se do křesílka a dal si nohu přes nohu. Bylo evidentní, že teď nechce být přerušován, že to chce říct všechno, že tedy nechce na nic zapomenout, ale taky nechce dostat příležitost k tomu, aby ten proud řeči zarazil, protože si asi nebyl tak úplně jistý v kramflecích, taky to pro něj nebylo jen tak. Věděl, že to, co mi teď řekne, změní moje nahlížení na rodiče, které jsem si utvářela dlouhá léta. A že tedy nesmí mlčet a nic zastírat, ale taky nesmí říct víc, než je pravda, než ví, a musí to říct dostatečně jasně, abych si to nevykládala jinak, než to bylo.
Dělali jsme to, co jsme dělat chtěli Zdeněk přisvědčil, že o smrti mé matky ví totéž, co jsem mu už řekla. Samozřejmě mu to říkal táta. Máma tehdy v Africe musela udělat nějakou chybu. Táta tím byl pochopitelně zaskočený, protože měl mámu rád, opravdu rád. Měli vlastně senzační vztah, čím volnější, tím pevnější… Zdeněk se na mě podíval. Do té doby si žili úplně skvěle. Ano, táta měl trochu problémy, protože nechtěl vstoupit do strany, a tak ho pak vláčeli po různých místech mimo Prahu. Ale vždycky
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231992
mu nakonec nějaký kamarád nebo ještě i jeho otec pomohli, takže to nebylo tak hrozné. Chvíli tak byl v Třeboni, tedy on léčil tam, kde kdysi jeho děda pohřbíval. A i když to bylo jakoby za trest, on z toho uměl vytěžit výhodu, usmál se Zdeněk. Hezký mladý doktor „z Prahy“ na malém městě, navíc s ním šlo to tajemství, že nebylo jasné, proč tam je. Jestli z Prahy utekl sám, nebo byl vypoklonkován. Pak mi vyprávěl, co všechno tam ty ženské, které tam byly v lázních, byly schopné dělat, byly jak utržené ze řetězu, jako kdyby měly zítra umřít a ještě si chtěly užít, ještě si chtěly vynahradit to všechno, co si doteď neužily. Zdeněk se na mě povídal a upil piva. A máma na něj zatím čekala v Praze, jezdili za sebou na víkendy, což možná jejich vztahu na jednu stranu škodilo, na druhou stranu mu to ale i pomáhalo. „Známe to,“ hodil po mně Zdeněk okem, „lidi si jsou pak vzácnější, ale zároveň mají vzduch, jak se říká, mají čas na svoje věci. Máma si rozhodně taky nic neupírala a potom si o tom, když se setkali, vyprávěli. Byla to taková jejich forma upřímnosti a taky se tím samozřejmě navzájem vzrušovali.“ To byla ještě ta mladá léta, než se táta konečně mohl po několika venkovských štacích vrátit a trhat zuby zase Pražákům. Zdeněk říkal, že mu tehdy pomohl kamarád, co se mezitím vyšplhal na ministerstvo, nějaký Luboš.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231992
Toho jsem viděla jenom jednou, vím, že jsme za ním byly s mámou a že mi připadal nechutný. Dneska bych řekla, že to byl typický komunista v šedivém obleku a z pusy mu táhl alkohol i v kanceláři. „Byla to divná a složitá doba, chvíli to bylo lepší, chvíli horší, občas ti nepomohl někdo, od koho bys to čekala, a pomohl ti zas ten, od koho by to nikdo nečekal. Nechci tím nic omlouvat, ale opravdu se to těžko vysvětluje, protože občas se nějaká mezera našla, ale většinu času byla spousta věcí naprosto neprůchozích,“ dopověděl Zdeněk a jemně poklepal prsty na sklenici, kterou držel v dlani. A když se pak táta vrátil do Prahy, tak to teprve všechno začalo. Už to nebylo nahodilé, už to nebylo jenom tak, že on támhle a máma zase támhle… Ne, začalo se jezdit na různé chaty, na jarní prázdniny, na silvestry a tak dále… A tam opravdu nešlo o krásy přírody a turistiku, i když i na to někdy došlo, aby byla nějaká změna. Jinak ale šlo o to, užít si dosyta toho, čeho se snažili ukrojit na nočních službách nebo přes týden rychle někde ve vypůjčených bytech nebo v autech někde u lesa. Najednou tu bylo místo, kam nikdo nepřišel, chata někde v horách, a tam spousta chlapů s velkou výdrží a ženských, které se neupejpaly. Všechno bylo dovoleno, všechno bylo možné a nikdo na nikoho nezahlížel.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS231992