neobvyklou, mimořádnou a svým významem přesahující i meze básnictví. Mohli bychom také říci, že pokud se už někdo pustil do překládání české poezie, může se s čistým svědomím zabývat pouze tímto autorem. Také tento text může proniknout pocit dobrého svědomí, pakliže si za své téma zvolil Vladimíra Holana. Že by snad důvodem bylo právě připomínané sté výročí Mistrova narození? Možná, ale na Holana se vztahuje totéž, co na Járu Cimrmana.174 Jejich existence není vázána na jednotný čas. Je možné, že by se jeden z největších smyšlených velikánů české kultury, který svět vystavuje grotesknímu lomu světelných paprsků, podobal v něčem jednomu z největších českých básníků, který svět vystavuje světlu temně lomenému? Světlo temně lomené je ovšem oxymóron, ale každý oxymóron obsahuje jisté groteskní prvky. Je možné, že Holan je zčásti také smyšlená postava, jejíž narozeniny lze pružně přeložit na kdykoli? To lze snadno připustit, pak ovšem je smyšlenkou sebe samého. Smýšlí v poezii sebe samého, a právě proto můžeme mluvit o dialogické podstatě této tvorby. Každý dialog je tu rozhovorem se sebou samým. Nemohl by k sobě samému proniknout, kdyby část sebe neoddálil za masku druhé osoby. Tato druhá osoba není dvojníkem v zavedeném slova smyslu. Má genezi obdobnou s platónským roztětím androgyna. Je tedy ženskou částí sebe sama. I nejerotičtější motivy Holanových básní mluví o přibližování k sobě samému. Slovo erotika snad ani není na místě. Spojení dvou pohlaví se vyskytuje tu v obrazném systému metafor, tu ve zcela otevřené pornografičnosti, ale tento vztah je zcela prostý jakékoli něhy, jakékoli erotiky. Sexualita je tu brutální a věcná, ale v celé věcnosti často jen zpola vyslovená. Taková je například báseň s příznačným názvem „Dialog“:175 „Dnes, když jsme stáli u jeskyně, / jež temným svalem pila vlny, / ptala ses, míníc pomíjení: / ,Co říká mužům proud?‘ // – Proud? Jako by jedl míchu sfingy, / on kdysi provždy tmou nám mumlal: / Co nemyslí nás jenom pro pás, / nebude ženou ani v hlavě.“ „Svalové“ ústí jeskyně, dovnitř proudící potok, dále ženský rod první mluvčí a mužský rod druhého mluvčího může vzbudit podezření, že čteme rozhovor mezi mužem a ženou. Ano, ale myslím, že netoliko. Nebo, je-li libo, tolik ne. Dialog mluví o obrazech, v obrazech se odehrává, a tyto obrazy jsou neustálým pářením věcí. Jenomže proces je to dvousměrný: to, co je totožné, se začíná odlišovat, a to, co je odlišné, se páří. Je to dialog o naší beznadějné totožnosti se sebou samými. Otázkou je proudění, proměna, neustálé nutkání vystavovat se. Ale toto proudění, odchod do 174 „Také letos je tomu sto let, co se Jára Cimrman narodil“ (Jára Cimrman – Zdeněk Svěrák: Akt, Praha, Paseka 1992, s. 10.) 175 Vladimír Holan: Bez názvu, Ostrava, Krajské nakladatelství 1963, s. 77.
98
HOLANOVA TOSKÁNA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232328
světa, přesněji odchod z nás samých a agresivní pronikání do světa je pro jednoho z mluvčích stejně odporné jako pojídání míchy sfingy. Nebo spíš nemožné, protože sfingy přece neexistují. Je to neexistující bytost, a mužská existence je přesně totéž: je pojídáním nikdy neexistující části neexistující bytosti, snad právě té nejvnitřnější části, která je v nedosažitelném vůbec dosažitelná. Být ve světě znamená požírat sebe sama.176 Poezie Vladimíra Holana je co do formy, poetických přístupů nesmírně rozmanitá. Přitom je takřka monotematická. Dlouhé výpravné básně, nazývané autorem „příběhy“, i několikaveršové gnómy mluví o tomtéž. Obrazy nabité vysokým napětím vyskakují z pětiúhelníku bytí–Bůh–já– nebytí–nejá jako bludné jiskry z elektrického oplocení na vězeňský dvůr. I Holanovy milostné a politické básně vlastně pojednávají o bytí. Toskánu bychom mohli označit za secesní příběh oplývající romantickými prvky. Lze v ní vystopovat vliv Maurice Maeterlincka. Ne náhodou, vždyť básník napsal koncem třicátých let průvodní text k představení Aladine a Palomides v režii Emila Františka Buriana; pod titulem „Chór“ vyšel později ve svazku Trialog. Průvodní text má rozsah několika set řádek a jeho lyrické, ilustrativně pojaté části se spojují v jednotnou oratorně laděnou skladbu, pro jejíž pochopení je Maeterlinckův text postradatelný. Ačkoli se nepopiratelně po jeho ději vzpíná jako liána. Vznik tohoto díla předčil všechny Příběhy, lze je označit za jejich předzvěst. Možná toto dílo pomohlo razit cestu Holanovým epickým sklonům.177 Nultá báseň se od posledního eposu liší tím, že milostný příběh ztrácí na dějové tragičnosti, naplňuje jej však tragično existenciální. Nejde o lásku, ale o setkání s někým, s kým se sejít chceme, a zároveň se ho obáváme. Na počátku Toskány je vytoužená žena zmíněna jménem – Gordana. Pokud v tomto jméně provedeme záměnu hlásek „g“ a „h“, z vývoje češtiny přece známou, pokud likvidy „r“ a „l“ považujeme za totožné a pokud vynecháme koncovku ženského rodu, zjistíme, že se toto jméno liší od básníkova příjmení jen jedinou souhláskou. Holan zřejmě zašifroval a poženštil sám sebe.178 A nejenže se poženštil, na konci textu se rovněž poddal možnostem, jaké čeština nabízí, a ztotožnil je se smrtí.179 Na základě toho 176 Nejbližší Holanův maďarský příbuzný, Sándor Weöres, to zobrazuje v básni „Autophagia“ takto: „Vydáno kořání mé strasti k požírání, / už znecitlivěn nad ním jsem se vinul. / Tu se až do útrob mi zaklesnula. / Břich rozpáral jsem, nečekaje na nic“ (Sándor Weöres: Egybegyüjtött írások II, Budapest, Magvető 1981, s. 316. 177 „Holanovy Příběhy rozvíjejí jednu výraznou linii autorova díla, tendenci k epičnosti. […] je to obecný sklon k obnažování zákonitostí vztahů, ponor k hlubším významům“ (Jiří Holý: Možnosti interpretace, Olomouc, Periplum 2002). 178 Také Sándor Weöres si stvořil ženský protipól v osobě smyšlené básnířky z počátku devatenáctého století, Psýché, která zažila podobná setkání s velikány své doby jako Jára Cimrman. 179 „,Půjdeme!‘ řekla. / – Chtěl bych se ještě rozloučit, řekl“ (Vladimír Holan: Noc s Hamletem. Toskána, Praha, Československý spisovatel 1969, s. 116).
HOLANOVA TOSKÁNA
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232328
všeho lze usuzovat, že jde o secesní příběh: jakási žena vyzývá dotyčného k dalším a dalším schůzkám přes půl Itálie, a sejdou se až cestou domů, jakoby náhodou. Ukrývá v sobě toho druhého, ve skutečnosti mnohem tvrdšího. Je to zase jen příběh setkání se sebou samým. Ono druhé já však není dvojníkem, ale protipólem, negativním otiskem. Není mužem, je ženou, nežije, je smrtí. Tak se milostný příběh mění v kroniku pomyslné sebevraždy či úniku před ní. Ale jde tu ještě o mnohem víc. I pro Holanovo dílo platí slova Vladimira Solovjova řečená o Dostojevském: „Skutečný, shora zrozený člověk zavádí mravním aktem sebezapření do odumřelého těla přírody živou Boží sílu, a celý svět se proměňuje v univerzální království Boží.“180 Neboť Solovjov považuje splynutí se světem, s Bohem, za čin radikálnější než sebevražda. Holanovo směřování je podobné. V Toskáně je setkání se sebou samým radikálním střetem. Jiskří to tak, jako by se srazila hmota s antihmotou. Ale je to jiskra poetická. Má sílu hutnosti: „Holan skutečně jako by byl posedlý potřebou svést všechny protiklady do jediného bodu.“181 Hleďme, Holanova Toskána, které jsme v úvodu přisoudili rozměry egyptské pyramidy, není větší než jediný bod. Jenomže bod je modelem koule. Je nejmenší koulí. A ta koule se točí kolem vlastní osy jako zeměkoule, táhnou se po ní čáry světových stran. Světových stran sebepoznání a nazírání Boha.
180 Vladimir Solovjov: Az orosz vallásbölcselet virágkora I, Budapest, Vigilia 1988, s. 125. 181 Sylvie Richterová: Slova a ticho, Praha, Československý spisovatel 1991, s. 82.
100
HOLANOVA TOSKÁNA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232328