nic prohlásit za „skutečný“ odpor. Typickým příkladem je Alesia Contuová (2008), která tvrdí, že to, co obvykle nazýváme „odporem“, je ve skutečnosti „nemastným a neslaným činem“, jehož aktéři nepřebírají žádná rizika, a který ani nevede k žádné významné změně v základech útlaku.18) Klíčovým pojmem je zde integrace: myšlenka, že to, co považujeme za odpor na pracovišti, je ve skutečnosti pouze pojistný ventil pro frustraci zaměstnanců, který se samotných struktur moci nedotýká. V některých verzích může mít tento argument až funkcionalistický nádech, systém se obnovuje nikoli navzdory, nýbrž kvůli existenci tohoto pojistného ventilu. Zní to zajímavě, protože je zde zpochybňován sám základní význam subjektivity. Je možné oddělit pokus stát se aktérem od bytí aktérem? Můžeme se domnívat, že odporujeme, a může nás právě tato domněnka vést k přijetí hlubokého útlaku? Svůdná síla myšlenky integrace může snadno vést k nekonečné abstrakci, v níž postupně odumírá představa, jak by vlastně odpor měl vypadat. Protože dosud nemáme žádný konkrétní fenomén, na který bychom ji mohli použít, myslím, že je příliš brzy na to, abychom se tímto pojetím zabývali. Čtenář však na otázku nemusí zapomenout. Může si ji uchovat v mysli během následující 18
Zpochybněna je také představa, že jemné formy nekázně, například ironie či humor, nabývají na důležitosti tím víc, čím více slábnou možnosti otevřeně se účastnit kolektivního odporu: „Nevidím důvod, proč by dnes měli dělníci v jakékoli profesi používat více humoru jen proto, že odbory zeslábly či zmizely,“ píše Paul Stewart (2008: 55, můj vlastní překlad). Namísto toho, abychom se soustředili na význam různých akcí v souvislosti se subjektivitou, navrhuje, abychom se více zaměřili na to, co nám může boj na pracovišti povědět o rozporech kapitalistické výroby (Stewart 2008: 62).
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232284
analýzy pracovního simulantství: jedná se o odpor, nebo trivialitu? Vrátíme se k ní v kapitole 8, kde se zaměříme na subjektivní a praktické rozměry pracovního simulantství. V debatách o odporu na pracovišti se často zaměňují dvě témata s klíčovým významem pro empirickou analýzu pracovního simulantství − prvním je subjektivita pracovníků a jejich schopnost odolat typům „kontroly nad myšlením“, o nichž jsme hovořili v předchozí kapitole, druhým je otázka, zda můžeme studované znaky nesouhlasu a přestoupení skutečně nazývat „odporem“. Zatímco se první otázka blíží badatelskému přístupu zaměřenému na individualitu, druhá se soustřeďuje na závažnost aktu odporu v souvislosti s kontextem organizace. Přestože jsou dosud myšlenky o „smrti subjektu“ široce přijímány, především v kritické teorii, máme dnes k dispozici dostatečné teoretické i empirické základy pro jejich odmítnutí. Stále však mnohé nalézáme v textech, pomocí nichž se kritičtí teoretici zapojili do pesimistického diskurzu. Tak jak chápu Touraina, spočívá jeho hlavní přínos v přeformulování subjektu z existencialistické (tzn. nikoli esencialistické) perspektivy v přímé reakci na tendence rané kritické teorie, jež subjekt popírají. Touraine se zabývá klasickými prvky „velké teorie“, jako je například debata makro-mikro, problém integrace a participační úloha sociologie, velmi málo však zkoumá způsoby vyjádření subjektivity jednotlivce. Jeho empirický výzkum zůstává zaměřen na kolektivní činy, jež se většinou odehrávají na veřejnosti. Také ve Scottových
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232284
výzkumech odporu tvoří empirický materiál kolektivní formy činů a vyprávění, tentokrát však se zaměřením na skryté formy subjektivity a nesouhlasu. Jak u Scotta, tak u Touraina je ovšem subjektivita fenoménem buď/nebo, jen velmi málo se zmiňují (především Touraine) o šedých oblastech, v nichž mohou lidé některé části ideologie přijmout a jiné odmítnout. Oba mají tendenci přiřazovat určité hnutí pod jediný hlas. Této tendenci se aktivně bránil Certeau, jehož hlavní zájem se soustřeďoval na různorodost taktik používaných v každodenním životě k nejrůznějším účelům. Přestože Certeau zmiňuje typ přivlastňování času − la perruque −, nikdo z uvedených velkých teoretiků nepředstavil žádnou solidní teorii odporu na moderním pracovišti. V tomto smyslu zůstává nadále nesporné, že dosud nebyla odporu vůči ideologii práce věnována dostatečná pozornost. Většina kritických teoretiků by ochotně odsouhlasila, že západní kapitalismus dokáže absorbovat symbolickou opozici a jakýkoli typ každodenní negace za předpokladu, že protestující dorazí v pondělí ráno opět do práce. Hlavním důvodem, proč Marcuse kritizoval nové levicové hnutí, byla skutečnost, že části tohoto hnutí (prostředí hippie, prostředí žáků, kteří zanechali studia) byly „založeny na zaměňování osobního a sociálního osvobození“ (Marcuse 2005: 140), což vedlo k „drogové kultuře, obratu ke kultu guruů a jiným rádoby náboženským sektám“ (Marcuse 2005: 185) − tedy přesně k maloměšťáckému typu revolty, která se dnes stala součástí pracovního života (srov. Cederström a Fleming 2012;
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232284