V mém věku není neobvyklé, že se lidé zastřelí. Umírají náhlou a téměř trapnou smrtí s malou kovovou součástkou ve ztuhlých prstech. Trvalo mi dlouho, než jsem se prohrabal doprostřed jezera. Zpotil jsem se, a když jsem se tam konečně dostal, bolela mě záda a ruce. Za autem se jako mrak zvedaly výfukové plyny. Ale na jezeře jsem motor neslyšel. Bylo naprosté ticho. Žádní ptáci, žádný pohyb mezi němými stromy. Přál jsem si, abych se zpovzdálí mohl vidět. Daleko v lese, schovaný pozorovatel, který sleduje sám sebe. Když jsem se vracel k autu, pomyslel jsem si, že brzy bude po všem. Opustím Harriet tam, kde si bude přát, abychom se rozloučili. Stále jsem věděl jenom to, že bydlí někde ve Stockholmu. Budu se moct vrátit na svůj ostrov. Cestou zpět jsem se rozhodl poslat pohled Janssonovi. Nikdy by mě nenapadlo, že mu napíšu. Ale teď jsem ho potřeboval. Koupím pohled s těmi nekonečnými lesy, nejspíš s takovým tím obrázkem, na kterém jsou zasněžené stromy. Doprostřed lesů namaluju křížek a napíšu: „Tady jsem. Vrátím se brzo. Nakrm moje zvířata.“ Harriet už vystoupila z auta. Před sebou měla chodítko. Společně jsme kráčeli cestičkou, kterou jsem prohrabal. Přepadl mě pocit, že jsme průvod na cestě k oltáři. Zajímalo mě, na co myslí. Rozhlížela se, pátrala po životě mezi stromy. Ale všude bylo ticho, kromě slabého předení motoru auta. „Ledu jsem se vždycky bála,“ ozvala se najednou. „Přesto ses odvážila vydat na můj ostrov?“ „Mít strach neznamená, že se neodvážím postavit tomu, co mě děsí.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232280
„Tady to není zamrzlé až na dno,“ odpověděl jsem. „Ale skoro. Led je silný několik metrů. Unesl by i slona, kdyby to bylo nutné.“ Rozesmála se. „Nebylo by to divné? Slon, který by stál tady na ledě, aby mě uklidnil. Svatý slon, který spasí ty, kdo se bojí tenkého ledu.“ Dorazili jsme doprostřed. „Myslím, že si to dovedu představit,“ řekla. „Když je led pryč.“ „Nejhezčí to tu je, když prší,“ odpověděl jsem. „Přemýšlím, jestli něco dokáže přebít tichý švédský letní deštík. V jiných zemích mají podivuhodné stavby nebo vrcholky hor a propasti, z nichž se člověku točí hlava. My máme naše letní deště.“ „A ticho.“ Chvíli jsme nic neříkali. Zkoušel jsem pochopit, co znamená, že jsme sem přijeli. Splnilo se jedno přání, s mnohaletým zpožděním. To bylo všechno. Tady cesta končí. Teď zbývá pouze epilog, mnoho desítek kilometrů po zamrzlých silnicích směrem na jih. „Nikdy jsem nepochopila proč,“ pronesla. „Kvůli čemu jsi se mnou chtěl jet právě sem?“ „Teď už to chápeš?“ „Možná. Tuším, že v létě je tu krásně.“ Podívala se na mě. „Byl jsi tu někdy potom, cos mě opustil? Byl jsi tu s někým jiným?“ „To mě ani nenapadlo.“ „Proč jsi mě nechal?“ Ta otázka přišla s náhlou silou. Viděl jsem, že je opět rozrušená. Bouchla pěstmi do madla chodítka.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232280
„Způsobil jsi mi strašlivou bolest,“ řekla. „Musela jsem vynaložit hrozně moc sil, abych na tebe zapomněla. Nikdy se mi to nepodařilo. Teď když konečně stojím na ledové pokrývce tvého jezera, lituju, že jsem tě vůbec vyhledala. Co jsem si vlastně myslela? Už to nevím. Brzo umřu. Proč ztrácím čas otvíráním starých ran? Proč jsem tady?“ Mlčeli jsme asi minutu, víc ne. Ticho, pohledy, které se nepotkávaly. Potom otočila chodítko a vyrazila zpět cestou, po které jsme přišli. Já jsem pár vteřin váhal a potom jsem vykročil za ní. Brzy bude po všem. Výlet se blížil ke konci. Ve sněhu leželo něco, čeho jsem si při prohazování cestičky pro Harriet nevšiml. Bylo to černé. Přimhouřil jsem oči, ale nepodařilo se mi zjistit, co to je. Mrtvé zvíře? Kámen? Harriet nepostřehla, že jsem se zastavil. Vkročil jsem do sněhu vedle cestičky a blížil se k onomu černému předmětu. Měl jsem si uvědomit nebezpečí. Můj pocit a znalost ledu a jeho nevypočitatelnosti mě měly varovat. Až příliš pozdě mi došlo, že ten tmavý flek je sám led. Věděl jsem, že jistá zamrzlá oblast může být z mnoha důvodů velmi tenká, přestože okolní led je silný. Téměř jsem se zarazil a o krok ustoupil. Ale už bylo pozdě, led se otevřel a já zajel pod něj. Voda mi dosáhla k bradě. Ze všech svých zimních koupelí bych měl být na náhlý šok z ledové vody zvyklý. Tohle však bylo něco jiného. Nebyl jsem připravený, tu díru jsem si nevysekal sám. Teprve při mém druhém výkřiku se Harriet otočila a spatřila mě v otvoru. Chlad už mě začal ochromovat, v prsou to pálilo, do plic jsem křečovitě nasával ledový vzduch a zmateně jsem šátral nohama a hledal dno. Rukama jsem se chytal okraje ledu, ale měl jsem příliš zkřehlé prsty.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232280