98
Ve vývoji Palackého myšlení jsou tato poslední léta obdobím nepochybné retardace, ne-li úpadku, který zaznamenává i Kaizl: „[…] těžko jest objeviti souzvuk mezi původní odkrytou a důslednou humanitou“ Palackého let 1848–1849 a mezi pozdější jeho „hněvnou vášní, kterou doráží na Němce, Maďary a Židy“.137 Nyní vystupuje v jeho myšlení do popředí holý konzervatismus a emotivní nacionalismus a vytrácejí se z něj ony humanitární, rozhleděné a evropanské rysy, jež v minulosti zakládaly to, co Pekař nazývá jeho „velkorakouskou orientací“.138 Přesto však byl Palacký nepochybně největší postavou moderních českých dějin, nebo aspoň 19. století. Jestliže se v době vzniku samostatného Československa objevily negativní postoje vůči němu,139 bylo to zcela pochopitelné: byl skutečným tvůrcem rakouské orientace české politiky, a jakkoli v posledních letech života jeho vztah k monarchii ochladl, tuto orientaci nikdy neopustil. Palacký však nebyl „Rakušák“ (v češtině má tento odstín zcela určitý, pejorativní význam), nýbrž Rakušan, či vlastně Středoevropan, jeden z největších v novodobých dějinách této části kontinentu, mezi Čechy rozhodně největší.
137 J.
Kaizl, op. cit., s. 59. Pekař, Z české fronty II, s. 15. 139 Srov. Z. Nejedlý, op. cit., s. 195. 138 J.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232330
Bližší a konkrétnější zájem o středoevropskou problematiku začal v Československu, resp. v Čechách – mladé a dynamické Slovensko žije stále soustředěno převážně na své problémy – přibližně před 6–7 lety hlavně na nezávislých fórech a především v souvislosti s tehdejší diskusí o česko-německých vztazích.140 Ačkoli tato diskuse vzbuzuje stále větší pozornost – vtipem, tak charakteristickým pro české vyjadřování k problémům, ilustruje ji letošní novoročenka jednoho z nejpopulárnějších českých karikaturistů Jiránka141 –, z oficiální strany je naopak tendence toto téma zatlačovat nebo tabuizovat. Nedávno prý dokonce byla středoevropská diskuse označena za škodlivý ideový import, ačkoli se vede v podstatě bez politických implikací a více méně jen na rovině historické a kulturní, resp. literární. Ale i badatelské výsledky státní vědy, jakkoli se přidržují předurčených mezí, nejsou pro tuto tematiku bez významu, což se však týká hlavně starších dějin. S využitím výsledků zmíněných diskusí a bádání chtěl bych stručně zmínit několik otázek, které jsou podle mého soudu pro československý pohled (jiný autor by možná uvedl jiné otázky) charakteristické a kladou eventuálně i jiné akcenty než v jiných zemích. První z nich je zaměření literární, jímž diskuse začala a které jí stále udává tón. Význam a inspiraci literárních a kulturních hledisek vysoce oceňuji a nechci je ani v nejmenším popírat, či dokonce snižovat. Nejsem však literát a nemám literární, nýbrž historickou kvalifikaci. Vidím proto střední Evropu nejen jako stav ducha, ne-li dokonce stav literárního ducha z přelomu století, nýbrž jako komplexní společenskou realitu. A ta sahá hluboko do minulosti, mnohem hlouběji než různé varianty tzv. třetí cesty, které se tak rozšířily především (i když ne jen) ve střední Evropě po II. světové válce a po ní, a zasluhovala by zvláštní pojednání. Sahá též a směřuje jinam než pojem Mitteleuropa, frekventovaný v německém prostředí od minulého století. Češi určitě nepatří k těm, kteří by měli mnoho důvodů k nadšení nad projekty tohoto druhu. Není snad nepochopitelné, že Mitteleuropa, soustředěná kolem velkého a dynamického Německa, se jim jevila jako societas leonina a tvořila od sklonku 19. stol., ne-li ještě dřív, trvalou noční můru
99 I. HISTORICKÉ PROMĚNY ČEŠSTVÍ
STŘEDNÍ EVROPA NAHLÍŽENÁ Z ČECH
140 První
náčrt tohoto problému, včetně vymezení pojmu střední Evropa, byl podán v rozmnoženém textu J. Křena a V. Kurala: Die deutsch-tschechischen Beziehungen in Mitteleuropa als ein zeitgeschichtliches Problem. Tento text koloval v disentu a v německém překladu mezi západoněmeckými historiky v letech 1983–1984. České texty o tomto problému jsou zveřejněny povětšinou v samizdatových sbornících Historické studie. 141 Obrázek rozhorleného občana, který říká rozhlasovému reportérovi: Kolikrát vám to mám opakovat: Ne východní! Střední! Střední Evropa!!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232330
100
jejich politiky. Všeobecně byly také sdíleny obavy nacionálních předáků, že tato Mitteleuropa bude nerovným svazkem, který je s to ohrozit národ a jeho vzestup. Nenacionální kruhy anebo kruhy nacionálně méně angažované, mezi nimi největší české strany, sociální demokraté a agrárníci, neměly však k Mitteleuropě zcela a apriorně negativní poměr dokonce ještě v prvních letech I. světové války, což nelze vysvětlit jen jejich tehdejší defenzivní a defétistickou politikou. To, co bylo v těchto projektech také aspoň zčásti obsaženo, totiž tušení potřeby širší nadnárodní integrace, která se později a zvláště dnes stává tak aktuální, rezonovalo tedy kdysi i v politickém prostředí malých národů, tradičně považovaných za partikularistické par excellence. Důvody, proč se tento trend v české (a nejen v české) politice nerozvinul a proč byl zatlačen, netkvěly jen v omezenosti jejího nacionalismu. Třebaže Naumannova bible Mitteleuropy obsahuje nejedno lichotivé uznání na českou adresu, projekt sám, dokonce i v idealistickém podání svého autora, směřoval k tvrdé imperialistické nadvládě Německa, v níž pro malé sousední národy zbýval jen nepatrný prostor, v nejlepším případě status druhořadých menšin. Ne-li dříve, tedy za I. světové války určitě, byla projektu Mitteleuropy, jednomu z prvých zárodků nadnárodní integrace v Evropě či náběhů k ní, vtisknuta úzce německy nacionální a imperiální podoba, která nadlouho kompromitovala integraci vůbec, aspoň v očích malých sousedů. Poslední výhonek či dědic těchto projektů, který je vlastně dovedl ad absurdum a jejich jádro negoval, totiž nacistická vize přeměny střední Evropy ve Velkoněmecko, toto ódium ještě vystupňovala a vrhla (a v mnohém dodnes vrhá) zpětný stín. Myslím proto, že se diskuse o střední Evropě musí s tímto tématem vyrovnat a že tyto projekty budou muset být znovu prostudovány, a to i z hlediska jejich recepce či odmítání (a motivace tohoto odmítání) u neněmeckých národů střední Evropy. To je po mém soudu stejně významné jako často diskutované integrační možnosti habsburské monarchie, s nimiž ostatně úzce souvisí; vysoce si vážím toho, že tento problém, ostatně ne poprvé, vzpomene-li se známé diskuse o německém podílu na I. světové válce ze 60. let, nastolili především němečtí autoři. Na to navazuje i další problém, totiž geografické hledisko. Mám dojem, že i v jiných zemích byla učiněna podobná zkušenost jako v Československu: diskuse započatá z tohoto zorného úhlu (pokud se ovšem geografie nepojímá tak široce jako třeba ve Francii) rychle sklouzává k otázce hranic středoevropského regionu a její projednávání obvykle končí ve slepé uličce pedantických sporů o tom, kdo všechno vlastně do tohoto prostoru patří, což se netýká jen Východu, Pobaltí a Balkánu, ale i vymezení střední Evropy směrem k Západu. Na kontinentě, jehož zeměpisná hranice – aspoň vůči Asii – je víc historická než geografická, je podle mého názoru primárně historické i jeho vnitřní členění. Jestliže se v dějinách, dokonce i v novověkých, proměnily tolik i útvary obecně považované za nejurčitější a nejstabilnější, totiž evropský Západ a Východ, tím spíš to platí o středu kontinentu. Pokus určit jeho rozsah jednou provždy je podle mého předem neplodný a nutně vede k takřka scholastickým sporům. I střední Evropa musí být definována především historicky, pro každou dějinnou éru odlišně a zvlášť.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232330