propagandou dostatečně reflektován. Vznesl otázku, zda by se „strana neměla víc věnovat rozsáhlé osvětě, dříve než antisemitismus pronikne vzhledem k rapidně rostoucí členské základně do samotné strany“. Slánského odpověď nebylo nutné ničit, protože žádnou neposlal. Zdaleka to nebyl agent sionismu, naopak byl jedním z těch, kteří své židovství natolik nenáviděli, že by raději jiného Žida zničili, než by mu podali kůrku chleba. Následně byli Slánský a můj muž obviněni z řady dalších odporných zločinů, ke kterým se přiznali. Ale v této fázi se partaji do jejího smyšleného obrazu hodil právě prvek sio nismu, na který se soustředili, a Oskara potřebovali jako kamínek do mozaiky. Jeho vlastní tajný proces měl následovat o rok později, když už bylo jedenáct členů Slánského „bandy“ oběšeno. Pět minut po obědě se v kanceláři, kde jsem seděla s několika dalšími, objevil náš kádrovák, soudruh Kafana. V ruce držel zvláštní vydání Pravdy. Přečetl nám titulky a ukázal na jméno mého manžela nad jeho přiznáním, které otiskli v plném znění jako dialog mezi předsedou senátu a obžalovaným. Nejspíš mě to naprosto šokovalo, protože si vůbec nevzpomínám, jaká byla moje první reakce ani jak se chovali kolegové. Vzpomínám si jenom na palčivý pocit ponížení, když mi Kafana přikázal vstát a odstoupit od stolu, načež se začal prohrabovat v zásuvkách, až mi nakonec řekl, že si můžu vzít své věci a jít. Nikdo se neodvážil se se mnou rozloučit. Večer k nám přišla dívka a dva mládenci z kanceláře. Společně jsme poslouchali v rádiu zprávy z prvního dne procesu. Manželův hlas zněl normálně, jako kdyby mluvil do telefonu, a vypovídal přesně to, co bylo v novinách. Co jsem na to mohla říct? Přátelé pro mě neměli slova útěchy a já neměla co vysvětlovat. A tak jsme pili kávu, kterou přinesli, a oni se rozhořčovali nad Kafanou a jeho hanebným chováním. Jako by v malém představoval zlomocné síly, které za tím vším stály. Druhého dne dosáhl proces ještě vyššího stupně absurdity. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232394
Z náhlého popudu jsem se rozhodla navštívit mladou ženu, která bývala Oskarovou sekretářkou, když pracoval v roce 1947 na stranickém ústředí. Už mi nešlo o žádnou pomoc. Chtěla jsem si jen popovídat s někým, kdo se nacházel „uvnitř“ a mohl mi poskytnout nějaké vysvětlení. Nebo jsem snad měla jen potřebu posedět s někým, kdo by si se mnou poklábosil a poplakal. Znala jsem ji jako Oskarovu bezmeznou obdivovatelku, pilnou studentku společenských věd a ideologickou důvěrnici v otázkách, ve kterých já jsem selhávala. V jakémsi politickém smyslu do něj byla zamilovaná. Byla překvapená, když mě uviděla, ale vybídla mne, ať se posadím. Já pitomá jsem čekala, že se s ní podělím o svoje zoufalství a vztek, a začala jsem poukazovat na nesmysly v jeho svědectví. Klidně mi odpověděla chápavým, leč ne ochvějným tónem. „Víte dobře, že jsme s Oskarem nejen pracovali, ale dělili jsme se spolu i o názory na to, co si ten druhý myslí a co dělá. A jako osobní sekretářka jsem také věděla o každém jeho kroku. I když pro vás musí být těžké se mnou souhlasit, musíte se podívat pravdě do očí. Jestliže mi neřekl o tak důležité věci, jako že osobně navštívil generálního tajemníka v Praze, pak musel mít nějaký důvod, aby to tajil. Věřte mi, i pro mě je to obrovská rána. Víte, co pro mne celou tu dobu znamenal, ale…“ Zprvu jsem zůstala jako opařená. Pak mě napadlo, že mluvím s nějakým stvořením z jiné planety, se kterým se nedá dorozumět. Přesto jsem se jí zeptala: „Chcete říct, že vás ani nenapadlo, že by vám o své cestě do Prahy neřekl prostě proto, že tam nikdy nejel? Vám se zdá, že i ti ostatní v procesu mluví důvěryhodně?“ Možná ji ta myšlenka napadla, a pokud ano, nechtěla to přiznat. Přiznání mého muže přece otiskla Pravda. A Pravda – jak plyne z názvu – tiskne jen pravdu. Jak proces pokračoval, rozhlas a tisk zavalily národ jedovatou záplavou lží a vybičovaly umělou bouři nenávisti. Denně byly otiskovány dopisy dělníků z továren a zaměstnanců různých podniků, podepsané celým osazenstvem, které vyjadřovaly hrůzu a hněv a volaly po trestu smrti. Přední publicisté 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232394
a četní význační spisovatelé se předháněli v barbarské rétorice. Člověk si to musel přečíst, aby uvěřil, že několik staletí po vynálezu knihtisku mohou být vrženy na papír tak krvavé – v doslovném slova smyslu – nesmysly. „Hlava nejodpornější bandy imperialistických agentů vypovídala u soudu jako zašlápnutý had, neschopný se vykrucovat…“ „Lid pod vedením soudruha Gottwalda bude kráčet neochvějně vpřed jako opravdová stalinská úderka, po boku s velikým Sovětským svazem a celým táborem míru, společně se soudruhem Stalinem, odhodlán završit vítězství dějinného boje za mír a socialismus…“ „Ne, těchto čtrnáct obžalovaných stvůr – to nejsou lidé...!“ „Titova klika byla odhalena. Je to odporná smečka imperia listických přisluhovačů a špionů, banda zrádných kosmopolitů sloužících za dolar stejně ochotně britské tajné službě, gestapu i CIA.“ „Rozbití kriminální skupiny potvrdilo slova soudruha Gottwalda: ‚Věřte straně, soudruzi!‘ Strana nás nezklamala, neboť ukázala, že si zaslouží onu velkou důvěru, již do ní náš lid vložil!“ A jako kdyby té vyšinuté rétoriky nebylo dost, přiznávali se obžalovaní ke svým zločinům stylem, který překonával prokurátora, soudce i naše literáty. Ze čtrnácti mužů, kteří stanuli před soudem, bylo jedenáct odsouzeno k trestu smrti a v prosinci 1952 oběšeno. Tři další dostali doživotí. Jeden z nich, náš přítel Evžen Löbl, se v knize vydané po své rehabilitaci pokusil podat pravdivou zprávu o procesu a o deseti letech, která strávil ve vězení. Druhým byl Artur London. Protože jeho žena (která pro něj v otevřeném dopisu hlasitě žádala trest smrti) byla sestra vysoce postaveného funkcionáře Komunistické strany Francie, propustili ho dlouho před ostatními a dovolili mu odstěhovat se i s rodinou do Francie. Co, kolik a jak toho snad jednou o procesu řekne nebo napíše, rozhodne pravděpodobně tamní komunistická strana. O třetím přeživším nic nevím.
P
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232394