuřivosti, že málem mrskne telefonem o zeď. V návalu hysterie vyhrožuje Paulovi, že se vrátí do Paříže. Viditelně pobouřená Sylvie zvedne obočí. Představovala by si pro svého syna jiný typ ženy, něžnější, sportovnější, s větší fantazií. Holku, která by milovala přírodu a horské túry a nestěžovala by si v tomhle krásném domě na nepohodlí. Dlouhé roky dělala Sylvie druhým přednášky, omílala dokola stále stejné historky z mládí, o svých dávných angažmá
118
nesmela_pisen_slimani.indd 118
18.5.2017 14:27:24
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232524