Z kouta starších sester z rodu Hohenzollernů se ozvala kněžna Josefa Claryová, polkla přitom jednohubku s fran couzskou paštikou: „Výsosti, chcete říct, že můj manžel kníže Clary-Aldringen, vicekancléř česko-rakouské dvorské kanceláře, je neužitečný jen proto, že je příslušníkem vysoké šlechty?“ Císař Josef se nepřestal usmívat: „Vůbec ne, milá kněžno. Myslím, že váš kníže si osvojuje nový názor pro řízení státu. Státu se nevládne, státu se slouží. Jsme jen správci společ ného dobra.“ „Nejsou to názory pařížských encyklopedistů?“ „Jsou to výsledky rozumného uvažování,“ odpověděl Jo sef. „Nezáleží na tom, kdo se pod tyto názory podepisuje. Mimochodem, kněžno Claryová, váš ctěný manžel si tento názor osvojuje pomaleji, než bych si přál. Ale i tak je zářivou výjimkou.“ „Takže ještě existují i šlechtici použitelní pro ideální stát, o který usilujete… Jaká úleva pro nás,“ vyhrkla Eleonora Lich tenštejnová. „Jako by šlechtic nebyl člověkem,“ dodala tiše. „Kdybyste, milá Eleonoro, podnikla se mnou byť jen jednu cestu po našich zemích, nejednou byste si položila otázku, zda je šlechtic člověkem.“ Leopoldina si všimla, jak její sestra Lori zbledla. „Změňme téma, dámy! Veličenstvo, minule jste nedokončil vyprávění o loňské cestě do Ruska. Můj ctěný tchán kancléř Kounic poznamenal, že jste si prý s carevnou rozdělili svět. Jaká carevna Kateřina vlastně je?“ Císař se rozzářil. „Na svůj věk po padesátce zvládá carevna věci docela dob ře. S milenci se nejen miluje, ale navíc je i vychovává. Takový kníže Potěmkin a další… Staví Sankt Petěrburg, vystavěli nový
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232155
přístav Kronštadt, vše na nehostinné bažinaté půdě. Kdyby naši poddaní museli pracovat za takových nelidských pod mínek, dávno by nás vyhnali či povraždili. Když se ruští sed láci, vedení Pugačovem, zmohli na odpor, Kateřina je krutě potrestala.“ „Je pravda, že vám navrhla, abyste přesídlil do Říma?“ ze ptala se Leopoldina Kounicová. Císař chvíli mlčel, jako by váhal. „Ano. Carevna uvažuje v širokých souvislostech. Podle imperátorky by hlavním městem Svaté říše římské národa německého měl být Řím. Na druhém konci Evropy by měla vzkvétat východní říše, ruské či slovanské impérium. Nástup ce byzantské říše.“ „Carevna sní o Konstantinopoli,“ vykřikla Eleonora Lich tenštejnová. Překvapený císař vyskočil z křesílka. „Přesný zásah, milá Eleonoro! Kněžno, jste stratég. Oprav du jde o průnik do Středomoří. Ruská říše má být novou By zancí. My jsme však mocnost v srdci Evropy. Pokud chceme zůstat dědici římské říše, musíme být silnější. Střední a jižní Evropu musíme ovládat my, a ne Prusko, ani Francie, ani žádná jiná mocnost. Stejně nesmíme dopustit,“ císař ztišil hlas, jako by se bál, že ho někdo nepovolaný uslyší, „nesmíme dovolit, aby po oslabené osmanské říši vstoupili na jih Evropy Rusové. Proto…“ Císař se najednou téměř hystericky roze smál. Obrátil se k pěti kněžnám jako k partnerkám na jevišti. „Proto uzavřeme spojenectví s Rusy, aby zahájili válku proti Turkům. Budeme při dělení umírajícího Turka.“ Mluvil téměř pro sebe. „Hlavním městem naší říše zůstane naše přívětivá Vídeň. Žádný Řím, tam vládne Svatý otec. Přes Balkán chci kontrolovat Jaderské moře. Do hry o Konstantinopol vstoupí
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232155
jiné mocnosti, Anglie, Francie. O obnově Byzance může ca revna Kateřina jen snít. Necháme Kateřinu snít. Souhlasíte, dámy?“ Kněžny se rozesmály, v cinkotu sklenic a v šustění širo kých sukní se rozprostřel polohlasný hovor připomínající bzukot včel. Císař Josef si blaženě sedl, utřel si hedvábným kapesní kem ústa od vody, která mu zůstávala ve vousech. Drze se zadíval na mladou ženu v zelených šatech. Kněžna Eleonora Lichtenštejnová se zmohla jen na strnulý úsměv. Očima hle dala svou sestru Leopoldinu Kounicovou. Císař vnímal obě mladé princezny. V krbu s karyatidami praskal oheň, vůně voskovic se mísila s parfémem pěti žen. Navzdory hluboké noci se císař Josef alespoň několik hodin cítil šťastný a spo kojený. Čerpal z přítomných žen neviditelnou energii. Napětí přerostlo do pocitu slasti, jakou zažíval jen výjimečně. Většinu lidí naplňuje radostí střídání dne a noci. Mně kolo běh světla a tmy přináší utrpení. Nejprve se zešeří, přijde tma, ticho a samota se mnou zůstanou až do svítání. Kdybych ještě měl matku a otce, ženu a děti, večer a noc by byly nor mální, snesitelné. Kdybych byl mnichem, noc by byla mos tem k Bohu. Jsem však mladý zatrpklý vdovec. Zdědil jsem moc nad jinými, ale nemám moc nad sebou samým. Bůh si umínil, že mě hojně obdaří neštěstími. Připadám si jako starozákonní Job, protože nevím, proč mě Bůh tak krutě zkouší. Každodenní zápas s nocí mě vyčerpává. Většina civilizovaného lidstva se v noci kromě povinného spánku věnuje umění, vědě, poznání, zábavě. A celé lidstvo — civilizované i divošské — se v noci věnuje plození, které má v naší civilizaci zajistit manželská láska. A co já? Mám každý
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232155