98
I. CESTY VE VLASTI (1885–1903)
byla neobyčejně prudké a horkokrevné, trochu pánovité a vševědoucí, pravý opak mírného manžela. Byla velmi zběžná ve psaní švabachem48 a pilná čtenářka knih náboženských a dobrodružných ˄nebeklíčů a týdeníčků Kříž a Maria˄, dědeček byl úplně negramotný. U babičky bylo mým největším potěšením choditi na půdu a přehrabovati kdejaké lejstro a knihy.49 Některé z nich zaujaly ihned mou největší pozornost od doby, kdy jsem byl teprve ve druhé třídě a hned na začátku roku jsem měl přečtenu naši čítanku. V Kostelci jsem našel objemnou ˄V. A.˄ Klicperovu čítanku50 a články o římských dějinách s mapami označujícími různé světadíly, s popisy horopisu a vodopisu.51 Mimo to ˄jsem vyšátral˄52 obrázkovou biblickou dějepravu,53 v níž různé výjevy byly zobrazeny hodně křiklavými barvami – např. Mojžíšův hořící keř, obětování Izáka, smrt Absolonova. V obou ˄knihách˄ objevil jsem počátky svých pozdějších nejmilejších a nejširších studií: zeměpisu, dějin, náboženství, filosofie a jazykovědy. Bylo to pudové dobývání povrchu světa silou ducha; ono símě hořčičné, jež padlo na úrodnou půdu a vyrostlo v mohutný strom. Těmito knihami jsem daleko předstihl své netečné spolužáky – nejméně o dvě třídy. Svět v mé mysli [se] rozrůstal do rozměrů daleko sahajících za malý obzor, v němž jsem se pohyboval, a daleko za hranice mocnářství, jak jsem je viděl nakresleno na školních mapách a půdorysech. Paměť, prudkost, fantasii a pověrčivost zdědil po matce můj otec. Po něm jsem zdědil obrazotvornost a paměť bez prudkosti, ale se sklonem k mysticismu – k oné spojitosti duše s Neviditelným, odloučenost54 od života čistě materiálního, nezviklatelné55 přesvědčení o souladu s řádem, který není z tohoto světa. O tento můj vývoj se nikdo nestaral. Proto jsem sdílel své fantazie jen s oněmi lesy, kterými jsem chodil do školy a ve kterých jsem pobíhal o prázdninách. Byly oživeny řadou postav z dalekých končin, o nichž jsem četl nebo snil. V Ottově kalendáři z roku, myslím, 1891, dočetl jsem se o dr. Emilu Holubovi a jeho cestě do země Mašukulumbů; též o Prževalském a jeho hrobě na
48 Korespondence Barbory Nyklové jejímu vnukovi je celá psaná švabachem. 49 Přibižně v těchto místech začíná tematicky článek Kniha v mém životě uveřejněný v časopise Marginalie v roce 1938. 50 Nykl má zřejmě na mysli některou z čítanek Josefa Klicpery (n. 1838). 51 Byla v ní mapa Evropy a jejích hlavních řek: Pečora, Dvina, Visla, Odra, Labe, Rýn atd. Též poučení o pěti dílech světa. Dále zajímavé články o ctnostných Římanech, Fabriciovi a Coriolanovi, jakož i o Mikuláši Zrinském. Fabricius na mne učinil mocný dojem: „Dříve slunce se odkloní od své dráhy, nežli Fabricius od dráhy ctnosti.“ Poznámka A. R. Nykla. 52 ‹jakousi› 53 Zřejmě míněna Biblická dějeprava Starého i Nového zákona pro školy obecné od Josefa Kreisingera (1807–1861). 54 ‹jakousi 55 ‹cosi jako
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232107
I. CESTY VE VLASTI (1885–1903)
99
břehu jezera Issyk-kul.56 Ve druhé nebo třetí třídě páter Václav57 Vlček mne chválil, že znám zpaměti celou biblickou dějepravu. Znal jsem ji a rád jsem poslouchal pátera Vlčka58 vykládat o Josefovi a jeho bratřích. Celá |15| třída plakala, když popisoval setkání starého Jakuba se synem Josefem v Egyptě. Ve čtvrté – myslím – třídě, po smrti pátera Vlčka, přešel můj zájem na české dějiny. Po Vlčkovi nakrátko pobyl na faře páter Beneš, který nám dal první základy němčiny s tím, že jméno našeho spolužáka, Kefurta z Tehovce, nám vysvětlil jako Ke furt = ˄geh fort˄, čili jdi pryč. Ovšem nesprávně, neboť to by se dalo spíše odvoditi od Gehfurt, to jest pěší brod. Pochybuji, že mimo mne si některý jiný ze spolužáků tento zájezd do němčiny zapamatoval. Tvrdilo se, že páter Beneš předtím působil kdesi v Němcích, tj. někde za Rakovníkem. Po Benešovi objevil se natrvalo páter ˄V.˄ Pazderka, vyzáblý dlouhán, který obyčejně sedával na katedře se zkříženýma, čapím podobnýma nohama ˄a˄59 klábosil o ˄Katechismu˄ velkými ústy s trochu slinícími rty pod dlouhým nepěkným nosem. O naše znalosti hříchů hlavních, proti Duchu Svatému a jiných, se valně nestaral˄ – pravý opak vlídného a ušlechtilého pátera Vlčka.˄ ˄Zajímavým typem byl kostelník, švec Svoboda, tichošlápkovitý vrtichvost. S jeho energickou ženou setkal jsem se jednou za zvláštních okolností. Její manžel ušil otci vysoké boty, ale jak se zdá ze špatné kůže, takže se ve faldech promáčely. Otec mi nakázal, abych ševci vyřídil, že boty udělal ze žabích vemen. V polední přestávce, kdy kostelník vyzváněl na věži, zašel jsem do jeho domku a tam jsem poctivě tlumočil otcův vzkaz bachraté ženě Svobodově. Zle se na mne rozkatila a prorokovala mi neblahý osud syčáka. Důležitou událostí byla též moje první zpověď, zpytování svědomí a první přijímání. Měl jsem celý seznam otázek a většina jich byla mi nesrozumitelnou. Ve zpovědnici se pan farář tázal na různé věci, o kterých jsem dříve neslyšel, jako mlsání a podobné hříchy. Pak mi uložil, abych se pomodlil třikrát Otčenáš a Zdrávas. Nechci mluviti proti těmto svátostem církve, ale myslím, že by měly býti zjednodušeny. Rovněž tak i biřmování, které nad námi pronesl kardinál-arcibiskup Skrbenský, když jsem byl na měšťanské škole v Kostelci. Dědeček byl mým kmotrem.˄ Horlivý zájem o dějiny českého národa vzbudil ve mně učitel V. Budínský.60 Dovedl barvitě líčiti zejména starší dobu, od příchodu praotce Čecha k Přemyslu Otakarovi II. a dobru Lucemburků. Rovněž tak i onen tisíciletý nápor Němců přes naše pohraniční horstva a usilování a podmanění úrodných rovin labských, dle receptu Karla Velikého. Pamatuji se, jak vykládal 56 Nikolaj Prževalskij (1839–1888) byl ruský geograf, který podnikl řadu objevných cest do střední Asie. Jeho hrob se nachází v Karakolu u jezera Issyk-kul. 57 ‹Vácslav 58 Václav Vlček působil v Mukařově v letech 1888–1896. 59 ‹občas cosi› 60 Celým jménem Václav Budínský. Později byl řídícím učitelem v Radošovicích u Říčan.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232107
100
I. CESTY VE VLASTI (1885–1903)
o smrti sv. Václava a Boleslavově marném čtrnáctiletému odporu proti placení ˄zavražděným bratrem˄ smluvených 500 hřiven stříbra a 120 volů – ale jak nakonec uznal, stejně jako jeho ˄moudrý˄61 bratr před ním, že odvádění poplatku jest lacinějším a pohodlnějším odbytím nároků z říše. Nevím, jak seznal můj zvláštní zájem o dějiny, ale ˄mám za to, že jsem naň udělal velký dojem svým originálním recitováním básně Polednice.˄ Vzal mne ˄pak˄ jednou s sebou do svého pokoje na Budách62 a půjčoval mi pravidelně sešity tehdy vycházejících Dějin národa českého od Dolenského, s krásnými ilustracemi Brožíkovými a Věnceslava Černého.63 Tyto dějiny staly se mojí výhradní četbou po celý rok. Boje Vršovců se Slavníkovci, smrt sv. Vojtěcha v háji u Romové v Prusku, Oldřichova zrada vlastního bratra Jaromíra, Čechové u Milána, osud Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava, zavraždění Václava III. v Olomouci úkladným vrahem z Durynska, slavná doba Karla IV., války husitské a bitva u Lipan oživovaly moji obrazotvornost |16| na mých cestách do školy a domů. Mimoto kniha Verneova Dvacet tisíc mil pod mořem, ˄knihy Václava Beneše-Třebízského a Zahradníka-Brodského.˄64 Velkou událostí v letních měsících roku 1894 a 1895 byl pobyt u nás ve velkém pokoji pana Wegnera, úředníka Národního muzea, s paní a dvěma dcerami.65 Starší byla učitelkou, mladší byla hluchoněmá. Pan Wegner obyčejně přijíždíval v sobotu a odjížděl v pondělí. Byl to vysoký muž, něco přes padesát, s ruským plnovousem a velkou bradavicí na tváři. Paní o něm tvrdila, že mluví devíti jazyky, což mne velice zajímalo. Ještě více, když mluvil s dcerou učitelkou rusky, nechtěl˄-li˄66, abych rozuměl, oč jde. Na černě natřených dveřích do chléva mi dával první vyučování v „az,buky, vědy, glagol“. Tyto dveře byly mojí první černou tabulí profesorskou, ne vždy k radosti mých rodičů, jimž ˄se˄ toto čmárání nelíbilo. Čmárání a kreslení, hlavně kopírovaní obrázků z kalendářů, nejvíce pak portrétů cestovatelů a válečníků z doby husitské a třicetileté války, vybíjelo ve mně potřebu kresliti, načrtávati, zobrazovati věci viděné neb vysněné. Mikuláš Aleš a Věnceslav Černý byli mými zamilovanými předlohami.
61 ‹zavražděný› 62 Budy jsou dnes jednou z částí Mukařova. 63 Jde o knihu Obrázkové dějiny národa českého. Kromě Václava Brožíka a Věnceslava Černého ji ilustrovalo ještě dalších devět ilustrátorů. 64 Václav Beneš Třebízský (1849–1884) napsal celou řadu románů s historickou tematikou. Bohumil Zahradník Brodský (1862–1939) je autorem mnoha románů a povídek, řady z nich s historickou tematikou. 65 Jiří Wegner (z. 1905) pracoval v Národním muzeu v knihovně mezi lety 1866–1905. Nejdříve zastával pozici pomocníka při lístkovém katalogu, v roce 1871 se stal asistentem knihovny a v roce 1893 přešel do funkce kustoda, v níž zůstal až do své smrti. 66 ‹když› nechtěl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232107