98
Poválečné uspořádání na Balkáně
zákonodárný sbor. Volit směli všichni muži starší 18 let. Politické strany však byly zakázány, stejně jako verbální útoky proti králově osobě a ústavnímu pořádku. Jako král prosadil Zog některé podle svého názoru důležité změny jako nový občanský, trestní a obchodní zákoník, vypracované podle západoevropského vzoru, které nahradily zastaralé právní normy osmanského období. Především občanský zákoník zpracovaný podle francouzského vzoru, ve kterém se počítalo s civilním sňatkem a rozvodem, vyvolal značný odpor v konzervativních kruzích země, především v katolické církvi. Rovněž Zogovo opatření směřující k postátnění škol narazilo na odpor církví i sousedních států Itálie a Řecka, které poskytovaly katolickým a pravoslavným školám ochranu a ideovou podporu. Tyto změny však měly jen povrchní charakter a v praxi se lidé řídili spíše starými zvykovými zákony než novou legislativou. Pozemková reforma, kterou vyhlásil v roce 1931 za pomoci italských expertů, rovněž zůstala mrtvou literou. Relativní stabilita režimu spočívala v respektování tradičních vztahů na albánském venkově a na základě prohlášení loajality kmenových vůdců vůči panovníkovi prostřednictvím tradiční přísahy – besy. Povrchní evropeizací prošel rovněž život na královském dvoře. Dvořané se museli převléci do evropsky střižených obleků, jejich ženy musely povinně odložit závoje. Slabostí Zogovy vlády byla skutečnost, že byla vázána na osobu jediného člověka. Nebezpečí pro králův život zároveň představovalo ohrožení režimu v jeho základech. Za svoji kariéru proto musel Zog čelit nejrůznějším spiknutím a pokusům o atentát. Spiklenci se dostali svému cíli nejblíže ve Vídni v roce 1930, kdy při východu z opery krále postřelili. Nejvážnějším pokusem o jeho svržení byl puč části armády ve Fieri v srpnu 1935. Permanentní stres se podepsal i na králově zdravotním stavu. Jako silný kuřák trpěl značnými oběhovými obtížemi a působil předčasně opotřebovaně. Aby stabilizoval na trůně svou dynastii, oženil se na začátku roku 1938 se zchudlou šlechtičnou maďarsko-amerického původu Geraldinou Apponyiovou. V dubnu 1939 se jim narodil syn Leka. Parlamentu dominovali královi stoupenci jako Koço Kota a Pandeli Evangjeli, kteří se střídali v čele albánských vlád. Kota byl jedním ze strůjců Zogova návratu k moci v prosinci 1924, pravoslavný Pandeli Evangjeli byl starým účastníkem národního hnutí v rumunské emigraci před rokem 1912. Tito muži manipulovali volbami a úspěšně se bránili jakékoliv možnosti změny. Pokusy mladší a vzdělanější generace politiků, jako byl kultivovaný příslušník staré vlastenecké rodiny a syn jednoho z organizátorů Prizrenské ligy Abdyla Frashëriho Mehdi Frashëri, liberalizovat strnulé struktury režimu, vyšly naprázdno. Frashëri ani jako ministerský předseda, jmenovaný v roce 1935, neměl dostatečné páky k tomu, aby mohl alespoň některé své plány realizovat. Po jeho odvolání v listopadu 1936 se režim ponořil do staré nehyb-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232099
Poválečné uspořádání na Balkáně
99
nosti. Frustrovaná část reformátorů v čele s bratry Totovými se v květnu 1937 pokusila režim svrhnout vojenským povstáním na jihu Albánie. Zogovým jednotkám se však i v tomto případě podařilo revoltu potlačit. Tlak fašistické Itálie ovšem stále sílil. Přes formálně dobré vztahy se Mussolini nikdy nevzdal úmyslu Albánii totálně ovládnout. Tyto jeho plány urychlila nacistická agrese směřující k rozbití Československa. Na začátku dubna 1939 adresoval Albánii ultimátum, ve kterém vytyčil nepřijatelné požadavky, jež se rovnaly fakticky likvidaci albánské samostatnosti. Přestože Zog se snažil s Italy do poslední chvíle vyjednávat, neměl úspěch. Albánie byla 7. dubna 1939 okupována italskými vojsky. Po víceméně symbolickém odporu albánských ozbrojených sil, s výjimkou velitele četnictva v okolí Drače Abaze Kupiho, uprchl král se svou rodinou do Řecka. Představitelé domácí opozice v čele se Shevqetem bejem Vërlacim prohlásili 16. dubna 1939 italského panovníka Viktora Emanuela III. albánským králem. Vznikem personální unie s fašistickou Itálií albánská meziválečná samostatnost skončila.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232099
POLITICKÝ SYSTÉM BALKÁNSKÝCH ZEMÍ V MEZIVÁLEČNÉM OBDOBÍ
Po celé meziválečné období zůstávala většina balkánských zemí monarchiemi, které většina populace, především konzervativně smýšlejících rolníků, vnímala jako tradiční a přirozenou státní formu. Řecký pokus etablovat republiku v letech 1924–1935 ztroskotal na faktické neschopnosti dát novému zřízení celonárodní, konsenzuální charakter. Rovněž meziválečným prezidentům Pavlosu Kunduriotisovi a Alexandru Zaimisovi se nepodařilo získat pro svůj úřad větší prestiž. Dokonce i dotvářející se Albánie se po republikánské mezihře rozhodla pro monarchii. Uzurpátor Ahmet Zogu si hodlal dodat prestiže prostřednictvím královského titulu, jenž si udělil v září 1928. Panovník, přestože byl v balkánských zemích omezován konstitučním rámcem, měl ve většině případů v rukou významnou část výkonné moci. V žádné zemi meziválečného Balkánu nebylo možno dlouhodobě vládnout proti vůli panovníka. Král zůstával klíčovou osobností, arbitrem politického života. V průběhu meziválečného období role panovníka ve veřejném životě spíše rostla s tím, jak se parlamentní systémy dotyčných zemí dostávaly do stále obtížněji řešitelné politické a ekonomické krize. Rostoucí role jugoslávského krále Alexandra I. a jeho rumunského kolegy Carola II. ve vnitřní a zahraniční politice se proměnila v roce 1929, respektive 1938 v otevřenou, ničím nemaskovanou diktaturu, mající formu panovnického absolutismu. Podnětem k převratu bylo v obou případech faktické ochromení parlamentního režimu. Decentnější formou, ale se stejnou autoritativností, se skutečné vlády v Bulharsku v roce 1935 chopil i Boris III. Pouze řecký král Jiří II. zůstával ve stínu svého premiéra-diktátora Metaxase. Nicméně králova tichá podpora byla jedním z důležitých komponentů stability režimu. Nemalou roli hrála na Balkáně tradiční dynastická sňatková politika, která mimo jiné sloužila k potvrzení válečných aliancí. V roce 1920 se rumunský následník trůnu Carol oženil s řeckou princeznou Helenou. Naopak dědic řeckého trůnu princ Jiří pojal v roce 1921 za manželku dceru rumunského krále Ferdinanda Alžbětu. Rodící se jugoslávsko-rumunské spojenectví stvrdila svatba krále Alexandra I. s rumunskou princeznou Marií v roce 1922. Izolovanost Bulharska na mezinárodním fóru se projevila mimo jiné dlouhým staromládenectvím cara Borise III. Teprve v roce 1930 pojal za manželku italskou princeznu Giovannu. Tato svatba zároveň představovala nové gesto italské velmocenské politiky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS232099