Podobná dezorientace nastala i v mladší generaci, kterou tvoří leckdy nestálé osobnosti a která podvědomě touží po strukturovaném rámci. Obrací se tedy ke „klasickým“ i „novým“ společenstvím, které mladým lidem pomáhají vést dobrý křesťanský život ve světě nebo věrný řeholní život. Hrozí velké riziko, že první skupina (moderní) bude vyčítat druhé (tradiční), že se obrací do minulosti, a ta druhá zas první, že rozvrátila dědictví jejich otců.6 Obě strany mají někdy pravdu, ale ne vždy. Ať se všichni poctivě snaží zůstat svázáni s Pánem, s tradicí předávanou jejich předchůdci, s tradicí živou, s tradicí, která je stále aktuální, jako je stále aktuální a živý náš Pán. Jedni si z této skutečnosti vezmou především to, co „platí dnes“, druzí to, co platí stále. Obě strany mají pravdu, každá ze svého pohledu. Tragédie ovšem je, že místo toho, aby se vzájemně obohacovaly o své postřehy, staví se proti sobě. Z této dvojí dezorientace nalezneme cestu díky dvojí pokoře. Příslušníci první skupiny by snad mohli uznat, že poněkud odsunuli stranou některé zvyky (liturgické…), některé pravdy (dogmatické…), některé postoje (mravní…), které přináleží k podstatnému jádru křesťanské víry. Druzí by si mohli přiznat, že se svět změnil a že za to nenesou zodpovědnost pouze křesťané; že minulost byla krom jiného nositelem chronických zel, že budoucnost nebude ideální, že krize církve začala již ve skupince apoštolů okolo Pána a skončí až parusií. Této dvojí dezorientaci učiníme přítrž, pokud se opřeme jedni o druhé a budeme hledat tu část pravdy a ryzosti, která je přítomna v postojích každého člověka; pokud dospějeme k přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak jít vpřed, je hledat to, co lze obrátit k dobrému. „Je čas ničit a čas stavět; čas kameny házet
6
100
François Mauriac v knize Ce que je crois rozlišuje „stoupence odkazu“ a „stoupence poselství“, tedy ty, kteří střeží neporušenost odkazu víry, a ty, kteří pečují o jeho předávání; Grasset 1962, s. 97–98.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232209
101
a čas je sbírat; čas trhat a čas sešívat.“ (Kaz 3,3–7) Je čas sbírat kameny, abychom mohli budovat a navazovat vztahy. Nesmíme totiž pochybovat, že za určitých podmínek zůstává křesťanské kněžství stejně jako řeholní a mnišský život realitou budoucnosti. Monsignor Aillet, biskup v Carcassonnu, je o tom přesvědčen: Protože se současní mladí lidé narodili v sekularizované společnosti, hledají vlastní identitu a záchytné body pro svůj život. Potřebují hranici, která zřetelně identifikuje křesťana a kněze. Hledají autoritu otce, aby mohli růst cestou jeho nápodoby. Od církve tedy očekávají jasný program a liturgii zachovávající význam posvátna, s učením, které mnoho vyžaduje a je ve shodě s magisteriem, otevřenost ve vztahu k obecné církvi a misionářské působení. Očekávají také, že jim církev v osobě biskupa nebo představeného semináře nabídne skutečné otcovství, které je v tomto prostředí nezřídka narušeno. Otec je někdo, kdo vyvolává důvěru a současně důvěřuje, přitom ale dokáže vystupovat pevně. Mladí lidé od svých učitelů očekávají především to, že je budou vychovávat a doprovázet v růstu, a ne že budou odsunovat stranou ty méně dobré.7
Bůh nepřestává povolávat mladé lidi. Na nás je, abychom jim pomohli uslyšet toto volání a odpovědět na ně. Otázkou je, zda křesťané, kteří trpí nedostatkem kněží, řeholnic a řeholníků, jsou připraveni dát své děti církvi a horlivě se modlit za povolání ve svých vlastních rodinách? Bez takto velkorysého předpokladu by jejich modlitby nemohly být vyslyšeny. Možná bychom jim to mohli čas od času připomenout. Co se týče množství křesťanů, kteří sami sebe nazývají „nepraktikujícími věřícími“: jsou si vůbec vědomi
7
Mons. Marc Aillet, Des jeunes en recherche de repères. In: Le Figaro, 8. listopadu 2014 (promluvy shromáždil Jean-Marie Guénois).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232209
rozporu, který vnášejí do označení, jež pro sebe užívají? Můžeme věřit v něco, co nemá praktický dopad? Jak jim můžeme pomoci uvést jejich činy v soulad s jejich vírou? Já sám odpověď nemám. Pouze se ptám…
102
Pravá kritéria hodnocení
Aktualizace objektivních požadavků, které by byly vhodné k formaci dnešních mladých lidí přicházejících do řeholních komunit a které by tyto mladé lidi dokázaly podepřít v jejich úsilí, by byla velikou službou. Před více než třiceti lety se jeden mladý mnich, krátce předtím jmenovaný novicmistrem v trapistickém klášteře, v okamžiku krize obrátil na jednoho starce s prosbou o radu, jakých priorit se má ve formaci noviců držet. Starý mnich mu uložil tři věci:: „Vyučujte novice modlitbě, sám dělejte to, co po nich žádáte, a ukazujte se jim takový, jaký jste, aniž byste se bál přiznat své chyby.“8 V tomto duchu tedy předložím čtyři kritéria, podle kterých se pozná dobrý duševní i duchovní stav formace v mnišské komunitě. Jsou to kritéria platná pro mnišský život, dají se však snadno přizpůsobit i jiným druhům zasvěceného života. První kritérium: Duchovní nasměrování. Vydání svého života Bohu v modlitbě. Pevně ukotvená a zřetelně potvrzená identita, jež chová v úctě charisma zakladatelů, předává se vyučováním jejich principů a konkrétních činností (ač nedokonale); formace k vnitřnímu životu, která bratry naučí uspořádat svou každodennost v úkonech, jež posilují spojení s Bohem. Středem dne, středem přítomného i budoucího života je Kristovo tajemství: utrpení, smrt i vzkříšení přítomné v eucharistii. K tomuto tajemství se komunita obrací během mše a liturgie hodin (pravidelné chvály v průběhu celého dne). Na přijetí tohoto daru navazuje
8
Otec Jeroným, opatství Sept-Fons, otci Mikulášovi, 1981.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232209